Jedna z ukrajinských ztrát roku 2017: Larysa Krušelnycka

Povinností každého národa je neustále provádět „inventarizaci“ svého duchovního bohatství. Patří sem také přehled o významných osobnostech. Tento úkol je zvlášť důležitý v případě Ukrajiny. Rozsah ztrát duchovních hodnot i jejich nositelů zde totiž dosáhl ve dvacátém století katastrofických rozměrů.

Když se začínala psát historie těchto stránek (není to tak dávno), nenapadlo mne, že se nevyhnu občasnému psaní nekrologů. Jak popsat to nejpodstatnější z odkazu lidí, kteří odešli od rozdělané práce a vnesli něco podstatného do onoho společného duchovního majetku? Jak vyhmátnout to, co může nebo by mělo z jejich díla nejdéle přetrvat?

Letos odešla ze života řada představitelů ukrajinské kultury a vědy. Mám na mysli hlavně její písemnou či slovesnou část, která je mi nejbližší, a proto zmiňuji aspoň Bohdana Bojčuka, Borysa Olijnyka, Vasyla Rubana, Osypa Zinkevyče, ale také Ivana Žeguce nebo Oleksandra Nykonorova. Byli to lidé nejrůznějších osudů, názorů i tvůrčího zaměření. O všech jsme zde ani nestačili či nedokázali napsat. Mne osobně se nejvíce dotkla zpráva o tom, že se uzavřel život Larysy Krušelnycké. Odešla Velká Dáma ukrajinské archeologie a knihovnictví. Slovo dáma tu nemíním ani v nejmenším ironicky – proto to velké písmeno…

Paní Larysa se narodila 5. dubna 1928 v haličském městě Stryj na severním úbočí Karpat, a zemřela 12. listopadu 2017 ve Lvově ve věku téměř devadesáti let. Jejím otcem byl tehdy ani ne třiadvacetiletý Ivan Krušelnyckyj – básník, který kolem poloviny dvacátých let studoval také v Praze. Neméně významným kulturním činitelem byl už od pozdních dob c.k. monarchie Larysin děda Antin. Ukrajinským duchem žijící rodina Krušelnyckých se nemohla smířit s politikou, kterou v Haliči realizovali Poláci po obsazení tohoto regionu v roce 1919.

Antin Krušelnyckyj podlehl iluzi, že v sovětské části Ukrajiny vládnou lepší poměry a nic na tom nezměnily ani úděsné zprávy o hladomoru v této části země z roku 1933. Příslušníci rodiny odjeli dobrovolně do stalinské říše v květnu 1934. Po pouhém půlroce však byli většinou zatčeni. Larysin otec i strýc byli v prosinci 1934 odsouzeni k smrti a popraveni jako údajní teroristé, její děda se dočkal stejného údělu o tři roky později v době vyvrcholení zrůdného stalinského teroru.

Larysa se mohla za této situace lehko ztratit někde v sovětských domovech mládeže, v roce 1937 jí však bylo umožněno vrátit se do Poláky obsazeného Lvova. Tam prožila krátce nato nejprve sovětskou a pak německou okupaci. Před opakováním zkušeností se stalinským režimem, tedy před „osvobozením“, uprchla spolu s matkou do západní části Německa a konec války je obě zastihl v Kostnici, kam na jaře roku 1945 dorazily francouzské jednotky.

Několik měsíců poté se Larysa i její matka musely rozhodnout o další cestě životem. Ta se rýsovala ve dvou naprosto rozdílných podobách: matka s dcerou mohly zůstat na Západě a žít v normálních poměrech, nebo se mohly vrátit zpět do ukrajinské Haliče, vydané podruhé všanc stalinismu. Nakonec se obě odhodlaly vrátit nehledě na hrozící nebezpečí, repatriovat zpět do Lvova, kde zůstala z celé, větší měrou likvidované rodiny jen Larysyna babička. Larysa začala pracovat v roce 1947 jako restaurátorka v tamním archeologickém ústavu, podařilo se jí však získat vysokoškolské vzdělání a začala pak v oboru pracovat jako stále více uznávaná specialistka. Osobně pak vedla v oblasti Podněstří řadu archeologických terénních expedic a stala se znalkyní místních památek doby bronzové a rané doby železné. Vydala řadu článků a knižních monografií, jejichž posouzení přesahuje mé síly a znalosti – čeští archeologové snad o nich vědí.

Pracovat v humanitním oboru za sovětského režimu však znamenalo být neustále ve střehu. Bylo nutno snažit se ochránit principy svobody vědeckého výzkumu a prezentace jeho výsledků a uchránit zároveň vlastní minulost, minulost své rodiny i této části Ukrajiny před účelovými dezinterpretacemi sovětské propagandy. Larysa Krušelnycká patřila k těm, kdo vedli tento tichý a zdánlivě beznadějný boj s vervou a zaujetím, které zdědila po svých předcích a jež předala své jediné dceři, fyzičce Teťaně. Té připadla čest přednést v srpnu 1991 na velkém shromáždění ve Lvově deklaraci o nezávislosti Ukrajiny, schválenou ukrajinským parlamentem těsně předtím.

Konec sovětské éry postavil i Larysu Krušelnyckou před nové úkoly. V říjnu 1991, tedy už po své šedesátce, se stala ředitelkou lvovské vědecké knihovny, jedné z nejvýznamnějších ukrajinských institucí tohoto typu. Vedla ji za velmi složitých organizačních i finančních podmínek a podařilo se jí provést knihovnu tímto složitým obdobím úspěšně. Zůstala tak v očích i vzpomínkách svých kolegů mimořádnou osobností a dočkala se titulu čestné ředitelky „své“ knihovny.

Ve svých aktivitách nepolevila ani na sklonku života a přenesla je do oblasti publicistické a memoárové. Svědčí o tom několik knížek, které napsala mezi svou sedmdesátkou a osmdesátkou. Kdo chce pochopit ukrajinské dějiny 20. století, měl by si přečíst její vzpomínky „Rubaly lis. Spohady halyčanky“ (Káceli les. Vzpomínky Haličanky), týkající se událostí třicátých a čtyřicátých let 20. století. Toto svědectví Krušelnycka doplnila v knížce určené dětem, ale zajímavé i pro dospělého čtenáře. Sama si ji ilustrovala a dala jí název „Zvirjatka u mojemu žytti“ (Zvířátka mého života). Posledním dílem Larysy Krušelnycké byla sbírka jejích kratších článků a projevů, nazvaná „Ode dneška k zítřku“ a vydaná v roce 2012. Autorka se v ní dotýkala mnoha podstatných a bolestných otázek ukrajinské současnosti, které vedly brzy poté k revoltě kyjevského Majdanu – také v době jeho zápasu zůstala Larysa Krušelnycká aktivní publicistkou.

Larysu Krušelnyckou jsem měl možnost poznat a sledovat jen krátce – už na sklonku jejího života. Přijela v září roku 2007 do Prahy na konferenci, pořádanou Slovanskou knihovnou, přednesla příspěvek. Doprovázel jsem tehdy tuto osmdesátiletou kultivovanou dámu při výjezdu do Poděbrad a přesvědčil se o tom, že je zážitkem poslouchat to, co říká a jak to říká. Obdivoval jsem zároveň dar humoru a ironie, kterou dokázala bez problémů aplikovat i na vlastní osobu. Vyměnili jsme si pak několik dopisů, a měl jsem tak možnost vnímat i její neokázalé, ale nesporné stylistické umění v oblasti zanikajícího epistolárního žánru.

Věčná škoda, že těch dopisů a setkání nebylo víc. Podstatnější však je poselství celého života Larysy Ivanivny, v němž se koncentruje úděl západní, haličské větve ukrajinského národa, v němž však vidím zároveň výzvu k naprosto nezbytné solidaritě a spolupráci Ukrajinců všech regionů jejich země i diaspory. Zároveň nám život Larysy Krušelnycké ukazuje, že není třeba a není možno vzdát se či kapitulovat za žádné, ani zdánlivě bezvýchodné situace. Jak ona sama ukázala, je naopak třeba nést převzaté břímě, spočívající mimo jiné v síle pozitivní několikagenerační tradice, co nejdál a předat nakonec to nejcennější mladším. Nemůže být pochyb, že Larysa Krušelnycka se s tímto úkolem vyrovnala nejčestnějším možným způsobem.

(boz)