Před 50 lety (VI): Ukrajinská vlaštovka z Prešova

Vnitřní napětí, které narůstalo v Československu v roce 1967, se nejviditelněji projevovalo přímo v hlavním městě státu. Jeho regiony, zvláště ty zcela okrajové, žily často značně odlišnými problémy. Velmi zajímavé, leckdy nesnadno pochopitelné poměry vládly v nejvýchodnější části republiky, asi sedm set kilometrů za Prahou.

Východoslovenský kraj s centrem v Košicích prodělával od padesátých let výraznou proměnu tvářnosti v důsledku industrializace a kolektivizace zemědělství i různých národně-jazykových a církevních experimentů vládnoucí strany. Celkový rozvoj byl výrazně patrný, přesto se však v regionu zachovalo mnoho věcí, které při pohledu z centra státu působily archaicky a exoticky. Jezdilo se sem za dřevěnými kostelíky a stále ještě archaickými horskými a podhorskými vesnicemi.

V tehdejším Východoslovenském kraji žili také Rusíni či Ukrajinci (na severu) a Maďaři (na jihu), Slováci byli jakoby vklíněni mezi obě skupiny. Vývoj společenství, které se hlásilo k ukrajinské národnosti nebo které k ní bylo přiřazováno, se dá ve stručnosti jen těžko vyložit. Východoslovenský region, ve kterém začali hrát Slováci první housle až po roce 1918, byl karpatským hřebenem trvale oddělen od základních center rozvoje ukrajinského hnutí. Zdejší větev Slováků zůstala sice dlouho zaostalejší součástí svého národa, její příslušníci však postupně nabývali na sebevědomí a historicky podložené zpoždění doháněli.

Rusíni usídlení od východní části Spiše směrem k Prešovu a Vihorlatu a k hranici sovětské Ukrajiny, dlouho nevěděli, čí vlastně jsou. Měli sice v Prešově své řecko-katolické biskupství a určité spolkové a osvětové instituce, až do poloviny 20. století se však jejich inteligence vyznačovala převážně ruským vědomím a snažila se používat ruštiny v písemném projevu. Přitom byly místní dialekty od spisovné ruštiny výrazně vzdáleny a nesporně bližší jim byla spisovná varianta ukrajinštiny. Ukrajinci však, jak víme, nedosáhli opravdové státnosti a už proto nemohli připadat v úvahu jako vzor vhodný k následování.

Sovětsko-československá hranice, která vznikla až v roce 1945, vytvořila také zde drobnou, ale citelnou železnou oponu, která od sebe beznadějně oddělovala dvě části původně jednotného etnika. Mezi Užhorodem na jedné a Prešovem, Medzilaborci nebo Svidníkem na druhé straně ustaly po druhé světové válce všechny běžné mezilidské kontakty, které tu fungovaly za první republiky. Rusínské, ještě ne plně ukrajinské obyvatelstvo Prešovska bylo ponecháno svému osudu, ale ještě spíše rozhodování Komunistické strany Československa o tom, jak řešit politickým rozhodnutím jeho národní a církevní příslušnost.

V době, kdy Ukrajinu charakterizoval pozdně stalinský, v jádře protiukrajinský postup, se na Prešovsku ukrajinizovalo školství i jeho učební jazyk, spolu s ním pak jazyk vydávaných knih a časopisů. Všechno to bylo značnou částí místních lidí přijímáno s rozpaky nebo přímo odporem, stejně jako násilné zrušení řecko-katolické církve, které je mělo přimět k přestupu do pravoslavné církve.

Tento dlouhý vstup bylo třeba napsat v zájmu pochopení situace, ve které byli Ukrajinci severovýchodního Slovenska či Prešovska – Prjašivščyny – o patnáct let později. Ve druhé polovině 60. let se situace této skupiny změnila. Rozšířila se její pracovní migrace směřující z chudých částí regionu nejen do nových průmyslových podniků východního Slovenska, ale někdy až na Ostravsko. Mnozí absolventi československých vysokých škol trvale zůstali v Praze a část z nich z přesvědčení sloužila nové ideologii a režimu. Ten totiž zajišťoval jim i jejich rodinám nebývalý socioekonomický vzestup. Ve vesnicích Prešovska se přitom nadále žilo dosti chudě – byly ostatně těžce poškozeny průchodem fronty v letech 1944–1945.

Na jednu stranu by tedy bylo možno chápat obyvatelstvo Prešovska a zejména některé jeho představitele za superloajální a ideologicky zcela spolehlivé členy komunistické strany – k ukrajinské národnosti se hlásil i Vasil Biľak, antihrdina československého roku 1968, o kterém tu bude ještě řeč. Na straně druhé se však mezi ukrajinskou inteligencí Prešovska, zejména mezi představiteli humanitních oborů, šířil určitý neklid. Představitelé této skupiny vzali svou příslušnost k ukrajinství vážně. Někteří z nich v Ukrajině vystudovali i vysoké školy, poznali tamní život i skutečnou tvář sovětské národnostní politiky, tak odlišnou od proklamovaného „bratrství národů“ a jejich papírové rovnoprávnosti.

Rozpor mezi obrazem, vytvářeným sovětskou propagandou, a skutečností řešila řada autorů kriticky pojatými publicistickými příspěvky, které by v tisku tehdejší sovětské Ukrajiny nemohly být otištěny. Platí to také o příspěvcích historických, které se týkaly katastrofálních dopadů stalinských represí na ukrajinskou inteligenci, zejména pak na ukrajinské spisovatele, likvidované ve třicátých letech 20. století. V knihách i časopisech, vydávaných ukrajinsky v Prešově, byla tvorba těchto autorů, likvidovaných zhruba o třicet let dříve nebo dlouhodobě zakázaných, otevřeně propagována. Za třetí šlo o reflexi tehdejší ukrajinské literární tvorby v Sovětském svazu. V Prešově si všímali tvorby řady tehdejších mladých autorů, kteří byli brzy nato sovětským režimem uvězněni, nebo bylo zmařeno vydávání jejich dalších knih.

Ohlasy všech popsaných skutečností se projevily i v tvorbě mladých ukrajinských spisovatelů a překladatelů, působících v Prešově či na Prešovsku. Jejich tribunou se stal literárně-publicistický časopis Duklja, vydávaný šestkrát ročně. Ukrajinci Prešovska získali rovněž možnost vytvářet si vlastní muzejní instituci v městečku Svidníku nedaleko československo-polské hranice. Tamní Muzeum ukrajinské kultury začalo vydávat v ukrajinštině vědecký sborník nesporně kvalitní úrovně, který rovněž projevoval ambici překročit regionální omezení a stát se ročenkou srovnatelnou s odbornou produkcí v sovětské Ukrajině, nebo její úroveň překonávající.

Není divu, že všechny tyto jevy, výrazně obohacující do té doby chudý intelektuální život jedné z ukrajinských menšin přímo u sovětských hranic, vyvolal výraznou pozornost jak v Ukrajině, tak ve světě ukrajinského západního exilu. Jakoby se v Prešově a kolem něj vytvářelo jakési „třetí ukrajinské centrum“. Zdánlivě čistě literární a vědecká tematika se proměňovala za tehdejších poměrů, kdy brežněvovský režim začal opět utahovat na ukrajinské půdě šrouby, v záležitost bytostně politickou. Sovětské i československé bezpečnostní orgány jakoby podcenily toto zdánlivě drobné nebezpečí a nechávaly situaci volný průchod. Blížil se ale příchod roku „pražského jara“, který otevřel popsaným snahám prešovských, ale také pražských, bratislavských a obecně všech československých Ukrajinců ještě větší prostor…

(boz)