Ukrajinské ohlasy bitvy u Slavkova

V devatenáctém století se na území Čech a Moravy odehrály dvě vojenské srážky celoevropského významu, které dodnes nejsou zapomenuty a na něž se ve výroční den pravidelně vzpomíná. Přitom byli jak do bitvy u Slavkova v roce 1805, tak do bitvy u Hradce Králové v roce 1866, zapojeni jako součást kanonenfutru také Ukrajinci.

Určitý rozdíl ve vnímání obou krvavých střetů přitom existuje. Haličské Ukrajince, kteří padli v rozhodující bitvě roku 1866, připomíná v prostoru bojiště zvláštní pomníček a do ukrajinského lidového repertoáru vplynula pozměněná varianta písně o kanonýru Jabůrkovi. Ohlasy hradecké bitvy však v ukrajinské literární tvorbě nenacházíme.

Jiná je situace v případě bitvy u Slavkova, která patřila o dvě generace dříve k vrcholným střetům doby napoleonské. Proč byl zájem o ni tak výrazně větší, nevíme, zanechala však stopu v díle minimálně čtyř ukrajinských autorů. Všichni ve svých textech, ať šlo o odborný text, dopis, esej nebo báseň, upřednostnili německo-mezinárodní variantu jména obce v ukrajinizované podobě Austerlic.

Jako první psal o Slavkově, byť jen stručně, jeden z nejznámějších ukrajinských literátů, Haličan Ivan Franko (1856–1916). Ve lvovském odborném časopise Zapysky Naukovoho tovarystva imeny Ševčenka opublikoval v roce 1897 krátkou noticku nazvanou „Rusíni v bitvě u Slavkova v roce 1805“. Zdrojem se mu stal německý text z písemností rakouského 9. pěšího pluku, zachráněný před skartováním. V dokumentu, vydaném v dubnu 1806, se hovoří o tzv. czartoryjském batalionu, který býval doplňován o rekruty z Přemyšlu, Sambora a Stryje. Z této jednotky padlo u Slavkova 42 osob a sto třicet dalších bylo raněno nebo zajato. Více podrobností Franko neuvedl.

V textově zajímavějších pracích zbylých tří autorů se přenášíme do období první republiky, konkrétně do třicátých let. Tehdy za různých okolností a v různém časovém rozsahu pobývali na Moravě tři mladí emigranti prosazující se v literatuře. Vznik jejich slavkovských ohlasů dělí od sebe pouhých sedm let. Nejdříve se takto projevil básník a prozaik Leonid Mosendz (1897–1948). Úspěšný absolvent Ukrajinské hospodářské akademie v Poděbradech pobýval počátkem třicátých let v Brně, kde prováděl výzkum k tématu své doktorské práce. V dopisu z 18. června 1931 Mosendz zmínil, že se toho dne ve Slavkově otevírá napoleonovská expozice a že tam chtěl při návštěvě v dalším týdnu najít nějaké stopy tehdejší Ukrajiny nebo aspoň náběh k nim.

Tato naděje se zřejmě nesplnila, avšak ve významném periodiku Literaturno naukovyj visnyk vyšel po čase Mosendzův esej „Na Mohyle míru“. Začíná známým apostrofováním slavkovského slunce – tento motiv se pak opakuje i u dalších autorů. Mosendz zmiňuje nedávné dokončení mohyly, pak popisuje okolní úrodný kraj s tichými vesnicemi nazvanými klidnými jmény – celá okolní moravská rovina podle Mosendze přímo vyzařuje mír. Vzpomínka na krvavou bitvu se však logicky musí vynořit a autor si se smutkem uvědomuje rozdíl osudu a vnímání padlých z různých národů – Francouzů, Čechů a Němců na jedné straně a Ukrajinců na straně druhé.

Autor je ochoten pochopit, že Ukrajinci, sloužící v ruské armádě, zemřeli u Slavkova za zájmy Moskvy, vadí mu však postoj velké části jejich potomků. Ti jsou totiž ochotni i po 125 letech dále sloužit či padnout za „cary východní i jiné, pravoslavné, komunistické či internacionalistické“, jenom ne za sebe samy a svou ideu. Ukrajinci proto zatím nemají právo přemýšlet nad všemi svými válečnými mohylami z doby od 12. století po rok 1921 o míru (ve smyslu dvojsloví „pax vobiscum“). V závěru se autor vrací k motivu slavkovského slunce. Jak uvádí, nad Napoleonem muselo zářit i dlouho po bitvě a jeho paprsky nezastínilo ani Waterloo. „My jsme takovéto své slunce ještě neměli“, zakončuje hořce Mosendz.

Postupujeme-li chronologicky, následovaly ohlasy zprostředkované básníkem a prozaikem Jurijem Kosačem (1909–1990). Poté, co přijel v březnu 1933 z Polska do Prahy, strávil část léta na Moravě – detaily tohoto pobytu neznáme, jeho literární plody však ano. Na stránkách Kosačovy básnické prvotiny „Čerleň“ z roku 1935 (název se dá přeložit jako Purpur či Nach) najdeme triptych Léto na Moravě. V jeho závěru se ozývá dvojí historická vzpomínka – na dobu římskou či snad přímo Caesarovu a na čas daleko pozdější, kdy svou gardu vrhl na louky u Slavkova chimérický kondotiér (jeho jméno není uvedeno, ale je jasné, o koho se jedná) a kdy zaprášení dragouni ze zadního voje napájeli své koně ve znojemských studnách.

To však není vše. Kosač zařadil do sbírky ještě báseň Na slavkovském poli, uvedenou francouzským citátem z komuniké Napoleonovy armády datovaného 5. prosince 1805. Jde o motiv slavkovského slunce, který vystupuje hned nato v úvodních verších Kosačovy básně: „Vyjdi, oslnivé slunce Slavkova a zatřpyť se jasně ve svých zářivých paprscích, zahořte, orlové na praporech a na nábojových brašnách a ty, šedý lese bodáků, zrůžověj!“ V tomto oslavném duchu báseň pokračuje výčtem předchozích Napoleonových střetů (i zde se opakuje motiv slunce), mihne se i obraz francouzského císaře a samotné bitvy. V závěru zaznívá znovu apostrofa děsícího plamenného slunce, kterému je pro onu chvíli a snad i pro budoucnost dáno ozařovat jen tohoto a další Caesary-císaře.

Jako poslední se o Slavkovu zmínil na sklonku existence nezávislého Československa básník a esejista Jevhen Malaňuk (1897-1968). Do bližšího kontaktu s Moravou se dostal díky sňatku s Bohumilou Savickou. Žil s ní sice převážně ve Varšavě, zajížděl však do moravského Kunštátu. V tomto horském městečku, vyznamenaném v básnickém světě především postavou Františka Halase, napsal Malaňuk mezi 8. a 13. červnem 1938 pětidílnou báseň Moravské elegie, která svým pojetím poněkud připomíná o několik let starší Kosačův triptych. Malaňuk svérázně charakterizoval krásy letní moravské krajiny. Jejím prostřednictvím se mu však stále a nemilosrdně vracela trýznivá vzpomínka na Ukrajinu, kterou musel opustit o téměř dvacet let dříve.

Součástí této zajímavé básnické pentalogie je i historická reminiscence, týkající se osudů Moravy. Malaňuk připomíná některé přelomové momenty a osobnosti z jejích dějin – husity a Žižku, Valdštejna a „toho od Slavkova“ – jeho jméno není udáno, ale vše je jasné: je to znovu týž muž. Malaňuk ho charakterizuje v tomto případě slovy, že „vítal podzimní slunce, jako by vydávalo jarní žár“. Dále čteme konstatování, že všechna tato kataklyzmata jsou překonána a zhojena, dějiny však nekončí. Do závěru básně, popisujícího s potěchou ticho, dozrávání obilí a zpěv večerního zvonu, však vstupuje zlověstný obraz nepostižitelného a neúprosného Osudu, který někde v bezprostřední blízkosti už pozvedá čelo. Když si uvědomíme, že báseň je psána necelé čtyři měsíce před mnichovskou katastrofou, zapůsobí na nás její vyznění velmi silně.

Zůstává otázkou, o čem všem svědčí výše uvedené zmínky. Jistě o vědomí tehdejší slabosti vlastního národa a zároveň o touze po vlastním bytí a státnosti a v neposlední řadě i po silné vůdčí osobnosti – proto ona pozornost věnovaná Napoleonovi. Kdo zná aspoň trochu moderní ukrajinské dějiny, ví ovšem, jak těžké a tragické bylo naplňování zmíněné touhy v následujících desetiletích až po dnešek.

(boz)