Krátce o ukrajinských spisovatelích židovského původu

Velvl Černin: Virju, ščo ja ne pasynok (Ukrajinski literatory jevrejskoho pochodženňa)

Téma tvůrčího podílu Židů na kultuře a vědě národů, které hostily jejich diasporu, je častým předmětem výzkumu. O ukrajinských, tj. ukrajinsky nebo ukrajinsky i rusky píšících spisovatelích nebyla donedávna k dispozici souhrnná příručka, nyní už je tento nedostatek napraven.

Název drobnější publikace Velvla Czernina (tak se příjmení přepisuje v latince) zní v češtině “Věřím, že nejsem pastorek“ (tedy nevlastní syn). Autor knížky, působící nyní v Izraeli, jej převzal z textu básně už zemřelého Nauma Tychého, vydané těsně po osamostatnění Ukrajiny, v roce 1992. Jde mu tedy o pochopení a vysvětlení skutečnosti, za jakých okolností a proč dali někteří spisovatelé ukrajinštině přednost před psaním v jazycích ivrit nebo jidiš.

V rámci dvou úvodních kapitol autor předřadil výklad o nesporně daleko mohutnějším fenoménu rusko-židovské literatury i obecnější úvahy, čerpající ze souvisejícího materiálu zpracovávaného sociolingvistikou a etnopsychologií. Při psaní se snažil nezabřednout do přílišných podrobností a díky tomu napsal text přístupný a pochopitelný.

Czernin-obalka
  

Platí to i v případě šesti chronologicky členěných kapitol, kde je vysvětleno, jak se zrodila a vyvíjela snaha psát jazykem většinové okolní populace v případě ukrajinských Židů. Zkoumána je doba od druhé poloviny 19. století po konec století následujícího. V kratších závěrech jednotlivých kapitol je pro srovnání nabídnut výklad o analogické, poněkud méně výrazně rozvinuté tematice z prostředí Bělarusi. Czernin tak stručně probral tvorbu 45 židovsko-ukrajinských a 16 židovsko-běloruských autorů – někteří z nich se prosadili i jako autoři odborných, např. literárně-kritických a etnografických publikací. Text doprovázejí fotografie většiny autorů, o kterých kniha pojednává.

Mezníky Czerninova výkladu jsou položeny k letům 1921, 1941, 1948, 1956 a 1991. Jako nejvýraznější se mu co do počtu zastoupených autorů jeví doba od konce občanské války, resp. porážky vojenského zápasu nebolševické Ukrajiny o nezávislost, do počátku německo-sovětské (nacisticko-stalinistické) války. Tato kapitola je bezkonkurenčně nejrozsáhlejší a materiálově nejbohatší, vesměs se však týká jen tehdejší sovětské Ukrajiny. Autor konstatuje, že pro části Ukrajiny, začleněné do Polska, Rumunska a Československa, scházejí doklady o židovských autorech, kteří by psali ukrajinsky. V sovětské části Ukrajiny je zároveň patrný rozdíl mezi první, svobodnější polovinou uvedené zdvojené dekády a její druhou částí, během níž nejvyšší vlna masových stalinských čistek postihla i židovské autory.

O pouhých deset let později, koncem 40. let, se na hlavy těch, kdo přežili nebo přišli do literatury nově, snesla druhá vlna teroru. Motivována byla antisemitsky, ač ji zastírala hesla o nezbytnosti boje proti škodlivému kosmopolitismu. Proto se po válce příliv židovských autorů do ukrajinské literatury už neopakoval.

Ukrajinsko-židovští autoři, např. Sava Holovanivskyj, Natan Rybak nebo Leonid Pervomajskyj, byli po roce 1945 nejednou prezentováni i v českých časopiseckých i knižních překladech. Zdá se, že jen část tvorby posledního z nich by dnes, v době silně změněných hodnotících kritérií, mohla obstát.

Czerninova kniha, opatřená poznámkovým aparátem a bibliografií, vyšla v edici „Židovské studie“, zřízené Ukrajinskou katolickou univerzitou ve Lvově. Zmíněná vysoká škola se chce stát stálým centrem studia židovské tematiky v rámci Ukrajiny a přispět tím k pokračování tradic ukrajinsko-židovského dialogu, vedeného od přelomu 19. a 20. století. Cílem má být zformování společenského pochopení židovských dějin a kultury z ukrajinského území jako legitimní části dějin Ukrajiny jako celku.

Přestože se jedná o popularizační monografii nevelkého rozsahu, její vydání je třeba výrazně ocenit. Podobné publikace pomáhají bojovat proti stereotypům, které soustavně zkreslují či zjednodušují problematiku složitého vztahu Ukrajinců a Židů v různých obdobích jejich dlouhého soužití. Přitom se autor nepouští do zkoumání otázky, nakolik někteří ukrajinští autoři projevili krátce po r. 1945 nepřízeň vůči svým židovským kolegům.

Někdy se to dálo v skrytu, tj. v deníkových zápisech některých autorů, jindy prostřednictvím otevřených výpadů, které neumožňovaly v tehdejší atmosféře adekvátní diskusi či obhajobu obviněných. Důvodem takovéhoto projevu už zmíněné etnopolitické konstanty byla asi nejednou konkurenční závist, ale roli mohlo sehrát i obvinění, že část Židů se podílela na vytvoření a zdokonalování stalinského represivního systému ve třetí dekádě 20. století. To je však téma, které volá po samostatném a maximálně kvalifikovaném zpracování.

Autor je naladěn v zásadě optimisticky a v závěru knihy konstatuje, že v podmínkách nezávislé Ukrajiny se bude opakovat v knize popsaný, dnes už téměř sto let vzdálený trend, tedy vstup řady nových autorů židovského původu do ukrajinského písemnictví. Zároveň ale zůstane nejspíše zachována v případě části autorů rusko-ukrajinská nebo ukrajinsko-ruská dvojjazyčnost.

---------------------------------------------------------------------------------------------------

Chernin, V. (2016): Virju, ščo ja ne pasynok (Ukrajinski literatory jevrejskoho pochodženňa). Lviv, Vydavnyctvo Ukrajinskoho katolyckoho universytetu. Stran 119
(1). /ISBN 978-966-2778-60-1/

(boz)