Symon Petljura a Češi: dnes a kdysi (III)

Probrali jsme v minulé části tohoto krátkého cyklu část dokladů Petljurova zájmu o české reálie. Nyní je na řadě „protipohled“, který by umožnil zhodnotit, zda a v jakém rozsahu Petljura vzbuzoval zájem v českém prostředí a jak byl svými současníky této země hodnocen.

Poprvé bylo uvedeno jméno tehdy čtyřiadvacetiletého Petljury v českém tisku nejspíše na počátku roku 1903. Tehdy časopis Slovanský obzor upozornil na jeho článek ve lvovském časopise Literaturno-naukovyj visnyk. Byl to statisticky laděný text o stavu osvěty v carském Rusku, ze kterého vybral redaktor časopisu jen něco údajů. Zdůraznil tak Petljurovo poukazování na nízké částky, vydávané ruskou carskou vládou na osvětu i na nedostatečný počet a kvalitu ruských škol.

PetljuraSymon1919
   

K druhému, nepřímému kontaktu Petljury s českým světem došlo v době po skončení sjezdu ukrajinské sociální demokracie ve Lvově v lednu 1906, kde byl za české sociální demokraty přítomen jejich předák Antonín Němec. Nepochybně právě on otiskl v Právu lidu dva nadšené články o této akci. Petljura tehdy také pobýval ve Lvově, jako sociální demokrat sjezd navštívil a napsal o něm rovněž článek, kde pro změnu vylíčil úspěch projevu českého zástupce.

V kontrastu s těmito poměrně náhodnými kontakty a zmínkami působí důležitější kapitola z let 1917–1920, kdy Petljura zaujal čelné místo v rámci boje za svobodu ukrajinského státu, resp. jeho větší části, která se chtěla oddělit od carského i jakéhokoli jiného Ruska. Bylo zde už poukázáno na velké dluhy, které má česká historiografie při hodnocení posledních měsíců pobytu československých legií v Kyjevě a jeho širším okolí od podzimu 1917 do března 1918, ale takový dluh má také historiografie ukrajinská. Společnými silami by měly být nalezeny a vydány všechny adekvátní prameny. Poté může následovat uvážlivé zhodnocení vzájemného vztahu legií a jejich politického vedení, ztělesněného T. G. Masarykem, se vznikající reprezentací ukrajinského státu. V té byl zastoupen i Petljura jako první ukrajinský ministr vojenství. Bylo by předčasné pokoušet se zde o závěry, jisté však je, že Petljurovo jméno bylo tehdy v legionářském prostředí známé.

Jeho známost pak pronikla o rok později i do nově zrozeného Československa díky tomu, že do centra nového státu přijela a začala tam se svolením úřadů fungovat mimořádná diplomatická mise Ukrajinské lidové republiky. V jejím prostředí se zrodila oslavná brožura spolupracovníka mise, prozaika a veřejného činitele Vasyla Koroliva-Starého, která vyšla v Praze zároveň v překladu do češtiny, angličtiny, francouzštiny a italštiny – její český název zní Ukrajinský národní hrdina Simon /!/ Petljura. Publikace však vyšla už v době, kdy se ukrajinský stát, obklopený z větší části nepřáteli, začal propadat do beznadějné situace, a zůstala tak spíše pozoruhodným dokumentem o vnímání Petljurovy osobnosti jeho stoupenci.

Po dalších dvou letech se Petljura stal nenávratným exulantem, zprvu v Polsku a pak v Paříži. České prostředí ho zpočátku ještě neodepisovalo, jak o tom svědčí jeho text Ukrajina před osvobozením, otištěný jako úvodník významného pražského deníku Tribuna 3. března 1921. Text byl otištěn jistě se souhlasem Ferdinanda Peroutky, který list vydával a řídil. Petljura v článku zdůraznil význam vztahů obou států, naději v nejužší styky Ukrajiny s ČSR a v „činnější zájem ČSR o ukrajinskou otázku“, protože „celý východoevropský problém není možné řešiti bez positivního rozřešení otázky samostatnosti Ukrajiny“. Čeští politici si o tom ale mysleli něco jiného. Je příznačné, že v rozsáhlém souboru korespondence T. G. Masaryka s Edvardem Benešem či s Antonínem Švehlou se Petljurovo jméno nikde nevyskytuje. Jen Karel Kramář vyslovil ve svých dopisech Masarykovi z roku 1919 dvakrát toto jméno s naprosto odmítavým přídechem.

Ačkoli v Čechách žila počátkem 20. let po nějaký čas ve větším bezpečí než jinde Petljurova manželka a dcera, on sám na české území zřejmě nikdy nevstoupil. Ukrajinský prokomunistický veršovec Kuzma Pelechatyj napsal sice dvě skladby, kde mluví o záměru Petljury vypravit se do Čech – v roce 1921 do Karlových Varů a v roce 1923 do Prahy – ale to vše byly jen domněnky.

Po odchodu do Paříže se už Petljura z české pozornosti vytrácel s ohledem na známé heslo „vae victis“ – přestával být zajímavý. On sám však v Paříži bedlivě sledoval jak osudy a zprvu značné možnosti ukrajinských emigrantů v Československu, tak diplomatické iniciativy ministra zahraničních věcí Edvarda Beneše. Také o těchto jeho textech by bylo třeba promluvit podrobněji. Teprve zavraždění Petljury Simonem Schwarzbardem, který se dočkal za tento čin vděčnosti sovětských úřadů, přineslo krátkodobou změnu. Český tisk si vzpomněl na Petljuru naposledy.

Hodnocení zůstala značně rozporná, podle politického zařazení pisatelů a příslušných listů. Autor článku o těchto ohlasech, zřejmě někdejší ukrajinský velvyslanec v Praze Maksym Slavinskyj, jich napočítal šestnáct, ale to jistě není úplný počet. V komentáři přidaném k charakteristice českých nekrologů čteme konstatování určitého rozporu. Nejvýznamnější činitelé současné české politiky (současné ve 20. letech 20. století!) se prý dobře orientují v ukrajinské otázce, ale politické a stranické kruhy jsou prosáknuty zoologickým rusofilstvím nebo jsou v té věci (tj. ve věci Petljurovy smrti) lhostejné. Atentát prý proto zanechal v českých novinách na rozdíl od ostatního světového tisku jen nevelkou stopu.

Ukončeme tento krátký přehled upozorněním na poměrně dlouhá hesla věnovaná Petljurovi ve dvou meziválečných mnohasvazkových encyklopediích – Masarykově slovníku naučném a Ottově slovníku naučném nové doby, a to v letech 1931 a 1936. Tyto souhrny končí tradici samostatného českého hodnocení Symona Petljury. Po druhé světové válce je nahradilo přežvykování sovětských propagandistických tezí a anatémat. To, jak je patrné, přetrvalo u části českých novinářů dodnes.

Všechna česká posmrtná hodnocení Petljurovy osobnosti se dotýkají jeho vztahu k židovské problematice, který tak výrazně rozrušil redakci Echa24. Této tematice se budu věnovat v samostatném článečku, kterým tento stručný úvod k minulé a současné české petljurovské tematice uzavřu.

(boz)

Rubriky