Symon Petljura a Češi: dnes a kdysi (II)

V předchozí části jsme uvedli, že úspěšný odchovanec KGB označuje Symona Petljuru za nacistu (byl jím tedy ještě před vznikem nacismu) a za organizátora vraždění Židů na ukrajinském území. Prostě „vědecká“ charakteristika, která v Rusku zabírá. Historik se ovšem nesmí řídit výroky politiků, ale je povinen říci, co o lidech a věcech ví on sám.

Zprvu nic nenasvědčovalo tomu, že by poltavský rodák Petljura mohl sehrát tak významnou roli v ukrajinských dějinách jako vůdce ukrajinského ozbrojeného odboje i nejvyšší představitel státu, který si dal jméno Ukrajinská lidová republika. Byl do značné míry samoukem. Už od mládí, na sklonku existence carské říše, hledal cesty, které by vyvedly Ukrajinu z podřízeného postavení v rámci tohoto kolosu. Věřil, že tou cestou bude sociální demokratismus – ne ovšem ve variantě, kterou vytvořili Lenin a spol., ale v podobě ukrajinské.

Patřil vlastně k spoluzakladatelům ukrajinské sociální demokracie a zároveň k výrazným představitelům žurnalistiky, která se po roce 1900 v prostředí ruské části Ukrajiny teprve rodila. Setkáme se i s názorem, že patřil v jejím kontextu k autorům nejvýraznějším. Publikovat začal jako třiadvacetiletý, kdy dospěl nevědomky už téměř do poloviny svého života.

Petljuru přitahovaly především dvě oblasti – literární i divadelní kritika a publicistika, psal ovšem recenze i na odborné práce. Neomezoval se jen na ukrajinskou tematiku – jeden článek věnoval i slavnému polskému literátu a malíři Stanislawu Wyspiańskému. Až do roku 1914 publikoval rád a hojně a mohl k tomu využít i časopisu Ukrainskaja žizň, který redigoval za svého pobytu v Moskvě. V někdejším centru ruské říše pobýval několik let, ale údajná „široká ruská duše“ ho neuchvátila, ani nezachvátila – zůstal přesvědčeným Ukrajincem.

Během první světové války i následujícího zápasu o ukrajinskou nezávislost se jako publicista musel odmlčet. Stal se postupně činitelem produkujícím především vojenské rozkazy nebo výzvy adresované vojákům ukrajinské armády i všem občanům Ukrajiny. Také v jeho osobní korespondenci nabyla na významu tematika obrany a organizování státu. K publicistice se mohl vrátit až jako poražený politik, vysmívaný ze strany vítězů boje o Ukrajinu, ale nevzdávající své úsilí za pobytu ve Varšavě i v Paříži. Tam byl uprostřed těchto aktivit zastřelen Salomonem Schwarzbardem, který byl po čase za tuto vraždu souzen, ale osvobozen.

Mám v tuto chvíli po ruce jen první dva ze čtyř svazků Petljurových spisů, které vyšly v letech 1956–2006, zprvu v prostředí ukrajinské emigrace v USA a pak už v nezávislé Ukrajině. Mimochodem, jejich rozsah činí dohromady 2428 stran. Promíšeny jsou zde Petljurovy texty pro noviny a časopisy, úřední doklady spojené s jeho jménem v letech 1917–1922 i osobní korespondence. Pomocí rejstříku se lze v této velké mase materiálu v zásadě zorientovat. Nás dnes zajímá, nakolik a v jakých podobách se Petljura během necelého čtvrtstoletí své novinářské činnosti zajímal o českou problematiku. Ta ovšem pochopitelně nestála v centru jeho zájmu, protože ukrajinský problém se vyvíjel v prostoru, který vymezovali především Rusové a Poláci.

Přestože nejsou bohemika, která v textech Petljury nalezneme, příliš početná, má smysl je zde zmínit. První doklad nacházíme v roce 1906. Tehdy se v lednu konal ve Lvově, na půdě Rakouska-Uherska, sjezd ukrajinské sociální demokracie. Za české sociální demokraty zde byl přítomen jejich předák Antonín Němec, v meziválečné době komunisty tolik proklínaný „revizionista“. Také Petljura tehdy pobýval ve Lvově a jako sociální demokrat z ruské části Ukrajiny sjezd navštívil a vystoupil tam s projevem. Kryl se ovšem z bezpečnostních důvodů pseudonymem a pod svým jménem napsal o sjezdu článek, ve kterém o vlastní účasti pomlčel, pochválil však projev hosta z Čech.

O dva roky později Petljura informoval o sjezdu slovanské mládeže v Praze, kterého se v roce 1908 zúčastnili i ukrajinští a běloruští delegáti a který podpořil svou účastí T. G. Masaryk. Jméno budoucího československého prezidenta sice v textu nezmiňuje, zato jeho antagonista Karel Kramář tu dostal co proto – Petljura ho přiřadil k „slovanským šovinistům“, ale míněn je spíše šovinismus panslavistický.

K dispozici jsou ještě dva drobné doklady z oblasti vědy. Petljura se krátce zmínil jak o právním historikovi prof. Karlu Kadlecovi, který v roce 1914 přispěl do nového a krátce nato zastaveného vědeckého časopisu Ukrajina. Věděl také o zvolení ukrajinského historika M. Hruševského zahraničním členem Královské české společnosti nauk. Shrneme-li, nemáme toho před rokem 1914 k dispozici příliš mnoho, Petljurův zárodečný zájem o české věci však dokumentován je.

Od léta roku 1917 do března 1918 mohl Petljura vzorek češství, reprezentovaný legionáři, sledovat v Kyjevě zblízka jako první ukrajinský ministr vojenství. Jeho tehdejší názory a reakce, co se tohoto bodu týče, neznáme. Prohloubení znalostí této tematiky závisí na historicích. Platí to i o období po roce 1919, kdy Petljura převzal vedení celého ukrajinského státu, musel však pobývat mimo Kyjev, který obsazovala střídavě bolševická, bílá a nakonec i polská vojska. Z náhradní metropole, města Kamence-Podolského, psal v srpnu 1919 jinému významnému ukrajinskému představiteli, Isaaku Mazepovi: „Na informování o našich věcech v zahraničí nelze šetřit penězi a je třeba poskytnout příslušné finanční prostředky – hlavně v Paříži, Praze a Rumunsku.“ O půl roku později, v lednu 1920, Petljura konstatoval, že Dohoda a zejména Francie by měly poskytnout vládě Ukrajinské lidové republiky pomoc, kterou udělily všem novým státům (jmenovitě zmínil Československo a Polsko), a to hlavně příspěvkem na zorganizování národní armády. Tato představa však byla značně vzdálena realitě a úmyslům dohodových zemí.  

Petljura se jako politik, byť už exilový, vrátil ke sledování a komentování české, resp. československé problematiky až na sklonku života, kdy si pro tyto aktivity uvolnil ruce. Doklady jsou sice poněkud roztříštěné, ale už početnější.  Je zřejmé, že Petljura sledoval především činnost ministra zahraničí Edvarda Beneše – jednou odkazuje i na jeho konkrétní text. Dokázal budoucího československého prezidenta pochválit. V brožuře Současná ukrajinská emigrace a její úkoly (z roku 1923) ho uvádí jako příklad aktivního profesionálního diplomata, který využívá publikačních možností v jinojazyčném tisku – je proto dáván za vzor tehdy ještě působícím ukrajinským diplomatickým představitelům.

Jinak byl ovšem Beneš pro Petljuru zastáncem obnovení ruské jednoty v jakési federativní podobě. V souvislosti s tím psal Petljura v červenci 1923: „Je třeba stavět se s určitou opatrností k Československu. Přisvojilo si roli jakéhosi zprostředkovatele a experta v ruských věcech. Vůči nám a našim snahám se Češi staví chladně – posouvají nás do řečiště federace (…). Angličané do určité míry přihlížejí k názorům Beneše, který hájí obnovení Ruska v modernizovaných formách federalismu.“  Později se Benešovi takovýto sovětský federalismus dost zamlouval, aniž by tento politik dokázal pochopit jeho falešnost.    

Neméně zajímavé je, jak Petljura zhodnotil v už zmíněné brožuře o ukrajinské emigraci T. G. Masaryka. Přeložme si příslušnou, trochu delší partii: „Lze se s úctou stavět k prohlášení prezidenta ČSR Masaryka o tom, že on i jeho vláda budou ukrajinský problém od nynějška posuzovat prý na stejné úrovni jako ruský. V tomto prohlášení lze vidět signál počínající změny nálad mezi rafinovanými ´moskvofily´, kterými Češi do nedávna byli. Toto prohlášení nemůžeme ale posuzovat jako reálnou veličinu, která na mezinárodních vahách přechyluje na jinou stranu stav našich záležitostí. Podobná prohlášení jsou ´hudbou budoucnosti´, která se blíží a kterou pocítil a dříve než druzí jakoby spatřil rozumný profesor – hlava mladého slovanského státu a stoupenec realismu nejen ve filosofii, ale i v politice. Ono prohlášení má však pro nás spíše morální než politickou váhu. Je jako ta vlaštovka, která podle známého přísloví ´jaro nedělá´, ale přece jen to jaro předpovídá!“

V statích a dopisech Petljury bychom našli mnoho dalších zmínek o Československu a Praze.  Petljura korespondoval i s některými ukrajinským i emigranty, kteří zde zakotvili, s jinými zůstaly jeho vztahy ze stranicko-politických důvodů napjaté, protože popírali, že by měl Petljura ještě mandát mluvit za Ukrajince. On sám věřil, že toto právo má a vnímal s uznáním podporu, kterou československé úřady poskytly ukrajinské emigraci. Byl si zároveň vědom toho, že role ukrajinských studentů i absolventů vysokých škol v Praze i Poděbradech by mohla a měla být co nejvýraznější. Napsal také krátkou recenzi na vědecký sborník Ukrajinského akademického spolku při Ukrajinské hospodářské akademii v Poděbradech a ještě měsíc před smrtí sledoval se zájmem přípravu kongresu ukrajinských exilových vědců v Praze.

Jak snad vyplývá ze všeho uvedeného, byl by Petljura dost divným „náckem“, kdyby do takové společnosti vůbec kdy patřil. Tvrzení tohoto typu patří jen do říše slizké propagandy, která má diskreditovat vše ukrajinské. Jak byl Petljura vnímán za života a těsně po smrti v českém prostředí, si povíme příště.

(boz)