Co lze vyčíst ze souboru stepních miniatur

Jurij Fomenko: Chranytel Stepu

Poněkud křiklavá barvotisková obálka a obdobně působící ilustrace. Na dvaatřicet stran textu (na křídovém papíře) čtyři ilustrátoři, plných pět osob je uvedeno jako ti, kdo knížku připravili. Zde ovšem půjde hlavně o obsah knížky a tedy i názory autora tohoto dílka, které se místem vydání prezentuje jako až neobvykle provinční.

Ves Rubanivske, kde byl „Ochránce stepi“ vydán, se nachází ve východní části Dnipropetrovské oblasti v prostoru někdejších zemí zaporožských kozáků. Obec dnes není až tak vzdálena frontové linii uprostřed sousední oblasti donecké… Dnes v ní žijí 233 osoby, které nemají k dispozici obecní úřad, zato však pravoslavný chrám Ochrany či Záštity Panny Marie (tzv. pokrovský). Ten byl po třicetiletém pustnutí obnoven v roce 1991, existují však plány na vybudování o mnoho větší a výraznější svatyně, která by byla ozdobena přívlastkem „Cesta Ukrajiny k Bohu“.

V souvislosti s chrámem se v obci objevilo i nakladatelství „Naviky“ (Navěky), o které už asi sedm let pečuje místní kněz Vasyl Pyšnyj a zčásti v něm vydává vlastní publikace. Podstatné je to, že chrám patří do jurisdikce Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu, která je často označována za programově proruskou a protiukrajinskou. Z této knížky i z jiných publikací nakladatelství však můžeme usoudit, že skutečnost je méně jednoznačná.

Ale nyní už k vlastní publikaci. Tvoří ji šestnáct prozaických miniatur, které byly vydány před dvěma roky k tzv. spasivce, tedy postu před srpnovým svátkem Nanebevzetí Panny Marie. Autor, Jurij Fomenko, je nám představen jako jedenapadesátiletý „člověk stepi“, který strávil mládí na středoukrajinském venkově, později už ale v milionovém Dnipropetrovsku (dnes Dnipro). Od práce agronoma se dostal k podnikatelství, v roce 2014 však odešel jako dobrovolník do boje proti ruské invazi. Jak sám s hořkým úsměvem zmiňuje, koncem 80. let sloužil v sovětské armádě a hledal v zaměřovači automatu „přízrak imperialismu“ a dnes to dělá či bude dělat znovu. Jen ten přízrak – dodejme – se zhmotnil jinak a na jiné světové straně, než v té podobě a místě, kde byl za sovětských časů hledán.

Po přečtení autorových lyrických, přemýšlivých próz dospějeme k názoru, že se jejich autor sotva stane významným ukrajinským spisovatelem a nejspíše ani nemá takové ambice. Nesporně však patří k obrovské skupině lidí, kteří se ve vlastním blogu snaží od roku 2010 vyjádřit k tomu, co je pro ně důležité a předat to dál. Je přesvědčen o tom, že Ukrajinci rozhodně nejsou nějakými „hrdiny prohry“ a svou knihou dokládá úporné hledání, které je dnes charakteristické pro podstatnou část ukrajinské společnosti.

Fomenko se ve svých textech, které rozvíjejí rozsáhlou tradici ukrajinské venkovské prózy a jejího lyrismu, zaměřuje na tři skupiny témat. Ve zhruba polovině textů vzpomíná na své stepní dětství a přenáší nás kamsi do poloviny 70. let, kdy bylo velkým dobrodružstvím na příslušném chutoru se svézt osobním autem a kdy okresní město leželo ukrutně daleko. Druhá skupina próz má obecnější, méně osobní charakter, ale vychází také z autorových vzpomínek. Předvádí nám typy zajímavých lidí, které autor ve venkovském prostředí poznal. Kupříkladu próza, která dala název celé knížce, ukazuje člověka, který se snaží zachovat za pomoci techniky stepní kurhan – právě on je oním ochráncem či andělem strážným ukrajinské stepi.

Třetí část próz nás vede výslovně do současnosti. Autor se zamýšlí mj. nad hodnotou víry a různou, velmi nejednoznačnou kvalitou současného pravoslavného kněžství, přemýšlí však neméně nad tím, co vyvede současnou Ukrajinu na šťastnější cestu a upozorňuje na potřebu principu „samodostatnosti“, tj. svébytnosti a soběstačnosti. Ve dvou textech se pak odráží autorovo působení v ukrajinské armádě – lyrismus první z nich, popisující období mimo boj, je přitom velmi charakteristický.

Jinak působí druhá próza nazvaná „Blokpost“. Ukrajinsko-český slovník, vydaný ještě před současnou válkou, zná překlad tohoto slova jen ve významu „hradlové stanoviště“, o ten teď už ale vůbec nejde. Autor v „Blokpostu“ přemýšlí o tom, co a koho vlastně rozděluje současná frontová linie. Je přesvědčen, že oním dělítkem není jazyk, národnost ani sociální status bojovníků obou stran. Dejme na závěr slovo samotnému Juriji Fomenkovi a tomu, co říká o tom, kdo jsme „my“ (ukrajinští vojáci) a kdo „oni“ (jejich protivníci).

„Proč tu vlastně ti naši jsou? Oni žijí budoucností! Ale ti lidé, kteří žijí ve stepích dále na východ, žijí převážně minulostí. Někdo potřebuje udržovat jejich vědomí právě v takovém čase… Tak se dá lépe vládnout. Oni všichni žijí pomstou. Jinak si život nepředstavují ani jejich feudálové, ani oni sami.

Pak je tu strach. Strach těch, kteří stojí na postu zde, že jim vezmou budoucnost. Všichni naši tu koumají a plánují, jak prožít budoucnost. Ti, kteří jsou na druhé straně, mají také strach. Strach ze ztráty naděje, že mohou přijít o něco z panské milosti. Jejich filozofií je závislost. Co je lepší? Svoboda nebo závislost?… Hraje se tu velká hra se strachy lidí. Jedni se bojí ztratit svobodu a druzí otrockou závislost.

Jenom step to rozsoudí – a život. Ale kdyby tak bylo možno přenést ten rozhraničující kámen ve vědomí lidí dál na východ – až někam za Luhansk, k Donu…“ Tedy až za dřívější ukrajinsko-ruskou hranici, dodejme.

Fomenko, J. (2015): Chranytel Stepu. Rubanivske, Naviky. Stran 32. /ISBN 978-966-2267-83-9/

(boz)