Všechno, co jste nevěděli o Šepetivce…

Volodymyr Kovalčuk: Neoficijna istorija mista Šepetivky ta joho okolyc

Moderní vývoj Ukrajiny nikdy „nevyráběly“ či neposouvaly kupředu jen Kyjev, Lvov, Charkov, Doneck nebo jiná velkoměsta. Podílela se na tom určitou měrou samozřejmě i menší krajská nebo okresní centra. Proto má smysl přečíst si třeba právě „Neoficiální dějiny města Šepetivky a okolí“.

Šepetivka je ukrajinské okresní město, které lze označit za poměrně malé – nemá ani 50 000 obyvatel. V českém prostředí si ji může vybavit asi jen ten, kdo kdysi s nadšením či z donucení přečetl knihu místního, rusky píšícího rodáka Nikolaje Ostrovského. Její název „Jak se kalila ocel“ byl míněn symbolicky s ohledem na časy po říjnové revoluci. Šepetivka měla ke kalení skutečné oceli asi tak daleko, jako Ostrava k cukrovarnictví. Patřím k těm, kdo se přečtení Ostrovského knihy za normalizačních časů úspěšně vyhnuli, ač historik by měl sám sebe přinutit i ke čtení toho, co mu není po chuti. Snad to tedy ještě napravím, zatím jsem se ale dostal ke Kovalčukovým „neoficiálním dějinám“.

Neoficiálnost autorova pojetí je dána tím, že nejde o souvislý a koncentrovaný výklad. Jedná se o soubor 75 krátkých, předtím časopisecky vydaných studií nebo rozhovorů, které vedl Kovalčuk s obyvateli města nebo s některým z kolegů-historiků. Posoudit okruh jiných zdrojů, ze kterých čerpal, je obtížné – poznámky a seznam pramenů chybí. Zaujme nicméně rozsah autorovy práce se starším periodickým tiskem různého typu včetně profesních a podnikových časopisů. Jak se ukazuje, najít se tam dá leccos zajímavého.

Autorova pestrá, ač samozřejmě neúplná mozaika dění v Šepetivce je doplněna i obrazovou, nepříliš kvalitně tištěnou přílohou. Nabízí tak do jisté míry oddechovou, ač zároveň poučnou četbu. Minimální náklad 350 výtisků nutí zároveň k úvaze, kolik čtenářů dokáže tato publikace oslovit.

Kovalčuk postupuje ve své knížce v zásadě chronologicky a sleduje v krátkých vhledech nejrůznější aspekty vývoje města v průběhu celého 20. století. Politika je v textu sice skoro všudypřítomná, v popředí autorova zájmu však vlastně nestojí. Hlavní hrdinkou knihy se stala ve svých rozmanitých projevech spíše místní každodennost. Na místě je úvaha, k čemu nám mohou být dobré průhledy do vývoje této podoby sovětského lokálního života. Odpovědět lze tak, že díky nim získáváme šanci aspoň zčásti pochopit schopnost komunistického režimu udržet se tak dlouho a hledat zdroje jeho životaschopnosti.

Kniha tedy nabízí bez většího systému a na přeskáčku určitý mix z obyčejného života spíše řemeslnického města. Část kapitol se týká rozvoje místních živností a později i spotřebního, zejména potravinářského průmyslu, který se zde výrazněji rozvíjel až od 60. let 20. století. Nahlížíme ale také do sféry místní dopravy, odívání, veřejného stravování nebo třeba kriminality či sportu. Zrovna tak se můžeme seznámit s místními ohlasy raných sovětských kosmických úspěchů, jichž bylo dosaženo v době, kdy celý region stále ještě nebyl elektrifikován.

Některé sféry života přišly v knize ve srovnání se zmíněnými tématy až příliš zkrátka. Týká se to např. kultury, která je zastoupena především textem o filmování výše zmíněné Ostrovského prózy v Šepetivce počátkem 70. let 20. století, tedy více než půl století po popisovaných událostech.

Vraťme se aspoň stručně zpět k politice, pokud v knize přichází ke slovu. Zvláště dramatické jsou vhledy do politického dění v době pokusů o ustavení ukrajinské státnosti na sklonku první i druhé světové války. V době toho prvního pobýval v Šepetivce i ukrajinský nejvyšší představitel Symon Petljura, zatímco v okolí bojovali v oddílech Rudé armády mimo jiné Číňané. Jen v roce 1919 se zde zřejmě vystřídali držitelé politické a vojenské moci čtyřikrát. Méně nadějný a úspěšný druhý pokus o ukrajinskou státnost charakterizovala v roce 1944 aktivita oddílů Ukrajinské povstalecké armádě, které se v okolí Šepetivky snažily zabránit obnově stalinského systému. Autor si ale všímá v nemenší míře i prosovětského odboje, jako by zastával názor „každému, co jeho jest“. Podává také řadu dokladů skutečnosti, že bez ohledu na strašné ztráty za holocaustu si židovská národnostní skupina zachovala v Šepetivce i po skončení druhé světové války nezanedbatelnou pozici.

Často je politika zobrazována s poněkud ironickým přídechem, například při popisu sovětských parlamentních voleb v únoru 1946, kdy byl Šepetivce předepsán ke zvolení slavný maršál Semjon Buďonnyj. Volilo se v jediný den, v dosti neuvěřitelném časovém rozsahu od šesti hodin ráno až do půlnoci, a i tak čekali někteří voliči předem ve frontě. Je pozoruhodné, že také v roce 1962 byl Buďonnyj, tehdy už 78-letý, zvolen v Šepetivce znovu a samozřejmě opět bez možnosti jakékoli alternativy. O zcela nejnovějších dějinách města i okresu se dovídáme jen málo. Nepřekvapí zmínky, že po rozpadu pozdně sovětské hospodářské struktury městského života si asi ne zcela malá část obyvatel uchovala sympatie k těmto z našeho hlediska starým časům, které se už nevrátí.

Protože se Šepetivka, jak už bylo uvedeno, nacházela na Volyni, vnucuje se otázka po přítomnosti Čechů ve městě. V historii prvního československého odboje sehrál významnou úlohu lékař Václav Girsa (1875–1954). Tento šepetivský rodák se právě před sto lety stal významným Masarykovým spolupracovníkem za jeho pobytu v Kyjevě a později působil jako československý diplomat. Knížka bohužel nepodává o této osobě a problematice šepetivských Čechů žádné svědectví. Václav Girsa by si přitom určitě zasloužil více pozornosti české historiografie…

Čtenář, který není z Šepetivky, postrádá v knížce také plán města, který by mu usnadnil orientaci – kupříkladu v tom, na kterých místech se přesně nacházel polský, židovský a ukrajinský (tj. pravoslavný) hřbitov. Po tom posledním, respektive po jeho původní podobě, prý nezbyly žádné stopy. Tato dosti neuvěřitelná skutečnost ukazuje, jak se komunistickému režimu dařilo likvidovat doklady a památky starších tradic i možnost hledat návaznost na ně nejen v celostátním, ale i v místním měřítku. Kovalčukova knížka jistě není dokonalá, ale snaží se důsledky popsané skutečnosti aspoň v hranicích jednoho města a okresu napravovat.

Kovalčuk, Volodymyr (2017): Neoficijna istorija mista Šepetivky ta joho okolyc. Charkiv, vydavec Ozerov H. V. Stran 219 (1). /ISBN neuvedeno/

(boz)