O korupci, katakombách, církvi a hrdosti

Nejsem politik ani sociolog a psát o politice a společnosti mi nejspíš moc nepřísluší. Nicméně je nemohu opomenout. Nabudete-li při čtení následujících řádek pocitu, že se mýlím, může to klidně být pravda. Pokouším se pouze zprostředkovat názory lidí, s nimiž jsem měl možnost mluvit, a postřehy, dojmy a pocity, jichž jsem z oněch rozhovorů a v společenství, v němž jsem se pohyboval, nabyl. Nic víc, nic míň.

O jazyku už jsem psal. Budeme-li Oděsu soudit jenom podle jazyka, je ruská. Oficiální názvy a nadpisy jsou sice ukrajinsky, tím ale psaná ukrajinština ve městě na pohled z valné většiny končí. S jistou a nepříliš velikou mírou nadsázky se dá říct, že co je státní a oficiální, to je napsáno ukrajinsky, co je soukromé a neoficiální, to je napsáno rusky. Vývěsní tabule na soukromých obchodech, reklamy soukromých firem či jídelní lístky v soukromých restauracích, všechno je povětšinou rusky. Ukrajinští podnikatelé to navíc v Oděse nemají příliš jednoduché. I když můj dojem je, že takzvaně proukrajinských obyvatel, byť i ti proukrajinští nezřídka mluví rusky, je ve městě více než proruských, proruská menšina je výrazně agresívnější. Vím nejen z rozhovorů, dá se o tom dočíst i v tisku a už jsem o tom myslím i psal, že nejsou výjimečné zejména žhářské útoky na provozovny ukrajinských podnikatelů. Nedochází při nich k obětem na životech, primárním cílem je majetek a hlavním účelem zastrašování.

Z druhé strany je třeba objektivně říct, že mluvená ukrajinština je oproti dobám mého mládí, kdy promluvit v Oděse ukrajinsky znamenalo vysloužit si okamžitě punc vesničana, kterému minimálně čouhá sláma ne-li něco horšího z bot, slyšet mnohem častěji. Nezřídka ji na veřejnosti používají mladí lidé, kteří paradoxně mezi sebou v soukromí mluví rusky, jen proto, aby ukázali svoji příslušnost k Ukrajině.

Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Primátor města, Hennadij Trukhanov, čtěmež Truchanov, je podle tzv. Panamských dokumentů přímo nebo nepřímo přes offshorové společnosti na Panenských ostrovech napojen na více než dvacet majetkem i dopadem opravdu nezanedbatelných soukromých firem. Patří k nim například stavební společnost ROST nebo dodavatel stavebních materiálů městské administraci, investiční skupina SKVO, která patří jeho dceři Jekateryně. Stojí za to podotknout, že SKVO je zkratka ruského názvu „Строительная Компания Возрождения Одессы“ tedy česky „Stavební společnost pro vzkříšení Oděsy“. V registračních dokladech přitom Trukhanov údajně figuruje jako občan Ruské federace. Bezpečnostní služba Ukrajiny, SBU, zahájila na základě uvedených informací prověřování. Jeho výsledkem bylo, jak jinak, že potvrzující doklad nelze nalézt. V Oděse nicméně panuje obecné mínění, že Trukhanov přenechává nejlukrativnější pozemky v Oděse svým ruským kamarádíčkům na výstavbu resortů, hotelů a rekreačních objektů. Lidi to sice zaměstnává, ale peníze utíkají jinam. Mnohé hotely a resorty se navíc staví v zónách, kde hrozí sesuvy půdy nebo kde se nesmí stavět vůbec.

Myslím, že jsem nikde ve svém povídání nezmínil, že pod Oděsou se nachází zhruba 2 500 km, ano kilometrů, katakomb. Oděské katakomby tvoří jeden z největších podzemních komplexů na zeměkouli. Jsou samozřejmě umělé. Podloží pod Oděsou tvoří pískovci podobný kámen zvaný rakušňak. Vznikl z mořských naplavenin promíchaných schránkami a ulitami mořských živočichů. Vzhledem k tomu, že se jednoduše opracovává, stal se v Oděse základním stavebním materiálem pro stavbu budov. Bylo ho možné těžit přímo na místě stavby a nebylo třeba jej nikam dovážet. Dnešní katakomby jsou chodby a podzemní prostory, které vznikly právě těžbou stavebního kamene. Říká se, že v každém větším domě v Oděse je do katakomb vchod. Z 2 500 km katakomb je jich zmapováno zhruba jen 1 700 km. Proto už v dávno minulých dobách bylo zakázáno stavět v Oděse výškové budovy, neboť hrozilo propadnutí stavby nebo v budoucnu i dostavěné budovy. Navíc rakušňak jako podloží asi není nejpevnější. Dnes ale stojí i dvacetipatrové budovy, některé z nich navíc narušují panoráma města. Protestují Oděsité, protestují památkáři, protestují aktivisté, výsledkem je, že se vesele staví dál.

Jednou z příčin neřešitelných situací je přetrvávající dědictví sovětské skutečnosti – zhoubná, všudypřítomná a těžko vymýtitelná korupce. Boj s ní zatím ukrajinské vedení evidentně prohrává. Apel na národ v podobě plakátů na zastávkách tramvají, trolejbusů a dalších exponovaných místech, které zobrazují manažersky vyhlížející osoby s ušpiněnýma rukama, doplněné výraznými nadpisy ve smyslu, že korupce by se měla oznamovat a podobně, se, myslím, celkem míjejí účinkem. Navíc korupce, zdá se, taky bují odshora. Boj státu s korupcí je do jisté míry boj státu se sebou samým. Byl-li za sovětských časů úředník pán, zůstal jím na Ukrajině i dnes. Jednodušší a schůdnější je zaplatit úplatek než bojovat s úředníkem.

Každého, kdo Oděsu navštíví, na první pohled zaujmou novotou zářící pravoslavné chrámy i kostelíky. Kromě původních, většinou renovovaných velkých chrámů, které patří k historii i koloritu města, vyrostlo v Oděse poslední dobou ohromné množství nových, menších či větších, v drtivé většině pravoslavných kostelů, kostelíků a kostelíčků. Skoro jsem měl pocit, že kdekoliv, kde byl kousek volného místa, postavili kostel. Nešlo-li tam samozřejmě postavit hotel nebo resort. Jeden vznikl dokonce hned vedle hlavní budovy mého rodného institutu přímo na území školy. Zlaté nebo modré, když modré, tak aspoň zlatem vykládané, baňaté střechy kupolí evidentně nesvědčí o chudobě příslušné církve. Proč zemi, vysávané válkou, do níž proudí humanitární pomoc i finance ze zahraničí, nepomůže bohatá církev, která evidentně disponuje finančními prostředky na stavbu svatostánků? Zeptal jsem se a dostalo se mi smutné odpovědi. Pravoslavná církev v Ukrajině patří ke dvěma patriarchátům: kyjevskému a moskevskému. Opravené a nově postavené kostely patří pod moskevský, v jehož zájmu, kulantně řečeno, rozhodně není Ukrajině pomáhat, zatímco těch několik chudých, které na první a mnohdy ani na druhý pohled člověk nezaznamená, patří k tomu kyjevskému.

Podobně jako u nás i v Oděse a potažmo v celé Ukrajině se lidé dají rozdělit do dvou táborů. Na ty, kteří jsou přesvědčeni, že za vlády sovětů bylo líp, a ty, kteří vývoj k demokracii a příslušnost k Evropě vnímají pozitivně. Argumenty obou skupin jsou zhruba stejné jako v Česku a podobnost debat mezi lidmi, které jsem měl možnost povětšinou náhodně vyslechnout, s diskusemi pod články na Novinkách.cz byla občas až zarážející. Není nic překvapujícího na tom, že hlavními protagonisty myšlenek demokratického vývoje jsou především mladí lidé. A není ani nic překvapujícího na tom, že k zastáncům dřívějších pořádků patří ti dříve narození. Jenže prý, a tuhle rétoriku jsem slyšel nejenom od mladých, ale i od jedné své bývalé kolegyně, když ti dříve narození byli mladí, měli mnohem méně problémů, byli zdraví, nepotřebovali od státu a od sociálního systému prakticky nic a byla jim vštěpována myšlenka, že v stáří se budou mít skvěle. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nejsem schopen rozlišit, nakolik je ta myšlenka pravdivá a nakolik je to pustá demagogie nebo dokonce hodně dobře maskovaná propaganda. Faktem je, že velká část Oděsitů a myslím, že i všech Ukrajinců mého a staršího věku, remcá na všechno, na co remcat jde. Za všechno, ostatně stejně jako u nás, údajně můžou abstraktní „oni“, kteří staré, možná sice ne úplně ideální, zlikvidovali, ale nové nevytvořili. A ruská propaganda jim k tomu dodává výkonnou munici. S mnoha příklady, které uvádějí, lze bez znalosti věci jen těžko polemizovat. Jeden za všechny. Ukrajina bezesporu byla odjakživa obilnicí Evropy. Nachází se zde bezmála jedna třetina všech světových zásob černozemí. Krmila většinu bývalého Sovětského svazu a zemědělskou produkci ještě dokázala vyvážet do kapitalistického zahraničí. Dnešní zemědělství je prý prakticky v troskách. Statistiky ovšem mluví jinak. V roce 2016 zemědělský sektor vytvářel více než 11 % hrubého domácího produktu a zaměstnával čtvrtinu z celkového počtu pracovních sil. A v témže roce ukrajinský export zemědělské produkce činil více než 15 miliard dolarů, což znamená, že tvořil 42 % z celkového exportu země. Maně mne napadá, co budou ukrajinští farmáři říkat a dělat, až se jednou Ukrajina stane součástí Evropské unie a ukrajinské zemědělství se stane součástí eurounijního systému. Zatím je Evropská unie v Ukrajině nezřídka chápána spíš jako spásonosný anděl, který Ukrajinu, jakmile na to bude připravena, zachrání. Podobný optimismus jsem ve svém životě už zažil. Tenkrát mi bylo patnáct.

Někteří mí známí se upřímně zděsili, když jsem jim řekl, že jedu do Oděsy. Že prý je tam válka, že se tam krade, zabíjí, že tam jsou nacionalisté a že mne tam zkrátka určitě musejí minimálně zavraždit. Holt propaganda dělá divy. Nic takového, jak se zdá, se mi nestalo. Ani v Oděse, ani jinde. Nacionalisty ba ani projevy nacionalismu jsem v Oděse nepotkal, pokud si ovšem nepleteme nacionalismus s patriotismem. Ano, Ukrajinci a obecně ukrajinsky orientovaná většina Oděsitů jsou patrioti. Jsou hrdí na svoji zemi, jsou hrdí na svoji historii, jsou hrdí na to, co dokázali. Vadí jim, když se Rusko i jejich proruští spoluobčané pro vlastní zviditelnění přiživují na částech ukrajinské historie a zkreslují ji, když mluví o Ukrajině jako o zemi „u okraje“, míní tím samozřejmě velkého Ruska. Ukrajinci jsou podobně jako mnohé jiné národy hrdí na svůj jazyk a není divu, že po desetiletích jeho systematického potlačování se jej snaží znovu vzkřísit po celé zemi. To podle mne není žádný nacionalismus. I když, především po zkušenostech z Oděsy si myslím, že to je běh na hodně dlouhou trať a že skokový způsob, jakým vedení země před časem postupovalo, není úplně tou nejlepší cestou. Ani obléknout sochu „ďjuka“ Richelieu, prvního primátora města a člověka, který celý svůj život věnoval jeho rozkvětu a jehož si váží, myslím, všichni Oděsité, do ukrajinské vyšivanky nepovažuji za nacionalismus. Ale ani za recesi.

Nedávno se mne jeden člověk na Facebooku zeptal, jak daleko je z Oděsy na frontu. Odpověděl jsem po pravdě, že asi stejně daleko, jako do Košic, jen na opačnou stranu. V Oděse se neválčí ani nezabíjí a nevraždí. Ozvěny války jsou ale nepřímo cítit, od plakátů s válečnou tématikou až po ekonomickou situaci. Nechci se pouštět do analýz válečného konfliktu, nemám k tomu ani příslušné znalosti či dokonce vzdělání, ani to není předmětem mého povídání. Co ale vím určitě, že válka zemi zatěžuje nejenom ekonomicky, ale i společensky a politicky. Vždyť jen počet jejích obětí dnes dosahuje podle různých zdrojů k čtyřiceti tisícům. Slyšel jsem v Oděse mnoho různých názorů. Od čiré nenávisti k agresorům, přes mínění, že je to boj někoho jiného a „nás“ se netýká, až po „ať si to nechají a bude pokoj“. Situace není jednoduchá. Myslím ale, že mezi Oděsity výrazně převažuje názor, že ukradený Krym a okupovaná území patří Ukrajině a mají jí být vrácena. Vojáky, kteří za to položili své životy, označují za hrdiny. Myslím, že nikdo z Ukrajinců nečeká, že válku za ně někdo vyhraje, a dost velká skepse panuje i ohledně politického řešení. Co ale od nás potřebují, je podpora. Tím nemyslím jenom ekonomickou nebo humanitární pomoc, ale především vědomí, že my a tzv. Západ, do značné míry v Ukrajině skoro adorovaný, stojíme na jejich straně. Že jejich boj považujeme za spravedlivý a že jsme mentálně s nimi, že je vnímáme jako část Evropy.

Teď jenom nevím, zda je tohle právě ten správný konec hledání minulého času studentem, který se po čtyřiceti letech vrátil do Oděsy. Ale asi ano. Tempora mutantur…

(jer)