Do centra Bukoviny nejen za Josefem Hlávkou

Do centra Bukoviny nejen za Josefem Hlávkou

Zdeněk Hojda
Doc. Zdeněk Hojda

V posledních týdnech jsme na našich stránkách nabídli rozsáhlou reportáž o Odese a jejím okolí. Rádi bychom občas poskytli prostor i návštěvníkům jiných ukrajinských lokalit. Dnes se vypravíme s docentem Zdeňkem Hojdou z pražské filozofické fakulty nakrátko do oblastního města Černivci, pro které je v češtině užíváno spíše jméno Černovice. Čechům jsou známé především díky stavbám českého architekta Josefa Hlávky (1831–1908).

Jaký byl důvod cesty pražských studentů archivnictví do Černovic?

Jezdíme s našimi studenty oboru archivnictví každý rok na jednu zahraniční exkurzi a pravidelně podnikáme také cesty východním směrem, abychom studentům ukázali, že zajímavá místa nemusejí hledat jen západně od našich hranic. Současně se snažíme postupně navštívit všechny korunní země bývalé Rakousko-Uherské monarchie, což nevyplývá z nějaké samoúčelné nostalgie, nýbrž z faktu, že vzhledem ke společným dějinám můžeme v archivech těchto zemí najít často velmi zajímavé bohemikální prameny. A tak byla letos na řadě Bukovina.

Do Ukrajiny se z Česka většinou nejezdí přes Rumunsko. Jaká je dnes situace na rumunsko-ukrajinské hranici?

Od rozpadu Československa, jak známo, s Ukrajinou nesousedíme a jezdíme tam tedy přes třetí země. Tak proč ne přes Rumunsko? Podle mých zkušeností z cest přes Polsko či Slovensko znamená překračování ukrajinských silničních hranic vždy dlouhé, zpravidla několikahodinové čekání. Na rumunsko-ukrajinské hranici to nebylo lepší ani horší.

Kde jste v Černovicích nocovali?

Ačkoliv na svých zahraničních cestách nocujeme převážně v ubytovnách pro mládež, hostelech, Černovice žádné přijatelné bydlení tohoto typu nenabízely, a tak jsme museli vzít zavděk hotelem Koral. Je to typické ubytovací zařízení z časů socialismu, navíc na periferii města. Ubytování tak rozhodně nepatřilo ke světlým stránkám našeho ukrajinského pobytu.

Čeští návštěvníci se asi nejvíce zajímají o areál tamní univerzity – původně šlo o sídlo bukovinského pravoslavného metropolity. Stojí za návštěvu?

Univerzita v Černovici
Budova Univerzity v Černovicích
Architekt Josef Hlávka, stavěno 1864-1882

Rozhodně, a mohu ji každému doporučit. Ať už si o historizující Hlávkově architektuře myslíme cokoliv, jde o rozlohou monumentální a vzhledem k původní funkci velmi promyšlený a komplexní areál. Je až dojemné, s jakou péčí Ukrajinci k této památce přistupují. Do jisté míry je to samozřejmě dáno tím, že se nachází na seznamu světového kulturního dědictví, což zcela jistě usnadnilo rekonstrukční práce a přineslo finanční prostředky ze zahraničí. Zároveň je to ale památka živá, která potřebám černovické univerzity zjevně dobře slouží a skýtá jí řadu reprezentačních a zčásti i výukových prostor. Provoz univerzity je přitom dobře sklouben s provozem turistickým – každou půlhodinu se nabízejí prohlídky. Po vstupu do areálu nám byla taková exkurze nabídnuta, ač jsme nebyli předem ohlášeni. Velmi sympatický průvodce, pán středního věku a mohutné tělesné konstituce ve vyšívané košili, se nijak nevnucoval. Naopak počkal, až jeden z našich studentů dočte svůj referát, a potom během prohlídky si počínal naprosto profesionálně.

Udrželi si obyvatelé Černovic vztah k Josefu Hlávkovi?

Na to už jsem vlastně zčásti odpověděl v předchozí otázce. Ano. V areálu univerzity na kraji parku za hlavní budovou má Hlávka pomník s bustou a podél univerzitního areálu vede ulice nesoucí Hlávkovo jméno. Řekl bych, že průměrně vzdělaný obyvatel Černovic bude nejspíš Hlávku znát.

A co v této souvislosti František Josef, zakladatel tamní univerzity? Prý tam měl učit i T. G. Masaryk…

Univerzita, která nesla císařovo jméno, byla založena v roce 1875 v reakci na polonizaci lvovské univerzity. Byla to nejvýchodněji položená univerzita v monarchii, jazykově německá, ovšem ukrajinština tu hrála poměrně významnou roli, zejména na teologické fakultě. Jak kdysi líčil profesor Jan Havránek, do Černovic se profesorům moc nechtělo, ale mnozí tam začínali své profesní curriculum. O Černovicích opravdu na chvíli uvažoval i TGM, pak dal ale přirozeně přednost povolání na právě vzniklou českou univerzitu v Praze.

Zvláštní zmínku zaslouží vztah černovických k Františku Josefovi. Z iniciativy černovického rodáka a pak premiéra Ukrajiny Arsenije Jaceňuka vznikl v roce 2009 v Centrálním parku nedaleko katolického kostela pomník, jehož autorem je lvovský sochař V. Cisarik (!), který pracoval podle vídeňského modelu. Je až dojemné přečíst si na podstavci ukrajinský nápis Spilnymy zusylljamy, tedy Viribus unitis. Oficiálně deklarovaným důvodem vztyčení císařova pomníku byla skutečnost, že období vlády Františka Josefa je vnímáno jako „zlatá doba“ rozvoje města. Socha není sice zasypávána květinami, ale není ani posprejována a zdá se, že většině obyvatel není nijak proti mysli.

Čím je „opravdu moc příjemná ulice Olhy Kobyljanské“? Stojí za to posedět v některé tamní kavárně?

Ulice Olhy Kobyljanské
Ulice Olhy Kobyljanské

Ulice Olhy Kobyljanské je dlouhý pěší bulvár, který se táhne v délce asi jednoho kilometru od Centrálního náměstí až k Ševčenkově ulici. Je to promenáda zcela (středo)evropského střihu s řadou obchodů, kaváren a dalších pohostinských zařízení, např. Café Carinthia v paláci ve stylu německé secese. A protože byl v době naší návštěvy krásný slunečný den, ulice byla plná korzujících obyvatel všeho věku, mnozí z nich ve vyšívaných košilích s lidovými vzory.

Jak jsou patrné židovské tradice města, jako muzeum, obnovená synagoga a prý dost zanedbaný hřbitov?

Židovské tradice v Černovicích viditelně ožívají. V malé moderní synagoze na Sadovského ulici mají nového mladého rabína, nejzajímavější pro návštěvníka města je ovšem nepochybně Чернівецький музей історії та культури євреїв Буковини (Černovické muzeum dějin a kultury bukovinských Židů, pozn. aut.) v bývalém židovském spolkovém domě na Divadelním náměstí. Najdeme v něm – ve dvou místnostech v přízemí – nevelké, ale zajímavé muzeum, připomínající mimo jiné velký kongres o užívání jazyka jidiš, který se v Černovicích konal před první světovou válkou. I tady byl personál muzea nesmírně milý a ochotný. Smutnější kapitolou je židovský hřbitov s rozpadající se obřadní síní. Je ovšem fakt, že jde o jeden z největších židovských hřbitovů v Evropě, pokud vím, tak jej velikostí překonávají snad jen hřbitovy v Lodži, Varšavě a rumunských Jasech. Odhaduje se, že je tu nějakých 50 tisíc náhrobků, a při této rozloze je i posekání trávy pěkný oříšek. Snad se tedy i hřbitov dočká lepších časů.

Co vám ukázali v oblastním archivu?

Přijetí v oblastním archivu bylo nejdříve trochu rozpačité, protože v hlavní budově o nás nic nevěděli. Ale vše se v dobré obrátilo, nakonec jsme našli tu správnou adresu a paní doktorka Natalija Masijan už nás očekávala s velmi zajímavou přednáškou a malou výstavkou archiválií. Jednalo se o zajímavou dokumentaci k Hlávkovým stavbám v Černovicích, kromě už zmiňovaného areálu pravoslavné metropolie projektoval také velmi zajímavý arménský kostel, a k činnosti jiného ve městě „uctívaného“ Čecha, hudebníka Vojtěcha Hřímalého. Ten založil v Černovicích Hudební spolek, v jehož budově z 19. století dnes sídlí místní filharmonie. Archiv jinak neuchovává téměř žádné fondy z doby před rokem 1775, až na několik málo kusů z doby moldavského knížectví, které ale pocházejí ze soukromé sbírky, vše tedy začíná až začleněním Bukoviny do habsburského státu.

Jaký je stav archivního zpracování těchto fondů?

Velkým problémem černovického archivu je mnohojazyčnost dokumentů, střídaly se tu němčina, polština, rumunština, a dnešní archiváři prý nejsou příliš znalí těchto jazyků. Výsledkem je stav, kdy většina písemností například z 19. století zůstává nezpracována, resp. v takovém stadiu zpřístupnění, jaké po sobě zanechali archiváři v 50. letech 20. století, kteří ty jazyky ještě uměli. Další problém představuje doslova zoufalé technické zázemí archivu, které je více než skromné. Je ovšem třeba spravedlivě říci, že o mnoho jiné to není ani v rumunských archivech, ve kterých jsme si také připadali, jako bychom se vrátili tak o 40–50 let nazpátek v čase.

Prý jste se náhodou „trefili“ zrovna do “dne vyšyvanky“? Jak si takovou akci představit?

To bylo opravdu moc pěkné. Už když jsme vstoupili do areálu univerzity, kde jsme prohlídku města začínali, spatřili jsme na centrální budově napnutou velikou košili s vyšíváním. Tak jsme se hned zeptali, co to má znamenat. Mezi studenty a hlavně studentkami bylo těch bíle oblečených a vyšívaných asi nejvíc, ale i potom ve městě jsme potkávali spoustu tak trochu slavnostně se tvářících lidí, včetně malých dětí. Myslím, že si domácí ten „den vyšyvanky“ docela užívají.

Umějí se dnešní Černovice propagovat?

To tedy neumějí vůbec. A je to velká škoda. Žádné informační centrum, žádná literatura, průvodce, obrazové publikace, zkrátka nic. Jedinou výjimkou je malý koutek s pohlednicemi a několika publikacemi v předsíni kostela v univerzitním areálu. A přitom by Černovice měly co nabídnout. Vstoupili jsme do knihkupectví, které se honosilo názvem „Dům knihy“, a když jsme nic nenašli, zeptali jsme se mladé dívky za pokladnou. „Ne, v Černovicích nic není“, pravila smutně, a bojím se, že neměla na mysli jenom ty knihy.

Jsou v Černovicích při tak krátké návštěvě patrné ohlasy dnešní situace Ukrajiny?

Tak to opravdu není možno při tak krátké, jednodenní návštěvě zachytit. Snad jen, když se návštěvník kolem sebe dobře rozhlíží, upoutá ho opravdu silný národní akcent v reklamě, nápisech, na plakátech.

Jaký je celkový dojem z města? Stojí za to jet se podívat do Černovic?

Na tuhle otázku už jsem asi odpověděl v průběhu rozhovoru. Takže jedním slovem: Černovice doporučuji.

Rozhovor vedl Bohdan Zilynskyj.

Rubriky