Oděsa aneb hledání minulého času - Kyselé jablko

Kyselé jablko

V pondělí po příjezdu jsem šel navštívit rodnou školu. Vlastně jsem tam byl už v sobotu, jen jsem nešel dovnitř. Poseděl jsem na lavičce před vchodem pod stromem, který byl za mého mlada stromečkem nebo tam možná vůbec nebyl. Už se nepamatuji.

Poprchávalo, já seděl a vzpomínal, a taky trochu naivně doufal, že třeba náhodou přijde někdo známý. Už začátkem roku jsem rozhodil sítě na sociálních sítích, včetně ukrajinských a ruských, ale odezva byla mizivá. Mnoho spolužáků pocházelo z míst, která už dnes nejsou Ukrajinou, především z Moldavska, ale i mnoha jiných, nezřídka hodně vzdálených částí bývalého Sovětského svazu. Kromě toho v době, kdy jsem končil, v Sovětském svazu ještě fungoval systém umístěnek, které každému absolventovi určovaly, v kterém podniku, a tudíž i místě, po skončení vysoké školy nastoupí. Umístěnky umožňovaly státu centralizovaně distribuovat specialisty podle potřeby po celé zemi. Jak proces umisťování přesně probíhal, nevím, nicméně budoucí pracoviště byla nějakou dobu před ukončením školního roku oznámena a zájemci se mohli hlásit. Poté nejspíš probíhalo nějaké výběrové řízení. V místě, kam byl poslán, musel absolvent po určitou dobu, tuším čtyř let, setrvat. Velký zájem byl o tzv. GPTP, což byla nic neříkající zkratka pro nic neříkající instituci s názvem Státní podnik technického průmyslu. Skrývala se za ní civilní organizace, která zaměstnávala specialisty pro armádu. Ti, formálně civilisté, byly vysíláni na dlouhodobé služební cesty do vojenských zařízení, radiotechnici například na radarové stanice na Dálném východě. Získat umístěnku do GPTP bylo pro mladého svobodného specialistu velice výhodné. V GPTP dostával člověk na tehdejší poměry slušný plat, který dokázal většinou kompletně ušetřit, a v místě zaměstnání pobíral, šlo o formu služební cesty, diety. Lokality, pravda, nebyly nijak lukrativní, vojenské základny byly povětšinou situovány v odlehlých a nezřídka velmi nehostinných místech.Dalo se to prý vydržet a po odpracování povinné doby se člověk, často i s nově vzniklou rodinou, do civilizace vracel poměrně dobře zajištěn. Ne vždy se ale vracel na místo, odkud přišel.

A tak jsou moje kolegyně a kolegové, aspoň ti, o nichž vím, rozptýleni v Ruskou, Moldavsku, Bělorusku, a dokonce i v zahraničí. Pár jich zůstalo v Oděse. Jednomu z nich, s nímž jsem bydlel na koleji, jsem se pokoušel dovolat, ale nebral telefon ani na jednom čísle, co jsem měl. Nejspíš byl na dovolené. Upřímně řečeno, zas tak extra jsem se nesnažil, nepřijel jsem jezdit po návštěvách, bez nichž by se to určitě neobešlo, ale podívat se, jak se Oděsa změnila.

V pondělí jsem se vypravil do školy. Budova bývalé Radiotechnické fakulty, dnes Institutu radioelektroniky a telekomunikací, vypadá úplně stejně, jako když jsem ji opouštěl. Zvenku i zevnitř. Jen trochu omšeleji, zvlášť zevnitř. Zeptal jsem se vrátné na děkanát. Prý je tam, kde býval. Ve třetím patře u zadního schodiště. Stěny vymalované toutéž, ne-li původní, podivnou zelenou barvou, která ve mně už zamlada vyvolávala pocit, že jsem v kasárnách. V sovětských dobách jí byly vymalovány snad všechny státní instituce, školou a kolejemi počínaje a špitály či úřadovnami milice, tak se tehdy označovala policie, aby se hodná represívní složka socialistického systému odlišila od té zlé kapitalistické, konče. Když už mluvím o koleji, ta, v níž jsem bydlel jako student, pořád stojí, byl jsem se na ni taky podívat. Evidentně ji těch čtyřicet let nikdo neopravoval. Dovnitř jsem raději nešel.

Dveře děkanátu byly původní, jen Valentina Grigorjevna, za mých studií sekretářka děkana, matka mé spolužačky a dobrá duše fakulty, tam neseděla. Místo ní tam byly dvě dámy středních let. Představil jsem se. Vlastně jsem ani moc nevěděl, co tam chci, a ony nevěděly, co mi vlastně nabídnout. Zeptal jsem se na pár pedagogů, kteří mne učili. O některých věděly, že už nejsou mezi námi, jména jiných ani neznaly. Co jsem taky mohl čekat po čtyřiceti létech. Bloudil jsem po chodbách, fotografoval a vzpomínal. Dveře laboratoře 404, kde jsem strávil stovky a možná i tisíce hodin, někdy to spočítám, byly zamčené a vypadalo to, že už jsou zamčené hodně dlouho.

Nakonec mne jedna z asistentek děkanátu odchytila na chodbě řkouc, že ví o někom, koho bych mohl znát. Zavedla mne k člověku, s nímž jsme se jako studenti potkávali na koleji. Ukázal mi pár laboratoří vybavených nepříliš moderní technikou. Měl jsem pocit, že některé z přístrojů a měřicích míst si ještě pamatuji. Chvíli jsme ještě povídali, zavzpomínali na společné známé a rozloučili se. Posledním místem, které jsem chtěl navštívit, byla kolej, kde jsem bydlel jako aspirant. Když jsem se tam stěhoval, byla to skoro nová devítipatrová budova na tu dobu s moderně zařízenými dvoumístnými pokoji. Aspiranti měli ke všemu ještě privilegium bydlet ve dvoumístném pokoji sami. Přes ulici byla kasárna, kde cvičila posádka určená pro slavnostní přehlídky a ceremoniály. V šest hodin ráno, zejména v neděli, byli vojáci vyháněni na obrovský betonový buzerplac, kde se za zvuku řízných socialistických maršů produkovaných vojenským orchestrem, jehož základním nástrojem byl buben, učili pochodovat v sevřeném útvaru. Spát se při tom absolutně nedalo. Dnes je tam obrovské sídliště. Kolej, stejně jako tu studentskou, od doby vzniku, zdá se, nikdo neopravoval. Vyfotil jsem si okno svého pokoje a šel domů.

Ukrajinské školství nemá na růžích ustláno. Ani v Oděse, která bezesporu patří k nejbohatším, a také nejdražším, městům v Ukrajině. Nemohu mluvit za všechny školy, jen za tu svoji, ale i moji kamarádi mi potvrdili, že některé nemají nejenom na pomůcky a vybavení, ale mnohdy ani na provoz a v zimě na topení. A tak ti, kdo na to mají, posílají své děti studovat do zahraničí. Především do Polska, ale i na Slovensko a do Česka. Otázkou je, nakolik je to důsledek války na východě Ukrajiny, která zřejmě spotřebovává značnou část státního rozpočtu, a jakou roli hrají ostatní faktory, třeba byrokracie, korupce nebo ti oligarchové, kteří stavějí resorty a hotelové komplexy. Ruskému agresoru se určitě hodí do krámu problémy s vzděláváním i odliv mozků, který je evidentní. Otázkou je, zda a jak je schopna Ukrajina problém vyřešit sama. Zkusím se k tomu vrátit ještě někdy příště.

(jer)