Dvě zborovské bitvy a zborovská tradice u Čechů a Ukrajinců

Počátkem července je tradičně připomínána bitva u Zborova z roku 1917. Zborov a nedalekou Kalynivku (neboli Cecovou, jak byla ves nazývána dříve) navštívil v r. 1997 v rámci cesty na Ukrajinu Václav Havel. Letos, při jejím stém výročí, se staly obě lokality znovu cílem českého (ne tak slovenského) putování.

Prezident Zeman navštěvuje raději jiné země než Ukrajinu, a proto ho Zborov při stém výročí bitvy nespatřil. Ve Zborově ho zastoupil předseda poslanecké sněmovny Hamáček. Vzpomínání bylo tentokrát hutné. Potvrdilo skutečnost, že příběh zborovské legendy (někdy až zborovského kultu) byl ovlivněn měnícím se náhledem na české dějiny 20. století. V období německé okupace a komunistického režimu byl Zborov odsouván do zapomnění.

Zborov (ukrajinsky však: Zboriv) patří k menším okresním městům (7 000 obyvatel). Ani nedaleká ves Kalynivka, u které je umístěna poměrně velká mohyla padlých československých legionářů, není výrazně velká – má asi 250 obyvatel. Zborov ležel od konce 18. století do r. 1914 poměrně blízko nově vzniklé rakousko-ruské hranice, která rozdělila území Ukrajiny. U Zborova se proto nebojovalo jen v roce 1917, ale už v předchozích třech letech. Celý region se tehdy stal jedním z dějišť rusko-rakouské války a součástí východoevropského bojiště války světové.

V roce 1917 byly proto obě lokality, nacházející se v blízkosti rakousko-ruské fronty, z větší části vylidněny a Zborov z velké části zničen. Za této situace se odehrála bitva u Zborova. Byla důsledkem šíře zamýšlené Kerenského ofenzivy, kterou ruská vojska uskutečnila v první polovině července 1917, kdy chtěla znovu, už potřetí, proniknout hluboko do ukrajinské části Haliče. Českoslovenští legionáři, poprvé nasazeni do bojového střetu, provedli s nasazením a razancí útok a pronikli do hloubky asi pěti kilometrů. Zaplatili za to vysokou cenu: z 3 500 jich padlo téměř 200, tedy každý dvacátý. Vzhledem k absenci bojového nadšení jiných jednotek ruské armády však museli své pozice poměrně brzy zase vyklidit a ustupovat zpět.

I krátkodobý úspěch se však může stát legendou. Během stovky let byly vydány přinejmenším stovky vzpomínek účastníků této bitvy, novinových příspěvků vzniklo jistě mnohonásobně víc. V ukrajinštině a polštině vyšly o bitvě jen nevelké brožury. Obrovský soubor českých „zborovian“ trpí jedním velkým nedostatkem, kterého jakoby si dosud nikdo nevšiml. Málokterý z účastníků bitvy si uvědomil nebo uvedl, že se odehrála na území, které bylo obydleno převážně Ukrajinci a které se už 16 měsíců po bitvě stalo nakrátko součástí Západoukrajinské lidové republiky. V roce 1919 se v okolí Zborova znovu bojovalo, tentokrát mezi Ukrajinci a Poláky, kteří nakonec zvítězili a region obsadili.

Z naznačeného, širšího hlediska se jeví vystoupení československých vojáků součástí delšího a složitějšího řetězce událostí. Místní obyvatelstvo bylo v roce 1917 jen jeho trpným účastníkem. Ukrajinců tehdy žilo ve Zborově a okolí zřejmě jen málo, protože většina jich byla už v předešlých fázích války násilně vystěhována do zázemí – zřejmě i do Čech. Lze předpokládat, že dočasný úspěch československých legionářů místním obyvatelům nic nepřinesl ani nesliboval. Proto vůči zborovské epizodě, pokud se o ní vůbec dověděli, zůstali skoro určitě zcela indiferentní.

Vznik samostatné Ukrajiny a zformování samostatné České republiky na místě Československa přispěly k obnovení zborovské tradice a zároveň ji postavily do úplně nového kontextu. Ukrajinci si totiž nyní mohou užívat své vlastní zborovské tradice, která však vůbec nesouvisí s rokem 1917. U Zborova totiž proběhla v půli srpna 1649 jedna z bitev kozácké armády vedené hetmanem Bohdanem Chmelnyckým. Kozáky, bojující proti polské královské armádě, podpořily oddíly krymských Tatarů a bitva skončila výraznou polskou porážkou. Brzy nato byla podepsána mezi kozáky a Poláky zborovská mírová smlouva, která poprvé uznala právo kozáků na správu velké části ukrajinského území, ze kterého byli Poláci jako dosavadní suverén vytlačeni.

Jednalo se o první tak dalekosáhlý úspěch kozáků a není proto divu, že ve Zborově, ve kterém stojí pomníky Chmelnyckého a Ševčenka, vzniklo muzeum této zborovské bitvy s dioramatem. Kdesi v jeho prostorách je vymezeno trochu prostoru i pro výklad o bojích československé jednotky z roku 1917. Většina návštěvníků však přijde do muzea jistě kvůli těm kozákům.

Vidíme tedy, že české i ukrajinské vědomí o historickém významu Zborova se týká značně odlišných dob a událostí. Vítězná bitva Chmelnyckého z poloviny 17. století většinu Čechů sotva zaujme. A Ukrajinci budou vnímat epizodu z bojů roku 1917 i nadále jako něco, co se jen pramálo týká jejich vlastních dějin.

(boz)