Oděsa aneb hledání minulého času - Poslední divočina v Evropě

Poslední evropská opravdová divočina

Turistické průvodce označují Vilkovo jako ukrajinské Benátky. Ano, místo ulic jsou ve Vilkovu stejně jako v Benátkách kanály, tady se jim ale říká "jeryky" (ukr. "єрик", pozn. aut.). Mnohem víc by se nejen pro Vilkovo, ale pro celou oblast delty Dunaje hodilo označení poslední opravdová divočina v Evropě.

A nejenom to. Vilkovo je ukázkou neuvěřitelné síly člověka, jeho schopnosti přežít a bez ohledu na nehostinné prostředí doslova vydřít z močálů kousek země pro život. Abychom byli schopni pochopit, co všechno museli ti, kteří deltu Dunaje osidlovali, dokázat, musíme se vrátit o několik století zpět. V polovině 17. století se patriarcha Nikon, tehdejší nejvyšší duchovní pravoslavné církve, rozhodl uskutečnit její reformu, neboť považoval za nezbytné sladit ruské pravoslaví s řeckým. Základem reformy bylo sjednocení ruských a řeckých církevních knih. Změn doznaly ale i způsoby vykonávání církevních obřadů. Nově uzákonil namísto křižování se dvěma prsty používat tři spojené prsty, při bohoslužbě obcházet chrám proti směru pohybu slunce namísto po směru jako dřív a mnoho dalších z dnešního pohledu moderního člověka zcela banálních věcí. Samozřejmě ne všichni věřící s reformami souhlasili. Brzy se zformovala opozice, jejímž mluvčím se stal protopop, duchovní s hodností odpovídající katolickému děkanovi nebo vikáři, Avvakum. Byli nazýváni staroobrjadcy, starověry nebo také raskolniki. Starověrství bylo velmi krutě potlačováno, pronásledováno a trestáno, sám Avvakum byl v roce 1682 upálen za kacířství. Zbytky starověrců nakonec uprchly z dosahu ruského impéria a část z nich se usadila v Bukovině a Besarábii, která tehdy byla turecká. Zde se jim začalo říkat Lipované, protože se prý rádi usazovali v lipových hájích. Jiná legenda říká, že jméno Lipované pochází od jednoho z jejich vůdců, metropolity Filipa, takže je někdy označují jako Filipiony. Části z nich se novým domovem staly močály v deltě Dunaje, zarostlé rákosem a bohaté na ryby i ptactvo. Lipované měli donedávna zakázány sňatky s novověrci, nazývanými jimi "nikoniány", nicméně zákaz se už dnes běžně nedodržuje. Vedle Vilkova se navíc později usídlili i Kozáci, kteří byli nové víry, obě víry žijí vedle sebe dodnes, i když jsou rozděleni i geograficky v linii města. Paradoxem by se mohlo i zdát, že starověrci svolili Kozákům postavit jejich chrám, samozřejmě nové víry, na svém území. Důvodem pravděpodobně byl i kritický nedostatek souše. Muži po šedesátce se neholí, ale ještě před dvaceti léty byl plnovous celoživotní součástí muže. Lipovanské ženy nesmějí při bohoslužbách vcházet do chrámu hlavním vchodem a specifické jsou i svatební obřady.

Kdo dunajskou deltu nenavštívil, nedovede si představit, do jakých podmínek ti lidé přišli. Močál o rozloze zhruba 3 500 km² posetý asi sedmi tisícovkami ostrovů, porostlými rákosem. Dunaj se zde dělí do tří ramen, ostrovy a ostrůvky od sebe dělí průlivy široké od několika stovek do několika metrů. Sám Dunaj má při vstupu do delty šířku zhruba kilometr. Na jaře při tání alpských sněhů se hladina vody v deltě zvedá o několik desítek centimetrů, v létě, v době sucha, zase klesá. Teď, začátkem léta, je hladina nízko, mnohé užší jeryky jsou nesjízdné a zarostlé žabincem. Dnes je na území delty obrovský přírodní park. Roste a žije zde přes 1 200 druhů rostlin, 300 druhů ptáků a 45 druhů ryb, z nichž mnohé druhy jsou chráněné. Delta je rovněž významným hnízdištěm tažného ptactva. Mezi zdejší ptactvo patří např. kormorán velký eurasijský, kormorán malý, pelikán bílý, pelikán kadeřavý, kvakoš noční starosvětský, volavka vlasatá, volavka bílá, volavka stříbřitá, volavka červená.

Osadníci získávali půdu pro výstavbu skrovných domků vyhrabáváním a navršováním jílu ze dna Dunaje. Vznikaly tak umělé ostrůvky oddělené obvykle jen několik metrů širokými vyhrabanými kanály, jeryky, které potom sloužily jako komunikace. Jinak než loďkou nebo pěšky po úzkých dřevěných chodnících, tzv. pokládkách, které vedou těsně u okrajů kanálů a jsou umístěny na kůlech tak, aby je voda při zvýšení hladiny Dunaje nezatopila, se pohybovat po městě nedá. Celková délka chodníčků činí asi 70 km. Autem nebo autobusem se do Vilkova dá dojet, nikoli však po něm jezdit. Veškerou dopravu zastávají loďky. Jezdí se na nich do školy i do práce, vozí se na nich uhlí na topení i stavební materiál. Původním i současným základním stavebním materiálem domů je rákos. Na mnoha domcích je vidět, že jsou skutečně vystavěny z rákosu a následně pouze omítnuty. Domky samozřejmě nejsou podsklepené. Okolo nich jsou malinké ale velmi účelně uspořádané zahrádky, které slouží především k pěstování zeleniny. Využity jsou i úzké prostory mezi ploty a chodníčky. Daří se tu třeba rajčatům. Centrem města vede poměrně široký kanál, který slouží jako hlavní dopravní tepna.

Od doby osídlení se Vilkovčané živili rybolovem, pěstováním zeleniny a vína. Zelenina z Vilkova, i když je na zdejší poměry dražší, je v Oděse velmi ceněna pro svoji kvalitu. Právem může být nazývána ekologickou, neboť v ekologicky čistých podmínkách i roste. Totéž platí o rybách. Dříve byl ve Vilkovu závod na zpracování ryb, opravna lodí a další pracovní příležitosti. Všechny v poměrně nedávné době zanikly, resp. byly zrušeny, nejspíš kvůli vzniku v 90. létech ukrajinské části přírodní rezervace. Jistě to ale nevím, nějak jsem se na to nestihl zeptat. Faktem je, že absence pracovních příležitostí a chudé až asketické životní podmínky vedou k výraznému odlivu mladých. V části domů a na ostrovech vůbec není zavedena elektřina, není zde kanalizace či vodovod. Biologický odpad se ukládá do mělkých jam v zemi, výhodou jílového podloží je i to, že nepropouští nic do řeky. Ty se po naplnění přikryjí zemí, nechají několik let uzrát, vzniklý kompost pak slouží jako hnojivo. Na ostrovech jsou staré rybářské domky. Rybáři do nich jezdí vždy na delší dobu, třeba na týden, ekonomicky se totiž nevyplatí jezdit denně sem a zase zpátky do Vilkova. Ve smluvenou dobu objíždějí domky loďky a ryby od rybářů přímo vykupují tak, aby se do prodeje dostaly naprosto čerstvé.

S vybudováním nové silnice roste o Vilkovo i zájem turistů. Odjíždějí odtud výletní lodě k tzv. nultému kilometru, tedy místu, kde se Dunaj vlévá do Černého moře. Dunaj, údajně jako jediná řeka na světě, se odměřuje nikoli od pramene, ale od ústí do moře. Čím je to způsobeno, nevím, možná tím, že vzniká v německém Schwarzwaldu soutokem dvou říček Breg a Brigach a Němci se nemůžou dohodnout, která z nich je ten správný pramen. Ale to jen fabuluji. Cesta lodí z Vilkova k nultému kilometru trvá něco přes dvě hodiny. Projíždí se kolem ostrovů a ostrůvků, některé z nich jsou tzv. plovoucí, kusy odtržené od základního ostrova volně plují po rameni, dokud se neuchytí u jiného. Zmapovat deltu se nedá, její struktura se neustále mění.

Podle roční doby je možné vidět nejrůznější živočichy, my jsme měli štěstí na hejno pelikánů, byť poněkud vzdálené. Pohled na ústí řeky do moře je úchvatný. Světlá řeka, barvu jí dává jíl, který nese s sebou, a tmavé moře odděluje na horizontu linie zčeřených vlnek, jak do sebe narážejí dva proudy mocných živlů. Oleg měl pravdu, to se musí vidět.

(jer)