Oděsa aneb hledání minulého času - Perla u Černého moře

Oděsa, perla u Černého moře

“Ech, Oděso, ty perla jsi u moře, ech Oděso, poznalas mnoho hoře, ech, Oděso, veselý jižní kraj, žij moje Oděso a vzkvétej dál,” zpívá se v jedné z mnoha oděských písní.

Oděsa
Oděsa, centrum města a přístav

Zůstaňme ještě chvilku u historie města. Jeho výstavba, doslova na zelené louce, tedy v tomto případě spíše na prašné suché stepi, byla zahájena 2. září 1794, kdy po modlitbě a vysvěcení budoucího staveniště byly do země položeny první základy. Projekt města vypracoval holandský architekt François Sainte de Wollant. Oděsa nebyla jeho první a zdaleka jediný projekt v regionu. Podílel se na výstavbě mnoha měst nejen v Ukrajině, jako jsou například Tiraspol, Ovidiopol nebo Vozněsensk, je třeba i autorem prvního ocelového mostu v Sankt Petěrburgu. Zde na jihu získal Holanďan de Wollant jedinečnou možnost postavit moderní město na francouzský způsob podle svých představ. Území nad mořem pokryté stepí tvoří mírně zvlněná rovina, kterou od moře po celé délce pobřeží dělí poměrně strmý sráz několik desítek a v některých místech stovek metrů vysoký. Stavěl město, které s nadhledem a s jakýmsi tajemným a možná i trochu ironickým úsměvem shlíží z výšky útesu na nekonečné dálky moře, které je zrodilo. Moderní město s již tehdy širokými dlážděnými bulváry vroubenými paláci a měšťanskými domy s honosnými fasádami.

Ulice Oděsa
Typická ulice v Oděse

Ani dnes při velice husté dopravě nemá Oděsa větší problémy s provozem a v samotném centru města si na většině míst pořád může dovolit čtyři nebo alespoň tři jízdní pruhy. Několik metrů široké chodníky lemují vzrostlé stromy a poskytují stín a příjemný chládek. Vlastně většina ulic jsou svým způsobem aleje. Oděsa je prostě zelená. De Wollant do projektu města zakomponoval obrovské množství zeleně, kterou se nepodařilo zlikvidovat ani komunistickým budovatelům. Je zde několik velkých parků a ohromné množství malých, zelení vyplněných náměstíček označovaných v oděské řeči jako „skver“. Architektura je rozmanitá. Mísí se zde prvky francouzské, italské, ale i turecké a arabské. Na stavbách se podíleli nejrůznější evropští architekti a stavitelé. Dlužno říct, že současná poměrně rozsáhlá nová výstavba následuje architektonický odkaz předků. Žádné mrakodrapy, žádné sklobetonové konstrukce. Tedy kromě hotelu v přístavu, v němž objevili nějakou sanitární závadu, takže už pár let nefunguje, jen hyzdí výhled. Nové budovy mají většinou stejný ráz, zapadají do koloritu a podle mne citlivě doplňují panoráma města. V Oděse stojí za zmínku mnoho staveb a budov, leč nechci suplovat turistickou příručku. O některých už jsme mluvili, k jiným, třeba k Oděskému národnímu divadlu opery a baletu, se nejspíš časem dostaneme. Dnes večer tam jdu na Verdiho Traviatu, učiním i nějaké fotografie.

Vnější části města, Fontan nebo Černomorka, tvoří domky ponořené do zahrad, nezřídka obrostlé vínem, s altány a chatkami pro letní hosty. Jejich obyvatelé se za mého mlada často v létě stěhovali do jednoduchých domečků nebo přístřešků na zahrádkách a svoje domky pronajímali jako celek letním hostům nejčastěji přijíždějícím z vnitrozemí či dokonce ze severních částí tehdy Sovětského svazu. I dnes sedí u nádraží babky, jak jsem si stihl všimnout, když jsem procházel okolo, a lákají přibyvší na „Chátu so vsjemi udóbstvami.“ Nevím, jak jsou úspěšné, ale můj dojem je, že tenhle způsob byznysu má už svůj zenit za sebou.

Arkadija
Resort Arkadija

Nad svahem vedoucím k moři totiž stojí nové lázeňské domy, hotely a resorty. A stále se staví nové. Bývalá „lepší“ pláž Arkadija je dnes hypermoderním resortem, který snese srovnání s francouzskou a dalšími středomořskými riviérami.

Samy svahy nad mořem pokryté akáty, morušemi a omamně vonícími olivovníky, protkané cestičkami a stezičkami vedoucími k pobřeží s umně ukrytými lavičkami, kde jsme jako studenti sedávali s láhví Šipučego, vína syceného jako sodovka kysličníkem uhličitým, jemuž se přezdívalo studentské šampaňské, ale zůstaly stejně divoké, jako před tím. Zůstaly i cestičky a lavičky. Jen ty akáty poněkud vyrostly a není přes ně na moře skoro vidět. Za studentských let jsme odtud pozorovali lodě plující zátokou, osvětlované reflektory hlídek pobřežní stráže. Na pozadí inkoustově černého moře a pod letním nebem plným jasných hvězd, vypadaly, jako kdyby je někdo vystřihl z obrázku v cestopisu. Někdy jsme hádali, kam asi plují a kdy se vrátí. Pohraniční stráž v té době, psala se sedmdesátá léta minulého století, měla svoje pozorovatelny rozmístěné po celém pobřeží. Byly vybaveny výkonnými reflektory, jejichž kužely nepřetržitě pročesávaly vodní hladinu kontrolujíce, zda se někdo nesnaží odplout nelegálně do Turecka. Mezi lidmi se říkalo, že prý se to už někomu i podařilo. Prý se stačí dostat do mezinárodních vod a tam už prý trosečníky naloží americké ponorky, které tam hlídkují. Co je na tom pravdy nevím, námořníci, zvlášť po pár panácích toho napovídají. Víc než čeští myslivci nebo rybáři. Vojáci na pohraničních hlídkách byli většinou mladí kluci, kteří tam absolvovali základní službu a které neustálé hlídkování evidentně moc nebavilo. A tak občas namířili kužel světla z reflektoru na některou z velkých zaoceánských lodí, které mířily do přístavu nebo naopak na moře, a kousek ji doprovázeli. Loď na tmavém pozadí moře osvětlená výkonným reflektorem opravdu září. Je vidět každý detail, lidi na palubě, někdy lze přečíst i název na přídi. Je to neskutečně úchvatný pohled. Kapitán nebo kormidelník nebo důstojník, co měl zrovna službu, ještě zablikal světly a paprsek reflektoru se opět vydal na svoji monotónní cestu po hladině moře. Jak z ní sklouzl, loď zmizela a stala se pouhým stínem na náhle ztemnělé mořské hladině. My jsme dopíjeli „Šipučeje“ a s romanticky rozněžnělým pocitem, obzvlášť, když jsme za ruku nebo kolem pasu vedli spolužačku, jsme vyráželi zpátky na kolej.

Mezi Oděsou a mořem
Mezi Oděsou a mořem

Zmínil jsem se o Fontánu. Hlavním problémem města totiž byla a myslím, že dosud je, voda. V první polovině 19. století se většina pitné vody do Oděsy přivážela v sudech od Dněstru a prodávala. Litr vody stál jen o málo míň než kilo masa, takže se s ní velice šetřilo. Kromě dovozu zajišťovaly zásobování vodou zejména v rychle rostoucích okrajových částech města artézské studny, v oděském žargonu zvané fontány. V originále jsou mužského rodu, proto na začátku ten fontán. Jena z nich, tzv. Velký fontán, Boľšoj fontan, dala název i jedné ze známých ulic. Jmenuje se Fontanskaja doroga a jejích více než šestnáct tramvajových zastávek spojuje nádraží s plážemi, lázeňskými domy i rodinnými domky jihozápadně od centra města.

Centrální vodovod vznikl až v druhé polovině 19. století. A dokonce ještě za dob mých studií přestávala v celém městě z vodovodu voda téct v jednu hodinu v noci a pouštěla se znovu kolem páté ráno. Ze začátku nám to připadalo divné, pak jsme si zvykli. Později mi někdo vysvětlil, že potrubí jsou stará, kohoutky kapou a čtyři nebo pět hodin bez tlaku znamená obrovské úspory ve spotřebě. Vodu na pití nebo na případný noční čaj či kafe, když člověk potřeboval něco dohnat ve studiu nebo když přišla po větším množství šipučego žízeň, jsme si na noc nabrali do skleněné karafy, která byla součástí inventáře kolejního pokoje. Pokrytí rozsáhlejších požadavků, víte asi co myslím, pokrýval zakoupený kbelík.

A příště zase trochu o lidech a jazyku.

Jo, a skromně dodávám, že úvodní překlad písně je můj vlastní.

(Jer)

Rubriky