Oděsa aneb hledání minulého času - Trocha historie

Trocha historie

Trochu historie nezaškodí. Třeba jen proto, že se k ní nejspíš v průběhu celého vyprávění budeme občas obracet. Jenomže mně v uších pořád ještě doznívají verše Peer Gynta i tóny stejnojmenné svity Edvarda Griega. Můj dlouholetý přítel, s nímž se známe od studií a s nímž jsme se naposledy viděli před třiceti léty, mne dnes, vlastně už je to včera, pozval do Oděské filharmonie na zahájení festivalu Black Sea Music Fest. Byl to komponovaný pořad, tvořený četbou Ibsenovy básně a prokládaný Griegovou hudbou. Velký orchestr Oděské filharmonie řídil Hobart Erl, Američan venezuelského původu. Vede orchestr od roku 1996, je národním umělcem Ukrajiny a Oděsité ho milují. Koncert byl skvělý.

Mluvím-li o filharmonii, nemůžu vynechat budovu. Byla vystavěna v roce 1899 italským stavitelem Alexandrem Bernardezzim a její původní účel, být burzou, dodnes se jí říká Nová burza, plnila až do roku 1931. Největší sál pojme cca 1 200 lidí a dnes byl prakticky plný.

Ale zpátky k historii regionu a města. Nejsem historik, předávám, jak jsem koupil, případné nepřesnosti možná opraví jiní, třeba Bohdan. Především, Oděsa leží na severním pobřeží Černého moře asi tak padesát kilometrů severovýchodně, tedy podle pobřeží, od ústí řeky Dněstr a zhruba čtyřikrát tolik od hranice s Rumunskem. Na jižní straně Černého moře je Turecko.

Název řeky Dněstr údajně pochází z italského slova ginestra, což znamená koště a označuje trnitou stepní křovinu se žlutými kvítky, která zde hojně roste. Podle mých chabých botanických výzkumů jde s největší pravděpodobností o hlodáč evropský. Jen tak mimochodem, Dněstr rozhodně není žádná říčka. Pramení na západní Ukrajině v Haliči nedaleko polsko-ukrajinských ale také slovenských hranic. Měří 1 352 km, protéká Ukrajinou i Moldavskem. V Ukrajině část východního břehu mezi řekou a hranicí s Moldavskem tvoří dnes často citované Podněstří. V okolí dalšího z nedávné historie smutně známého města Chotyň odděluje dva historické regiony Podolí a Besarábii.

V okolí Oděsy je celá řada úzkých dlouhých jezer, tzv. limanů, které těsně přiléhají k pobřeží. Původně to byly úzké mořské zátoky, jejichž spojení s mořem se působením nejrůznějších vlivů, naplavováním, poklesem hladiny moře nebo i umělým přehrazením, vyplnila pevninou a oddělila tak záliv od mateřského moře. Nejznámějším z nich je pravděpodobně Chadžibejský liman, pojmenovaný podle turecké pevnosti Hadžibej, o které bude ještě řeč.

První zmínky o severním černomořském pobřeží se objevují v 13. a 14. století, kdy celé území ovládali Tataři. V klidné mořské zátoce, u níž dnes Oděsa leží, se zastavovaly obchodní lodě převážející zboží z východu do Evropy. V 15. století se v historických záznamech poprvé objevuje osídlené místo, označované jako Kačibej. Názory historiků na původ jména se různí. Jedni předpokládají, že název je spojen s se jménem krymského chána Kočuby, jiní, že je odvozeno od jména litevského šlechtice Kocjuby Jakušinského. Na přelomu 14. a 15. století totiž přešla většina severního přičernomoří pod vládu Velkého litevského knížectví, a tak mnozí historici předpokládají, že právě Kocjuba Jakušinský zde založil nevelké sídlo. V 15. století se tu dobyvatelé střídali jeden za druhým. Nejdřív sem vpadli turečtí nájezdníci, na konci století region opět dobyl a pevně se tu zabydlel Krymský chanát, tehdy vazal Otomanské říše. Mapy ze 16. století ukazují, že pevnost a hrad vystavěné Velkým litevským knížectvím byly zbourány a zpustošeny. Přístav se v té době již stává důležitou obchodní křižovatkou. Z Haliče, Podolí a Volyně sem přivážejí přes step, těžké prašné stepní cesty nazývali Kozáci černou cestou, vozy plné zrní, které se tu překládá na lodě a vozí do turecké Konstantinopole. Nazpátek vozy přivážejí sůl, ryby a velice žádané orientální zboží. Zboží se do přístavu z vnitrozemí dopravovalo po řekách Južnyj Bug, Kujalnik nebo Kodyma. S počátkem 17. století přichází další oživení, neboť u Hadžibeje začínají kotvit lodi převážející zboží z Malé Asie. Kromě zemědělských výrobků se přes přístav přepravují i otroci pochytaní tatarskými nájezdníky při loupežných výpravách. V 60. létech 18. století Turci budují vedle Hadžibeje na písčitém útesu, v místech, kde se dnes nachází Primorskij bulvár Oděsy, další nevelkou pevnost nazvanou Eni-Dun'ja, Nový Svět. V druhé polovině 18. století do regionu přichází i množství lidí ze Záporoží. Usazují se v okolí Hadžibeje a budují zde osady, jako jsou Nerubajskoje nebo Usatovo, dnes známé spíše jako místa pro rekreaci a rybaření. Pěstují obilí, zahradničí, loví ryby, dobývají sůl a svoji produkci dodávají obyvatelům Hadžibeje.

V roce 1768 začíná rusko-turecká válka. Během čtyř let jejích trvání záporožští Kozáci uskutečnili na Hadžibej dva nájezdy. Pevnost sice nedobyli, ale i tak odcházeli s tučnou kořistí. Těsně před koncem války se dokonce podařilo ruským vojskům s významnou podporou Kozáků, kteří tehdy v armádě sloužili, pevnost Eni-Dun'ja dobýt, avšak na základě podmínek mírové dohody se nakonec větší část severního přičernomoří navrátila pod správu tureckého sultána. Hadžibej nakonec dobyla až 2. září 1794 vojska generálmajora José de Ribase po dlouho a tajně připravované operaci. O detailech operace se generálmajor dělil pouze s úzkým okruhem spolupracovníků, k nimž patřili právě i bezmezně mu oddaní Kozáci. De Ribas původem španělský šlechtic a současně poddaný italské Neapole, který bojoval na straně ruské armády, zůstal v Hadžibeji i po skončení války. Jeho idea byla vybudovat zde na základě dekretu carevny Kateřiny II., podepsaného pouze tři měsíce před tím, 27. května 1794, flotilu a přístav pro budoucí rozsáhlé vojenské loďstvo. Jeho jméno a působení zůstalo tak nejenom navždy svázáno s městem, ale zároveň Oděsu dodnes historicky, architektonicky i kulturně spojuje s Itálií. Je po něm pojmenována i centrální ulice Oděsy.

Jméno města Oděsa údajně pochází z názvu starodávné řecké kolonie Odessos, která měla ležet někde na břehu Hadžibejského limanu. Dnes už se ví, že byla v dnešním Bulharsku v místech, kde se nachází známé letovisko Varna. Existuje několik legend, které vysvětlují, proč město vyrůstající na základech pevnosti Hadžibej dostalo právě jméno Oděsa. Jedna z nich, možná ta nejpravděpodobnější, praví, že název navrhl sám de Ribas na naléhání prvního stálého metropolity Gavrila, původem Řeka, který rovněž věděl o existenci dávné řecké kolonie. Jiná legenda se týká samotné Kateřiny II., kterou Rusové považují, ke značné nevoli Ukrajinců, a zejména ukrajinských nacionalistů, za zakladatelku města. Praví, že na jednom z plesů, který carevna pořádala, přišla řeč i na nový přístav, který se má stavět na břehu Černého moře. Carevna, která byla na své vítězství nad Turky patřičně hrdá, moc radosti nad tureckým jménem neprojevovala. Tu kdosi přispěchal s již známou historkou o bájné kolonii Odessos. „Nechť tedy nosí nové město toto krásné helénské jméno,“ prohlásilo Její Imperátorské Veličenstvo, „ale nechť její jméno je ženské – Oděsa.“ Ať to bylo tak, či onak, roli nejspíš opravdu sehrál dlouholetý odpor k Turecku a Osmanské říši, kteří v kraji dlouhodobě vládli, a nechuť pojmenovávat nové město ne příliš oblíbenými tureckými názvy. Trvalo ale docela dlouho, než si lidé na nový název zvykli. Je dokonce zaznamenáno, že stráže u městských bran měli za povinnost zeptat se každého, kdo vjížděl do města, kam jede. Řekl-li, že do Oděsy, byl vpuštěn, řekl-li, že do Hadžibeje, byl vykázán.

Někteří, zejména rusofilnější, Oděsité, považují Kateřinu II. za zakladatelku města, neb jejím dekretem byla oficiálně jeho výstavba posvěcena. Na výstavbu a charakter města neměla ale carská moc prakticky žádný vliv. V předsovětských dobách stál v Oděse na Jekatěrinském náměstí poblíž přístavu carevnin pomník. Za vlády komunistů jej nahradil, včetně názvu náměstí a bulváru, který do náměstí ústí, památník Karlu Marxovi. Památník později zlikvidovali, název ulice ale zůstal, a náměstí dlouhou dobu zdobily pouze květiny. V roce 1965 zde slavnostně odkryli památník Hrdinům Potěmkincům. I Ti mají k Oděse poměrně bezprostřední vztah. A v roce 2007, naopak k velké nelibosti proukrajinsky smýšlejících obyvatel a k velké radosti opačného tábora, Potěmkince nahradila opět socha Kateřiny II. Faktem nicméně zůstává, že zásluhou Kateřiny je opravdu jen ten dekret. Jo, a taky to, že možná více než čtvrtinu obyvatel Oděsy tvořili v historii Židé. Ale o tom vážně až někdy příště.

(jer)