Republika Biafra, Pražské jaro a Ukrajina: hledání souvislostí

Na krátkou existenci Republiky Biafra a na její vojenské potlačení si dnes vzpomene už málokdo. Byl to však fenomén, který zapadl do atmosféry nadějí konce šedesátých let, vrcholících v roce 1968. Jsou lidé, jimž bylo tehdy kolem patnácti a kteří vzpomínají na Biafru dodnes. Ale co měl jeden neuskutečněný africký stát společného s Ukrajinou?

Mohlo by se zdát, že se tu snažím hledat vazby, které ani neexistovaly, ale pokusím se přesvědčit o opaku. Republika Biafra, která vyhlásila nezávislost na Nigérii 30. května 1967, tedy před půlstoletím, chtěla změnit nepřirozené hranice, které předkreslily na africkém území koloniální mocnosti.  Ibové (dnes se píše Igbové) povstali proti důsledkům této skutečnosti, která je vydávala všanc početnějším a kulturně odlišným národům, což už před odtržením Biafry vedlo ke genocidě části ibského obyvatelstva.

Vnímali jsme před padesáti lety vznik a obranu Biafy jako oprávněný pokus o odčinění nespravedlnosti, jako doklad naplňování přirozeného práva každého národa na nezávislost. A tady přichází řada na Ukrajina. Užívala tehdy v náznaku jakési fiktivní státnosti v rámci Sovětského svazu, nebyla však nezávislým státem. Disponovala sice formálně ministerstvem zahraničních věcí a dekorativním křeslem v OSN, nemohla však vést vlastní zahraniční politiku. Neměla ani plnohodnotnou orientalistickou vědu, jejíž představitelé by mohli Ukrajincům vysvětlit, co vlastně pokus Biafry znamená. Ostatně v celém Svazu byla hlavní intelektuální „starostí“ v roce 1967 příprava bombastických oslav 50. výročí říjnové revoluce.

A tak na území Ukrajiny mohl být akceptován jen postoj Sovětského svazu, který Biafru odmítal. V tomto bodě sovětský názor pozoruhodně souzněl se stanoviskem „ideového nepřítele“, totiž Velké Británie. Je pravda, když dva dělají totéž, není to nikdy úplně totéž. Přesto lze říci, že nejen oficiální Londýn se zasloužil o vojenské potlačení Biafry. Přispěl k němu i SSSR se svými satelity včetně Československa. Obě velmoci se svou politikou také nesporně zasloužily o vznik děsivého hladomoru v Biafře, který lze rozsahem považovat za analogii ukrajinského hladomoru v SSSR z roku 1933.

Když se v roce 1968 zrodil nezapomenutelný fenomén Pražského jara, ozvaly se v Československu hlasy na obranu a podporu Biafry a zdejší zahraniční politika zaujala na čas vůči nigerijsko-biaferskému konfliktu neutrální postoj. S nástupem husákovského režimu však se vrátila i podřízenost Prahy sovětské zahraniční politice a její interpretace dění. Biafra byla v lednu 1970 vojensky potlačena – téměř v tutéž dobu, jako byl nastolen beznadějný normalizační kabinet Lubomíra Štrougala.

Ukrajinská kulturně-politická opozice byla na konci 60. let nepoměrně slabší než ta československá a neměla možnost vypracovat si celostní koncepci postoje ke světovým událostem. Proto je velmi těžké najít v ukrajinském prostředí zřetelné ohlasy fenoménu Biafry: bylo jich nesporně daleko méně než v Československu. Je otázkou, nakolik byla tehdy vnímána souvislost zdánlivě nesrovnatelného a na úplně odlišných úrovních vedeného zápasu Biafry a Ukrajiny. V případě Ukrajiny byla tato snaha koncem 60. let omezena na rozdíl od Biafry na velmi úzkou vrstvu obyvatel a ve světě se o ní téměř nevědělo. Souvislost zápasu obou zemí však bylo možno postřehnout – o tom něco vím.

„Sojuz něrušímyj“ přežil Biafru, kterou pomáhal zničit, jen o dvaadvacet let. Dnes se role vyměnily – existuje Ukrajina, zatímco Biafra je pouze vzpomínkou. Samotný její název je udržovatelům Nigérie solí v očích – přejmenovali dokonce Biaferský záliv, aby i tuto připomínku krátce existujícího státu pohřbili. Analogickým způsobem by chtěl s reálnou ukrajinskou samostatností naložit ruský soused a Ukrajina proto musí už třetí rok čelit vojenské intervenci. Tady se kruh našich úvah logicky uzavírá.

(boz)