Pařížan Michel Terechtchenko – starosta ukrajinského Hluchova

Ukrajina se stala po roce 1991 mimo jiné „zemí návratů“. Tak jako do jiných východoevropských zemí se na její území mohli začít vracet na čas či trvale emigranti: především ti, kteří museli odejít ze země v roce 1944, aby se vyhnuli životu v obnoveném stalinistickém systému. Známe ale případy návratů přes ještě delší časovou hranici.

Místem podobného příběhu se stalo město Hluchiv na severovýchodní Ukrajině, ležící pouhých deset kilometrů od hranice s Ruskem. Nachází se na řece s podivuhodným jménem Esmaň a má kolem 35 000 obyvatel. Jeho historie sahá zpět nejméně do 12. století, nejvýznamnější kapitolu tu však psalo 18. století. Od roku 1708 hostil Hluchiv více než půl století sídlo ukrajinských kozáckých hetmanů, a město lze proto považovat za jednu z historických metropolí Ukrajiny.

Kromě hetmanské rezidence se v Hluchově dochovala řada dalších barokních staveb. Podstatné místo zaujímá Hluchiv také v divadelní a hudební historii. Ve městě působila v 18. století důležitá hudební škola, z níž vzešli přední barokní hudebníci, jež si odedávna nárokují jak Ukrajina, tak Rusko (např. Dmytro Bortňanskyj). Od roku 1931 zde pracuje také výzkumná stanice lýkových kultur při Ústavu zemědělství ukrajinského severovýchodu Národní akademie agrárních věd Ukrajiny. Původně (v letech 1931–1944) nesla název Všesvazový vědecko-výzkumný ústav konopí.

Před polovinou 19. století se v Hluchově prosadila zbohatlická rodina Tereščenků, kteří zřídili v okolí několik cukrovarů a stali se zakladateli sirotčince, městské nemocnice a muzea. Financovali také stavbu jednoho z městských pravoslavných kostelů. Tereščenkové se později přesunuli do větších center carské říše, mj. do Kyjeva.

Nejznámějším příslušníkem rodu se stal Michail Tereščenko (1886–1956), kyjevský rodák, vzdělaný právník a bohatý podnikatel, činný hlavně v oblasti cukrovarnictví. Sehrál krátkou, ale významnou roli v celoruských dějinách. Po abdikaci cara Mikuláše II. v březnu 1917 se stal nejprve ministrem financí a poté ministrem zahraničních věcí ruské Prozatímní vlády. Hned po tzv. říjnové revoluci byl zatčen a vězněn, podařilo se mu však uprchnout za hranice. Od roku 1918 žil ve Francii a zemřel až po druhé světové válce v Monaku. Byl sice etnickým Ukrajincem, ve Francii ho však vnímali jako představitele emigrace ruské.

Jeho vnuk, Michel Terechtchenko, se narodil v září 1954 v Paříži a na svého dědu si prakticky nepamatuje. Určité množství informací o rodinné prehistorii podchytil od babičky, nic však nenasvědčovalo tomu, že ho život nakonec přivede do východní Evropy. Po absolvování obchodní školy strávil devět let života v USA a stačil se stát důstojníkem americké armády. Ukrajinu navštívil poprvé ve svých čtyřiceti letech a první dojem z Kyjeva, nesoucího ještě v mnohém sovětskou atmosféru, ho nijak nepotěšil. Nakonec se však skryté geny ozvaly – jak sám vyprávěl, roli sehrálo i to, že po otevření rodinného sarkofágu v hluchovském chrámu mohl pohlédnout do mumifikované tváře jednoho ze svých předků.

Jistě se nejednalo o jediný důvod, ale Michel se v roce 2003 rozhodl na Ukrajinu přesídlit. Od té doby žije střídavě v Kyjevě a v dávném sídle svých předků, městě Hluchiv, kde zřídil úspěšný podnik na zpracování lnu, má však prý také včelín s 240 úly. Ze získaných prostředků se snažil kromě jiného investovat do opravy některých rodových památek. V roce 2015 získal ukrajinské občanství, nedlouho poté vstoupil do komunální politiky a s velkou převahou byl zvolen v přímé volbě nadpoloviční většinou hlasů hluchovským primátorem.

Michel Tereščenko (pišme jeho příjmení už v ukrajinské podobě) říká, že Ukrajina na něj působí jako analogie Francie v době před čtyřiceti lety. Uvádí zároveň, že se o této zemi toho ví ve Francii nesmírně málo: hodně se o to „zasloužili“ někteří velvyslanci Ukrajiny, kteří ve Francii působili, ale svůj hlavní úkol viděli v obsluhování zájmů ukrajinských oligarchů. Napravovat tuto situaci není lehké, to však ani nemůže být úkolem M. Tereščenka.

Vnuk a pravnuk ukrajinských podnikatelů a mecenášů našel v Ukrajině místo, kde by mohl splnit svůj životní úkol. Vidí možnost velké budoucnosti Ukrajiny, ale naráží i v místních podmínkách na velkou opozici stoupenců zavedených pořádků, kteří přivedli město ke stagnaci. Vidí také rizika týkající se oné desetikilometrové hranice s Ruskem: „Cílem Putina je vytvořit zde nárazníkovou zónu mezi ukrajinsko-ruskou hranicí a evropskou Ukrajinou. Nepřipustím to. Budeme jedním z nejlepších měst.“

Proto Tereščenko nespoléhá jen na pomoc z Kyjeva, ale snaží se shánět zahraniční granty. Rád by postavil perspektivu města na čtyřech pilířích: na zpracování lnu a konopí, na potravinářském průmyslu (mj. výroba medu), na alternativní energetice a na turistice. Tereščenko říká, že jeho vlastní snaha prosazovaná z křesla primátora představuje určitou případovou studii („case study“) pro Ukrajinu. Nedlouho po nástupu do funkce řekl: „Píšeme pro celou Ukrajinu recept. Pokud se mi úkol nepodaří splnit, ukáže se, že Ukrajina ještě není k takovým změnám připravena.“

(boz)