Pravoslavné Velikonoce na Ukrajině

Přestože jsou letošní Velikonoce už jen dost vzdálenou vzpomínkou, vracíme se k nim. Čechy specifika slavení velikonočních svátků ve východní Evropě vždy velmi zajímala. Dokladem je i text Luďka Jirky, který vzpomíná na velikonoční svátky prožité na Volyni dvakrát, s malým časovým rozestupem, ale pokaždé za trochu jiné situace.

Velmi dobře si vzpomínám i dnes na pravoslavné Velikonoce, jak jsem je prožil před dvěma lety. Pobýval jsem v Rivnenské oblasti teprve měsíc, ale už mně docházela finanční hotovost potřebná k delšímu pobytu. Nemohl jsem si tak dovolit už ani týden v hotelu v Dubně nebo ve vysokoškolských kolejích. Původně jsem plánoval zůstat na Ukrajině ještě o trochu déle, abych se mohl věnovat výzkumu materiálu potřebného pro mou dizertační práci.

Bylo před Velykodnem, neboli Paschou, jak se na Ukrajině nazývají Velikonoce. Ve snaze najít vhodné přístřeší jsem obcházel své známé z Dubna i z okolních vesnic, ale pokaždé jsem byl právě kvůli Pasce odmítnut. Jedná se totiž o svátek, kdy se schází celá rodina a každý chce věnovat tento vzácný čas jen svým příbuzným. Když mě i poslední má známá odmítla s odkazem na příbuzné, už jsem se pomalu chystal odjet do České republiky. V tu chvíli se však díky pomoci jedné starší krajanky naskytla možnost ubytování u starší ženy muslimského vyznání, národností Tatarky pocházející z města Čita u Bajkalu. Byla ochotná mě ubytovat, a následující týden jsem tak získal útočiště u osoby, která neslaví ani katolické ani pravoslavné Velikonoce.

Na svatou noc Paschy se po půlnoci dochází do cerkve na bohoslužbu a na svěcení jídla, přičemž tento obřad trvá celou noc. Před dvěma lety jsem se neúčastnil Paschy až do ranních hodin, navštívil jsem jen k večeru cerkev kyjevského patriarchátu. V Dubně, které má asi 26 000 obyvatel, funguje dvanáct pravoslavných cerkví, z toho sedm se hlásí ke kyjevskému patriarchátu, a pět k moskevskému. Při své návštěvě jsem se stal svědkem dříve nepoznaného, až mysteriózního obrazu. Věřící spolu se svjaščennykem obcházejí budovu cerkve, neustále se po pravoslavném způsobu křižují a provolávají „Chrystos voskres“ (Ježíš vstal z mrtvých) za hřmotu zvonů. Všichni mají zároveň v košíku připravené jídlo a čekají na jeho posvěcení od svjaščennyka. Samotný obřad probíhá před ránem, všude je tma, kolem cerkve i uvnitř svítí svíčky a při výstupu na vyšší pahorek je možné vidět celé město ponořené do mihotání světel a ohlušené zvukem zvonů.

Dalších pravoslavných Velikonoc jsem se ve městě Dubno zúčastnil až v roce 2017 a tentokrát můj zážitek nespočíval pouze v letmé návštěvě cerkve, ale zúčastnil jsem se Velikonoc se všemi jejich aspekty. Před samotným svěcením pasky (buchta s bílou polevou pokrytou kandovaným ovocem) jsme s rodinou a tchýní naskládali jídlo do košíku. Klíč k vybírání jídla určeného k posvěcení jsem neznal, údajně se ale vybírají tradiční základní pokrmy na základě popisu v bibli. Byl zde tedy chleba, sýr, salám, vajíčka, máslo i sladká paska.

Vše jsme přikryli speciálním velikonočním ubrouskem a vložili jsme ještě svíčku. Vstávali jsme ve čtyři hodiny ráno a za temné a chladné noci jsme odešli do jiné pravoslavné cerkve kyjevského patriarchátu, kde již stála veliká spousta obyvatel. Bylo problematické najít volné místo pro košík s jídlem, ale nakonec se nám to podařilo, položili jsme košík a poté čekali na svjaščennyka. Když ten konečně vyšel z cerkve, chodil kolem ní se svěcenou vodou a všem zúčastněným pasku a všechny pokrmy posvětil. Posvětil pokrmy také nám a zároveň posvětil i nás samotné, poté jsme už odešli zpět domů.

Posvěcené jídlo z košíku bylo třeba hned následující ráno začít konzumovat a naše jídlo se pak jedlo celé tři dny. V následujících dnech jsem pochopil, proč mě moji známí před dvěma lety nechtěli přijmout – po svaté noci začaly provody a návštěvy příbuzných. Slovo provody nám mnoho neříká. Jedná se o návštěvu hrobů příbuzných, jak to známe z českých dušiček. Oproti tomu „pravé“ provody – hostina na hrobech mrtvých příbuzných včetně účasti dětí pobíhajících po hřbitově a hledajících mezi hroby poskládané cukroví – jsou k vidění spíše ve střední Ukrajině.

Čtyřdenní návštěvy příbuzných nebraly konce a někdy došlo i k opětovné návštěvě týchž příbuzných. Sladké pasky se darovaly a zrovna tak darem dostávaly, vždy také ale ležely na stolech během návštěv. Na stolech bylo vždy připraveno i mnoho jiného jídla i pití a slavení a veselení trvalo prakticky celý den. Zároveň se v ony dny nepracovalo a místo zdravení se používaly fráze Chrystos voskres (pozdrav) a Voistynu voskres (odpověď). V tomto směru byly pro mne Velikonoce na Ukrajině od Velikonoc v České republice tolik odlišné.

Je např. charakteristické a z ukrajinského hlediska samozřejmé, že se u nich nedodržuje česká pomlázka. Místním navíc, když vyslechli vyprávění o českých zvycích, připadalo poněkud netradiční či nepatřičné šlehat děvčata s pomlázkou, tedy způsobovat jim bolest a navíc za to obdržet vařené vejce. Ovšem i na Ukrajině se vnímá vajíčko jako základní artikl pasky. Dochází přitom k tradičnímu soutěžení, kdy osoby vezmou uvařená vejce a otloukají jejich konce o sebe. Až poté se může vejce sníst.

(LuJi)

Štítky

Rubriky