Navštívit Wrocław a uvidět Lvov…

Jestliže se do slezské Wrocławi (Vratislavi) vydá z Prahy ukrajinista, přesune se, přeženeme-li to, jen z jednoho města s ukrajinskými stopami do jiného, trochu na sever. Projevy současné přítomnosti Ukrajinců se opravdu příliš neliší, byť cesty k tomuto stavu byly v případě obou měst různé.

Wrocław ležela odpradávna na velké obchodní cestě, spojující německé území přes Slezsko a Krakov právě se Lvovem a východnějšími městy a regiony. V 19. století však centrum Slezska a většina tohoto území už nebyly součástí habsburské monarchie, a proto přišly o bezprostřednější kontakt s Haličí. Ta byla naopak při dělení Polska přidělena podunajské monarchii.

Výraznější kontakt Wrocławi s ukrajinskými reáliemi nastal až po druhé světové válce, kdy bylo Polsko územně posunuto na západ. Wrocław se stala po staletích součástí polského státu, Lvov mu byl po nemenším počtu staletí odebrán a odevzdán Ukrajině, byť sovětské. Odborní pracovníci polské národnosti v dlouhodobě německé Wrocławi scházeli, a tak se polští učitelé lvovské univerzity a polytechniky přemístili (či byli přemístěni) právě do historického centra Slezska. Dostala se sem ze Lvova také podstatná část knižních a muzejních sbírek lvovského Ossolinea.

Základ pro budoucí bádání o Ukrajině byl tedy ve Wrocławi dán. Navíc se po akci Visla z r. 1947 ocitly v dosidlovaném polském Slezsku tisíce Ukrajinců, vysídlených ze svých rodných končin v severním Podkarpatsku. A přišli sem i Ukrajinci ze západních částí své země, kteří se chtěli vyhnout životu přímo pod sovětským režimem. Po r. 1956 mohla už ve Wrocławi pracovat filiálka ukrajinské společensko-kulturní organizace, loajální k tehdejšímu polskému režimu, vznikly tu většinově ukrajinské farnosti (pravoslavná i řecko-katolická).

Vše dovršil v posledním čtvrtstoletí příchod Ukrajinců, bažících po práci lépe placené než u nich doma. Nelze se tedy divit ukrajinským informačním cedulím na wroclawském autobusovém nádraží, restauracím sem tam nabízejícím i ukrajinské pokrmy nebo i jehovistům na hlavním náměstí, kteří tam nabízejí své tištěné zboží v ukrajinštině. To vše (dalo by se poukázat i na jiné projevy ukrajinské přítomnosti) je produktem nejnovější doby a nezáviděníhodné situace, do které se ukrajinský stát postupně z různých důvodů dostal. Ve Wrocławi je však také honorární ukrajinský konzulát, který se snaží prezentovat jiné, optimističtější stránky ukrajinské současnosti.

Pokud by někdo hledal památku a doklad dlouhodobější a pevněji stojící ukrajinské přítomnosti ve Wrocławi, je třeba ho poslat do slavné Haly století (Hala stulecia), vybudované v r. 1913 v zelené části města mimo historické centrum, kousek od Odry. Tam je umístěn už třetím rokem zhmotněný kus Ukrajiny, resp. jednoho z jejích nejstarších a nejdůležitějších měst. Spolu s polskými vědci, kteří odcházeli na základě polsko-sovětských smluv ze západní Ukrajiny, odcestoval totiž ze Lvova i tehdy ještě nedokončený plastický model města. Ten dokládá stav města Lvova v roce 1772, tedy na sklonku existence toho polského státu, který měl od středověku po několik staletí aspirace sahat „od morza do morza“. K realizaci této vize mu mohlo pomoci jen přičlenění k němu západní části Ukrajiny včetně Lvova.

Model starého Lvova byl vytvářen za meziválečného polského státu i po jeho zániku, za druhé světové války, skupinou odborníků vedených stavebním inženýrem a znalcem dějin architektury ing. Januszem Witwickým (1903–1946). To, že se prací zúčastnili zřejmě jen Poláci, příslušníci vládnoucího národa, ač ve městě působili i ukrajinští historici, jistě nesvědčí o harmonických vztazích odborné elity obou národů, ale většina Poláků si tehdy dějiny Lvova přisvojovala se vším všudy a ukrajinské protiargumenty nechtěla slyšet…

V době míru i za situace, kdy kolem zuřila válka, práce na modelu pokračovaly. Když se po r. 1945 ukázalo, že Lvov zůstane součástí SSSR a Poláci budou muset město opustit, bojoval ing. Witwicki o možnost odvezení už hotových částí modelu a příslušné dokumentace. Odvezení nedohotoveného modelu povoleno bylo, stavební dokumentace však musela zůstat. A zůstal také ing. Witwicki, resp. jeho pozůstatky. Tři dny před stanoveným termínem odjezdu, v polovině července 1946, byl zavražděn trojicí osob, nejspíše pracovníků NKVD, a své dílo už do Polska doprovodit nemohl.

Model musel ostatně zůstat uložen v krabicích a teprve o půlstoletí později se našla cesta a finance k restaurování zachovaných částí díla a jeho celkovému dokončení. Památka se stala majetkem wroclawského Ossolinea a předloni byla trvale vystavena v jedné z bočních prostor Haly století, o které už výše byla řeč. Ze Lvova ostatně doputovala do Wroclawi a byla tam vystavena ještě jedna lvovská památka – panoramatický obraz polského vítězství nad Rusy v bitvě u Raclawic v r. 1794. Také ona našla adekvátní umístění nedaleko historického centra města. V tomto případě však postrádáme výraznější spojitost díla s Ukrajinou.

V případě modelu Lvova (viz webowé stránky na adrese: panoramalwowa.pl) je situace samozřejmě jiná. Ve své současné podobě je doplněn různými formami vizuální dokumentace, na zeď jsou např. promítány obšírné dějiny Lvova v datech od doby před jeho založením až do r. 1946. Akcent je tu položen na polské reálie – Ukrajinci by jistě vyprávěli příběh města jinak. Přesto nelze doprovodným textům upřít snahu o základní míru korektnosti, byť základní pozornost je věnována reáliím polským. Protože Wrocław a Lvov jsou zároveň už patnáct let partnerskými městy, je dobře, že se jejich vzájemné vztahy odvíjejí na věcné úrovni.

Nicméně model sám je nejdůležitější a ty, kdo toto město znají, jistě potěší. Lvov obklopený ještě hradbami je jim předveden v měřítku 1:200 opravdu výrazným způsobem. Naše oči klouzají především po sakrálních památkách, ať byly polské, ukrajinské, arménské nebo židovské – většinu z nich druhá světová válka ušetřila. Navíc organizátoři jaksi „z pilnosti“ přidali bokem i model řecko-katolického arcibiskupského chrámu sv. Jiří (Jura), který byl v 18. století vybudován za hradbami města.

Napadne nás samozřejmě srovnání s modelem pražského souměstí od Antonína Langweila, který je ovšem starší a rozsáhlejší – navíc na něm nechybí Vltava a pražská návrší. Obojí, tedy pořádnou řeku i zřetelné zvlnění terénu, v případě Lvova a jeho modelu postrádáme. Vidíme nicméně krásné město, k němuž mají Poláci i Ukrajinci různě založený a motivovaný vztah, ač sehrálo nesmírně významnou roli v dějinách obou těchto národů. Z hlediska Poláků jde o město nepochopitelně a nespravedlivě ztracené, Ukrajinci však takový přístup mohou akceptovat jen těžko. Ostatně v daleko skromnějším rozsahu může Lvov nabídnout i českou kapitolu svých dějin, ta sem ale nepatří.

Přijet do Wrocławi a uvidět tam Lvov tedy lze. Musíme si jen položit otázku, kolik Ukrajinců pracujících ve městě, které je co do počtu obyvatel zhruba polovičkou Prahy, o takové možnosti ví. V každém případě tam byly s ohledem na ně vytvořeny i ukrajinské texty, ne zcela bezchybné, a na památku si lze odnést také malou skládačku se základními informacemi.

(boz)