Od Prvního máje ke Dni vyšyvanok

V celém někdejším východním bloku (a často i za jeho hranicemi) hrály v měsíci květnu nejdůležitější roli první a devátý den. Svátku práce a Dnu osvobození se dostalo zcela mimořádného postavení a pozornosti. Dnes je už všechno jinak – také v Ukrajině.

Letošní První máj nepřinesl na ukrajinském území nic příliš pozoruhodného. Zbylí ukrajinští komunisté, jejichž strana má nyní pozastavenou činnost, diskreditovali na delší dobu levicovou politiku jako takovou a aktivita stoupenců různých levicových sil povadla. Poněkud více horký byl devátý květen, který se stal jednou z kultovních hodnot bráněných nejen komunisty, ale i jinými stoupenci sovětských či postsovětských řádů. V některých ukrajinských městech, např. v Dnipru (dříve: Dněpropetrovsk) se odehrály potyčky stoupenců a odpůrců odcházejícího svátku. Přestože se nejednalo o události prioritního významu, ukázalo se, že síly, zatlačené dnes v Ukrajině do opozice, rozhodně nesložily zbraně.

Místo svátků dosluhujících se prosazují, byť s různou mírou ohlasu, svátky a pamětní dny nové. Patří k nim Den Evropy, vzpomínaný v zemích Unie 9. května a někdy také o čtyři dny dříve. V českém prostředí tento svátek žádné zvláštní popularity nenabyl, jak potvrzuje i superkrátké heslo české wikipedie. V Ukrajině je situace jiná, protože i tento stát přistoupil, a to jako jediná mimounijní země, ke slavení Dne Evropy na státní úrovni. Stalo se to v r. 2003, ještě za prezidenta Kučmy. Odlišné je to, že v Ukrajině jde o svátek pohyblivý, kterého je vzpomínáno vždy třetí sobotu května.

Letos se tedy měl svátek držet v Kyjevě i jinde 20. května, termín však byl o necelý týden předsunut. Příčinou byla nepochybně snaha propojit jej se závěrečnými koncerty písňové soutěže Eurovize, která v Kyjevě vyvrcholila v sobotu 13. května. Právo stát se pořadatelskou zemí získala Ukrajina vloni díky vítězství své reprezentantky, krymské Tatarky Džamaly. Kyjevského finále soutěže Eurovize se zúčastnili zástupci 42 zemí – bez trucujícího Ruska, které asi s vědomým záměrem vyslalo do soutěže zpěvačku, jíž nebylo možno povolit účast.

Tato skutečnost nijak zvlášť neovlivnila průběh celé události. Soutěž byla v Ukrajině vnímána jako další příležitost, aby se tato země představila množství návštěvníků ze zahraničních zemí – většina z nich byla asi v Ukrajině poprvé. Za této situace nebyl vnímán neúspěch skupiny, která hostující zemi reprezentovala (24. místo mezi 26 zeměmi zastoupenými ve finále) jako nějaká tragédie. Jen pro zajímavost uveďme, že jen čtyři vystupující umělci zpívali v jiném jazyce než v „nadnárodní“ angličtině, ale vítězství si odnesl právě jeden z nich, Portugalec Salvador Sobral.

Vraťme se k posunutým oslavám Dne Evropy, které se uskutečnily v neděli 14. 5. V tento den byl v blízkosti budovy prezidentské administrace vztyčen prapor unie. Promluvil prezident Petro Porošenko, který znovu konstatoval, že Ukrajina se od r. 2013 zásadním způsobem změnila a natrvalo se vzdálila od sovětského i ruského impéria. V závěru své řeči emotivně popřál Ukrajincům k evropskému svátku, apostrofoval ukrajinský národ termíny drahý, velký (velyčnyj) a evropský a ukončil projev pozdravem „Sláva Evropě a slávě Ukrajině!“.

Jestliže lze Den Evropy vnímat jako svátek, který obrací Ukrajinu směrem k budoucnosti, o čtyři dny později došlo na den určený ke vzpomínkám na události velmi tragického charakteru. Den 18. květen je už tradičně pojímán jako Pamětní den obětí genocidy krymskotatarského národa. Připomíná události spojené se svévolným a brutálně provedeným vysídlením krymských Tatarů z jejich země do střední Asie v r. 1944.

K nápravě důsledků tohoto drastického kroku se Sovětský svaz neměl až do sklonku své existence. Ačkoli ukrajinský stát projevil po r. 1991 ke krymským Tatarům o něco více vstřícnosti, chyběl dostatek vůle i sil k radikálnější nápravě poměrů ve prospěch krymských Tatarů v jejich domovině. Přesto Tataři, kteří se na Krym vraceli od konce 80. let, projevili nejvýraznější snahu manifestovat po nové ruské okupaci věrnost ukrajinskému státu.

Událostí spjatých s tímto památným dnem, který uvedl v život ukrajinský parlament v r. 2015, se týkal znovu projev prezidenta Porošenka. Na smutečním večeru, který výročí deportace připomenul, prezident prohlásil, že násilné vysídlení Krymských Tatarů bylo jedním z největších zločinů a nejhanebnějších činů sovětského totalitního režimu. Podle prezidenta se nyní odehrává nová a podlá deportace způsobená opatřeními, která nutí krymské Tatary opouštět jejich domovy.

Prezident v tento den také udělil titul Hrdina Ukrajiny in memoriam Rešatu Ametovovi, který se stal počátkem března 2014 první obětí ruské okupace Krymu. Nejvyšší ukrajinský představitel tím postavil do jedné řady i příčinné souvislosti události z let 1944 a 2014 a činnost Stalina a Putina. O tom, že by prezident Putin nebo jeho nohsledi z Krymu vzpomněli 18. 5. zmíněných událostí v duchu sebekritické reflexe, není nic známo. Ruské bezpečnostní síly naopak bránily krymským Tatarům veřejně vzpomenout obětí deportací.

Přece jen však můžeme skončit v poněkud optimističtějším duchu. Třetím svátkem, který má méně oficiální, ale zato veselejší charakter, je v Ukrajině v třetí čtvrtek května Den vyšyvanky, tedy košile s vyšívaným lidovým ornamentem. Tento rovněž pohyblivý svátek, který není ani státní, ani nemá náboženský charakter, vznikl spontánně v bukovinských Černivcjach (Černovicích) v r. 2006 a rychle se pak šířil do ostatních regionů země i do dalších států, v nichž žijí Ukrajinci. Rostl také počet jeho účastníků ze všech věkových a sociálních či profesních skupin.

Den vyšyvanky je svátkem veskrze optimistickým. To, že se letos sešel se Dnem obětí deportace krymských Tatarů, je samozřejmě náhoda. Zároveň ale můžeme danou skutečnost chápat jako připomínku toho, že v ukrajinské tradici se možná více než v jiných prolínají zcela protikladné, zdánlivě vylučující se momenty. Stále se tak opakuje to, co napsal v jedné ze svých básní Oleksandr Oles: „Z žurboju radisť obňalas“, tedy: objaly se navzájem smutek i radost.

(boz)

Rubriky