Se sovětskou ukrajinskou kulturou dvacátých let se lze identifikovat.

Se sovětskou ukrajinskou kulturou dvacátých let se lze identifikovat

Se Stanislavem Menzelevským z Národního centra Oleksandra Dovženka jsme mluvili o vzniku a činnosti ukrajinského filmového archivu a také o tom, jak se mu dnes daří aktualizovat dědictví ukrajinské filmové avantgardy dvacátých let.

Stanislav Menzelevskyj
Stanislav Menzelevskyj

27. února 2017 se v pražské galerii Tranzitdisplay promítal slavný film sovětského režiséra Dzigy Vertova Symfonie Donbasu (Entuziasm: Simfonija Donbassa,1931). Akce byla symbolickým završením výstavy britského umělce Paula Chaneyho Donetsk Syndrome Diagrammatic, která se pokoušela ukázat předpoklady dnešního konfliktu na Donbase z jiné než antropocentrické perspektivy.

Před zhlédnutím filmu si diváci vyslechli úvodní přednášku Stanislava Menzelevského, který je vedoucím Ústavu pro výzkum a program v ukrajinském filmovém archivu (Nacionalnyj centr Oleksandra Dovženka). V přednášce, kterou si můžete níže pustit, se věnoval především pozadí vzniku promítaného filmu. My jsme mu položili několik otázek, týkajících se hlavně bohaté činnosti jeho domovské instituce, Národního centra Oleksandra Dovženka. To se kromě své základní funkce filmového archivu věnuje také popularizaci ukrajinské kinematografie. Nejvíce nás zajímalo období filmové avantgardy dvacátých let. Tehdy se totiž (i když samozřejmě nejenom tehdy) v ukrajinských studiích natáčely snímky, které dodnes vysoce oceňují kritici i filmoví nadšenci po celém světě.

Miroslav Tomek: Jak to vůbec bylo se vznikem ukrajinského filmového archivu?

Stanislav Menzelevskyj: Národní centrum Oleksandra Dovženka vzniklo poté, co Ukrajina získala nezávislost, v roce 1994. Měl to být ukrajinský filmový archiv, který by uchovával všechny filmy natočené na Ukrajině. Ukázalo se, že jich moc nemáme. Skoro všechny snímky, jež vznikly v ukrajinských studiích na Ukrajině, se ukládaly v ústředním filmovém archivu SSSR v Krasnogorsku u Moskvy. Ukrajina se to rozhodla napravit, což znamenalo, že jsme staré filmy, natočené na Ukrajině, museli kupovat v Rusku. Základem našeho fondu se stal archiv kyjevské filmové továrny, kde kopírovali filmové pásy pro všechny republiky SSSR. Zůstalo tu asi tisíc filmů.

Miroslav Tomek: Čím se vyznačuje práce vašeho archivu v oblasti restaurace a digitalizace starých filmů? Soustřeďujete se jenom na nejstarší filmy z dvacátých let, nebo pracujete i s těmi novějšími?

Stanislav Menzelevskyj: Věnujeme se všem filmům, to jen na začátku působení archivu jsme se soustředili právě na ty z období dvacátých let, protože filmů z této éry nám chybělo nejvíc. Chtěli jsme jich tudíž co nejvíc znovu nalézt nebo restaurovat.

Jinak jde o to, že film na filmovém pásu se uchovává mnohem lépe než na digitálních nosičích. Za normálních klimatických podmínek se dá uchovat asi sto let, zatímco na digitálních nosičích ho je neustále třeba znovu ukládat. Teprve nedávno stát rozhodl, že budeme dostávat negativ každého filmu, který byl natočen za státní podpory. Máme tedy ve fondu většinu dochovaných filmů, jež na Ukrajině vznikly od začátku dvacátých let až do současnosti, včetně celovečerních, krátkometrážních nebo dokumentů, celkově jich je víc než pět tisíc.

Záznam přednášky Stanislava Menzelevského

Miroslav Tomek: Očekáváte nějaké další významné nálezy starých filmů v archivech, třeba jako když jste v roce 2012 objevili avantgardní němý film Chlib (Chléb, 1929)?

Stanislav Menzelevskyj: Nejen očekáváme, nedávno se dokonce opět něco nalezlo. V polovině minulého roku v německém Spolkovém archivu objevili film, který jsme pokládali za ztracený. Je to němá satirická komedie Svyni – zavždy svyni (Svině jsou vždy svině), kterou roku 1930 v Oděse natočil režisér Chanan Šmain. Věnovali nám dvě kopie. Hodně filmů, které považujeme za ztracené, ve skutečnosti někde leží, jen nevíme kde. V roce 1998 například Ljubomyr Hosejko našel v Paříži film Taras Trjasylo z roku 1926. Chtělo by to pořádně prozkoumat světové filmotéky. Na to je ale potřeba čas a peníze, kterých teď právě moc nemáme. Celkově se dá říct, že z ukrajinských němých filmů se zachovalo asi 30 %, to je z evropského hlediska vysoké číslo.

Miroslav Tomek: Jaké byly podle vás hlavní příčiny rozkvětu ukrajinské kinematografie ve dvacátých letech?

Stanislav Menzelevskyj: Ve dvacátých letech měla na natáčení filmů monopol Všeukrajinská organizace pro fotografii a kinematografii (VUFKU), státní podnik, který byl autonomní, to znamená nezávislý na Moskvě. Specifikem dvacátých let bylo to, že ukrajinská kultura měla svou suverenitu a její agenda se určovala na Ukrajině.

VUFKU se dokázala z ekonomického i kulturního hlediska stát mimořádně úspěšným podnikem. Měla proto dost prostředků a mohla spolupracovat s nejlepšími umělci své doby. Najdeme mezi nimi režiséry Lesja Kurbase, Olexandra Dovženka, Dzigu Vertova a jeho bratra Michaila Kaufmana nebo fotografa a kameramana Danylo Demuckého. VUFKU si dokonce objednala asi deset scénářů od ruského básníka Vladimíra Majakovského – vznikly podle nich dva filmy, které se dochovaly dodnes, Okťabrjuchov a Děkabrjuchov (1928) a Try kimnaty z kuchneju (Tři pokoje a kuchyň, 1928).

Příčinami rozkvětu tedy byla jednak autonomie VUFKU, jednak to, že měla poměrně inkluzivní kádrovou politiku. Spolupracoval s ní třeba Jurij Ťuťunnyk, který nejdřív bojoval proti bolševikům jako generál armády nezávislé Ukrajiny, v roce 1923 se ale vrátil do SSSR a uchytil se ve filmovém průmyslu – psal scénáře a sám hrál ve filmech. Později, v roce 1930, ho ovšem popravili. VUFKU fungovala jako interdisciplinární platforma, kde působili skoro všichni nejlepší umělci své doby.

Svůj podíl na kulturních úspěších měla i spolupráce s konkrétními politickými silami. Při svých aktivitách měla VUFKU podporu ukrajinských národně orientovaných komunistů, takzvaných boroťbistů, pro které měla národnostní emancipace stejný význam jako sociální osvobození.

VUFKU dosáhla značných úspěchů na mezinárodním poli, uzavírala smlouvy s Kodakem, s americkými i kanadskými distributory. Konkurovala přitom dokonce celosvazovému podniku Sovkino. Ukrajinské filmy tehdy promítali v Berlíně, v Paříži nebo v Praze. Prahu mimochodem objevíte na nečekaném místě v Dovženkově filmu Zvenyhora (1928), kde se ve střihové pasáži srovnává Paříž, ukrajinská Poltava a Praha.

To všechno ale trvalo jen do roku 1930, kdy se celá sovětská politika radikálně změnila. Z VUFKU tehdy udělali Ukrajinfilm, který podřídili Moskvě. V té době se už změnila i celá kulturní situace v zemi – hegemonii začala získávat ruská sovětská kultura.

Miroslav Tomek: Mohou si filmy z dvacátých let dnes vůbec najít svého diváka? Filmový jazyk se od té doby přece jen dost změnil.

Stanislav Menzelevskyj: Naše zkušenosti ukazují, že i filmy z té doby mohou mluvit nanejvýš současným jazykem, jen je třeba najít ten správný přístup, jak je včlenit do současného způsobu vnímání. Jedním z takových pokusů je třeba projekt Kolo Dzygy. Požádali jsme známé ukrajinské hudebníky, aby k restaurovaným němým filmům složili novou hudbu. Při některých promítáních muzikanti vystupují i živě. Tyhle koncerty se konají na neobvyklých místech nebo při zvláštních příležitostech. Zahajovali jsme třeba kyjevský knižní veletrh Knyžkovyj Arsenal nebo různé filmové festivaly. Chtěli jsme tak zopakovat to, co se osvědčilo ve dvacátých letech: navázat spolupráci s nejlepšími současnými umělci a tím filmy přiblížit současnosti. K Dovženkově filmu Zemlja (Země, 1930), který znají na celém světě, složila hudbu slavná ukrajinská skupina world music DachaBracha. Spolupracovali jsme například i se skupinou Zapaska nebo s Bělorusy ze skupiny Port Mone. Teď v rámci našeho posledního projektu Kulturfilm nahrála skupina Vagonovožatyje hudbu k filmu Order na arešt (Zatykač, 1926), na premiéru přišlo asi 400 lidí.

Miroslav Tomek: Bylo Centrum vždy tak významným činitelem v ukrajinském kulturním životě, jako dnes?

Stanislav Menzelevskyj: V současném formátu začalo fungovat až v roce 2011. Tehdy se zástupcem generálního ředitele stal Ivan Kozlenko, který přivedl celý nový tým. Od té chvíle začaly být aktivity Centra nápaditější, modernější a také viditelnější na mezinárodním poli.

Miroslav Tomek: Proč naopak nemůžeme mluvit o nějakém zvláštním rozkvětu současného ukrajinského filmu? Zdá se, jako by jenom nezávislost na Moskvě nestačila.

Stanislav Menzelevskyj: Žádné úspěchy opravdu nepozorujeme. Nezávislost máme, ale pořád u nás přetrvává spousta postsovětských problémů. Vezměme si instituce, třeba Ústav Karpenka-Karého, kde studují naši režiséři, herci a scénáristé. Schází jim slušné, kvalitní evropské vzdělání. To je podle mne hlavní příčina toho, že ukrajinská kinematografie není právě úspěšná. Je potřeba začít vzděláním, humanitním vzděláním, protože natáčet může technicky vzato každý, kdo se to naučí na klipech. I když ale film bude na pohled skvělý, z hlediska kultury bude o ničem.

Atomhrad

Miroslav Tomek: Jste jedním z autorů projektu Atomohrad, montaž utopiji (Atomohrad, montáž utopie, 2016), který pracuje s obrazy jaderných elektráren v sovětských dokumentárních filmech. Jak se tahle myšlenka zrodila?

Stanislav Menzelevskyj: Šlo vlastně o další způsob, jak pracovat s archivními filmovými materiály a současně s pamětí. Existuje totiž obrovské množství filmového zpravodajství a dokumentárních filmů, na které se nejspíš nikdo nikdy nepodíval. Naše archivní oddělení se rozhodlo, že s těmito materiály bude pracovat novým způsobem, že z nich sestříhá film a doplní ho novou hudbou. Souviselo to s loňským třicátým výročím černobylské havárie. Zatímco většinový zájem se upírá na to, co následovalo po havárii, my jsme se rozhodli ukázat, co jí předcházelo. Chtěli jsme ukázat utopický sovětský vědecký projekt a nadšení kolem něj. Chtěli jsme ukázat, co tehdy lidé cítili a co si mysleli. Hlavním tématem přitom byla sovětská utopie – urbánní, modernistická a racionální. Myslím, že v tomto rozsahu je náš projekt na Ukrajině ojedinělý.

Miroslav Tomek: Nepřipadá vám, že když se zabýváte podobnými tématy, jdete poněkud proti mainstreamu ukrajinské společnosti, která se obrací spíš k národním a tradičním hodnotám? Ředitel ukrajinského filmového archivu Ivan Kozlenko v nedávném rozhovoru dokonce napůl žertem řekl, že v důsledku dekomunizace by některé ze slavných ukrajinských filmů sovětského období mohl v brzké době čekat zákaz.

Stanislav Menzelevskyj: Podle mého názoru jde v tomhle případě o něco, co většině Ukrajinců vnucují shora. Mezi lidmi nevidím žádnou sílu, která by chtěla dekomunizaci opravdu uskutečnit. Je to hloupá iniciativa, která není zvlášť populární. S filmy jsme zatím na žádné problémy nenarazili, promítáme všechno, co chceme. Nanejvýš na Facebooku nám občas někdo napíše, že jsme „ruka Kremlu“, co propaguje sovětské umění. To jsou ale výplody konkrétních jedinců s přebujelou fantazií, takže myslím, že tomu nemusíme věnovat pozornost. Každý film, který promítneme v patřičném kontextu, zapůsobí jako nástroj „antidekomunizace“. Snažíme se, a já bych řekl, že to je přímo náš vzdělávací projekt, ukazovat Ukrajincům, kteří ukrajinskou sovětskou zkušenost odmítají akceptovat, že toto období existovalo. Podíváme-li se na filmy z dvacátých let, vidíme, že to je ta podoba sovětské, v první řadě sovětské ukrajinské kultury, s níž se lze identifikovat, kterou lze vnímat jako moderní a kterou se můžeme dokonce i inspirovat.


Stanislav Menzelevskyj (1983) vystudoval kulturologii na Kyjevo-mohyljanské akademii, kde v současné době působí jako doktorand. Je bývalým členem redakční rady časopisů Political Critique a Spilne a také spoluzakladatelem nakladatelství Medusa. Od listopadu 2011 pracuje v ukrajinském filmovém archivu (Národní centrum Oleksandra Dovženka), kde jako vedoucí Ústavu pro výzkum a program zkoumá němou a zvukovou sovětskou kinematografii, píše články o filmových a kulturních tématech, a pořádá filmové projekce a retrospektivy. V roce 2015 kurátorsky zastřešoval retrospektivní přehlídku ukrajinského avantgardního filmu v Arsenal Film Center v Berlíně. Je spoluautorem filmu Atomohrad, montaž utopiji. V roce 2013 byl hostujícím badatelem na Harriman Institute na Kolumbijské univerzitě.

Rozhovor připravil Miroslav Tomek

Rubriky