Černobyl není zapomenut ani po jednatřiceti letech

Stěží bychom si dnes dokázali vzpomenout na nějakou konkrétní událost ze světového dění roku 1986, kdyby nebylo výbuchu jednoho z reaktorů atomové elektrárny umístěné poblíž ukrajinského Černobylu. Tato událost vyděsila svět před jednatřiceti lety. Mnoho problémů, které od té doby trápí Ukrajinu i svět, však přetrvává dodnes.

Je těžké napsat něco nového o problému, kterému už byly věnovány nejspíše desetitisíce stránek. Nejnověji přibyla edice dokumentů, připravená v Ústavu dějin Ukrajiny kyjevské akademie věd. Týká se činnosti pracovní skupiny ústředního výboru někdejší komunistické strany Ukrajiny, zřízené bezprostředně po katastrofě. Ve svém materiálu se samozřejmě omezím jen na několik drobnějších vhledů, založených zčásti na čerstvých informacích. Nezapomenu ani na několik příkladů „česko-černobylských vazeb“.

Ukrajinská varianta jména města, které se bez vlastní zásluhy tak smutně proslavilo, zní Čornobyl, kdežto běloruská Čarnobyl. Svět si však jistě už neodvykne od plně vžité ruské varianty tohoto místního jména. V češtině i v ukrajinštině je takto zároveň pojmenována bylina s tmavě zabarvenou lodyhou – užívá se pro ni také označení pelyněk, vyvolávající představu hořkosti.

Místo jaderné katastrofy z 26. dubna 1986 se nachází v pradávné sídelní oblasti, existence Černobylu je doložena už v době středověké Kyjevské Rusi. Mnoho vesnic v okolí si zachovávalo ještě v době výbuchu značně archaický charakter, a to i podobou prvků místní lidové kultury. V největší blízkosti elektrárny stálo přitom nově zbudované město Prypjať (bělorusky Prypjac) – to bylo nazváno podle významné řeky sledující ukrajinsko-běloruskou hranici.

Černobyl měl do r. 1986 postavení okresního centra, v důsledku katastrofy však o ně přišel. Osmdesát obcí tohoto okresu, kterým bylo dovoleno dále žít, bylo přičleněno k okresu sousednímu a černobylský okres zmizel po 63 letech existence z mapy. Evakuaci museli podstoupit obyvatelé 38 vesnic, které tím přestaly existovat. Celkem však vysídlení postihlo plných 112 ukrajinských lokalit ze šesti okresů, v sousední Bělarusi, kam směřoval po katastrofě v největší míře radioaktivní mrak, bylo vysídleno 96 obcí. Můžeme srovnávat: při postupném rozšiřování Severočeského uhelného revíru bylo na Mostecku, Chomutovsku a Ústecku likvidováno „jen“ něco přes 60 lokalit.

V poloopuštěném městě Černobyl dnes sídlí správa administrace zóny odcizení a zóny naprostého vysídlení. Z původních asi 14 000 obyvatel města jich dnes zůstává na místě snad pět stovek. Kromě toho je zde dislokována i rota ochrany ministerstva vnitra, která kontroluje území tzv. zóny odcizení a kontroluje devět míst, kudy lze do zóny vstoupit. Kontroly se zčásti provádějí na koních.

Problematika následků havárie byla tak rozsáhlá a složitá, že mezi lety 1990 a 2010 existovalo ministerstvo pro záležitosti ochrany obyvatelstva před následky této havárie. Existuje také Státní agentura Ukrajiny pro správu zóny odcizení, přiřazená k ukrajinské vládě. Její předseda V. Petruk ohlásil na počátku dubna, že v prostoru vzdáleném deset až třicet kilometrů od zrušené elektrárny byla vytvořena Černobylská radiačně-ekologická přírodní rezervace, která nyní prochází právní registrací a jejíž zaměstnanecký personál se už formuje. Pro zajímavost lze uvést, že v neméně postižené Bělarusi byl zřízen v červenci 1988 na území tří nejvíce zasažených okresů homelské oblasti Státní vědecko výzkumný ústav pro ochranu přírody „Poleská státní radiačně-ekologická rezervace“ se sídlem v městě Chojniki.

Připomenout je třeba i fenomén černobylského stalkerství coby formy extrémního turismu, který se rozvíjí od r. 2001. Ročně je registrováno asi 300 průniků tohoto typu do černobylské zóny. Všechny tyto jevy jsou tématem dvou knižních próz Markijana Kamyše, který se narodil dva a půl roku po katastrofě v Kyjevě. Do černobylské zóny se však dá dostat také legálně – ročně ji navštěvuje po získání příslušného povolení dvacet až pětadvacet tisíc turistů, z toho 80 % cizinců – jednodenní výjezd stojí 300 eur. Kdo má největší zisky z tohoto pododvětví turistického průmyslu, zůstává otázkou.

Pomoc při překonávání důsledků černobylské katastrofy je už dávno mezinárodní záležitostí. Zmiňme jen, že od r. 2002 existuje z podnětu OSN zřízený Černobylský program obnovy a rozvoje. Ve vzdáleném Japonsku, které si později zažilo svoji, „komornější“ Fukušimu, funguje Fond černobylských dětí, a tak by bylo možno pokračovat. Zatím posledním dokladem mezinárodní spolupráce, snažící se o minimalizaci dlouhodobých dopadů katastrofy, bylo „nasunutí“ nového ochranného krytu nad budovu zničeného jaderného reaktoru, označovaného v době jeho fungování číslicí 4.

Ti, kterým je dnes více než čtyřicet, si jistě vzpomenou na atmosféru pozdních dubnových dnů r. 1986, kdy byla zpráva o katastrofě se zpožděním ohlášena i v Československu. Následovaly dny obav – zčásti jistě oprávněných, někdy přehnaných, ale často spojených s osudem těch, kteří a které se teprve chystali na tento svět. Prozradím, že byla mezi nimi i naše mladší dcera. My v Československu jsme však byli naštěstí, na rozdíl od mnoha opravdu postižených poměrně daleko…

Průběh šíření radioaktivního cézia 137 po černobylské katastrofě

Protože lidé (nejen čeští) mají v povaze žertovat i v hodně zlověstných situacích, neodpustím si na závěr jednu zlomyslnou anekdotu. Slyšel jsem ji 1. května 1986 ráno před začátkem povinně dobrovolného prvomájového průvodu – ten, kdo mi ji vyprávěl, je dnes univerzitním profesorem. Zní jednoduše: „´Četl jsi ten inzerát o Černobylu? – ´??´ – ´Hledám vilu v Černobylu. Zn.: Září.´“

Za tu anekdotu se samozřejmě omlouvám. Budiž však uvedeno, že podobné žertíky tehdy vznikaly, věřte nebo ne, i v Ukrajině. Ve chvíli, kdy už jsme se o zdejší následky Černobylu v zásadě nemuseli bezprostředně zajímat, vyšly česky dvě knižní prózy ukrajinských autorů, věnované havárii – od Volodymyra Javorivského a Jurije Ščerbaka, přeložena byla také básnická skladba Ivana Drače Černobylská Madona. Zrovna tímto způsobem jsme se na skoro celá 90. léta loučili s ukrajinskou literaturou, protože počet překladů z ní dramaticky poklesl. Ostatně sebelepší kniha asi není schopna popsat, co vše černobylské trauma pro Ukrajinu znamenalo. Dnes je už zatlačováno do pozadí traumaty jinými…

(boz)