Ukrajinské malířství 20. století ze soukromé sbírky

Olha Balašova – Halyna Hleba: Try chudožni heneraciji v kolekciji Teťany ta Borysa Hryňovych

Nakladatelství Osnovy připravilo reprezentativní publikaci, umožňující nahlédnout do vývoje ukrajinského umění v posledních zhruba devadesáti letech. Zajímavý je materiálový základ publikace, který nabídla soukromá sbírka vybudovaná v předchozích dvou desetiletích Borysem a Teťanou Hryňovovými.

Charkovan Borys Hryňov (1956) je od r. 2006 akademikem Ukrajinské národní akademie věd a koncem 20. století byl po nějakou dobu i zástupcem ministra pro vědu a technologie. Jeho kolekce patří mezi 15 nejznámějších sbírek ukrajinského moderního umění. Hryňov také redigoval dvojdílnou příručku o podpisech a monogramech ukrajinských umělců, která vyšla rusky v charkovském institutu monokrystalů.

Recenzovaná publikace, vydaná na křídovém papíře, je jakousi inventurou sběratelské činnosti obou manželů. Krátký úvod představuje vlastně záznam úvah Hryňova i jeho choti, kteří vysvětlují důvody a okolnosti založení sbírky zaměřené na ukrajinské, do značné míry charkovské umění. Díky této výpovědi poznáváme téměř neznámou tvář současné Ukrajiny spojenou s kulturními snahami elit, vzniklých a prosadivších se krátce po rozpadu SSSR na pozadí neurovnaných poměrů rané ukrajinské státnosti.

Následují tři chronologicky uspořádané kapitoly – po krátkém vstupním textu jsou zařazeny desítky reprodukcí doprovázené sporadicky svědectvím příslušného umělce o okolnostech vzniku díla. Pro historika bude vzhledem k existenci většího časového odstupu asi nejzajímavější hned první kapitola „Sovětští (non)konformisté“ sledující překvapivě bezbřehé období let 1926–2013. Práce z 20. let jsou poměrně nepočetné a naznačují spíše možný zdroj tradice umění, nepřizpůsobivého doktríně socialistického realismu. Průvodní text se zabývá především nonkonformistickým uměním 60. let, práce z tohoto zajímavého desetiletí se však mezi těmi pozdějšími poněkud ztrácejí.

Přesto lze snadno dospět k závěru, že v Ukrajině se analogicky k literárním inovacím 60. let, patrným zejména v poezii, vytvářel proud neoficiálního malířství, jehož geografie sahala od Charkova až po Užhorod. V knize je reprodukováno více než 30 prací z tohoto období – vedle známých osobností jako A. Horska, P. Zalyvacha nebo I. Marčuk je zde zastoupen dílem z pozdější doby i režisér Sergej Paradžanov, známý svým filmem Stíny zapomenutých předků. Některé obrazy z této části sbírky Hryňovových byly na přelomu let 2015 a 2016 vystaveny v Národním uměleckém muzeu Ukrajiny a oživily ideu o nezbytnosti vytvoření muzea moderního (či současného) ukrajinského umění.

Druhá kapitola, věnovaná generaci „nové vlny“, zahrnuje práce z let 1988–2016 a chronologický výběr reprodukcí se tedy opět rozchází s komentářem, charakterizujícím jen umělecké dění mezi dobou přestavby v druhé polovině 80. let a počátkem 21. století, kdy se nadobro zhroutil oficiální kánon socialistického realismu a nastalo již zcela svobodné hledání nových cest. Nejpřevratnější období, vymezitelné lety 1989 a 1993, je však reprodukcemi zastoupeno poměrně málo.

Třetí a poslední kapitola nese název „Generace 2004“ a reprodukcemi pokrývá období let 2001-2016. Toto v podstatě současné pokolení výtvarníků se zrodilo na vlnách Oranžové revoluce. Díky schopnosti sebeorganizace a společným aktivitám dokázalo předstihnout o deset let schopnost ukrajinské společnosti chopit se týchž metod. Okruh použitých technik a snaha užít nové výrazové možnosti se tu výrazně rozšiřuje. Dvěma pracemi je představena např. Žanna Kadyrova, která vystavovala i v České republice. Zaujmout ale může i obraz Romana Minina, kombinující primitivisticky pojatého kozáka Charka s charkovským pomníkem Lenina v pozadí (2009). Ten dominuje o pět let mladšímu plátnu Dariji Kuzmyčové, zachycujícímu, záměrně super-socrealisticky, stržení téhož Leninova pomníku. Standardně ošklivá vůdcova socha sugestivně padá směrem k divákovi.

Pokud jsem počítal dobře, je v publikaci představeno celkem 156 umělců, a to téměř jen dvojrozměrnými artefakty – sošných děl je zařazeno minimum. Ohlášená trojgeneračnost sahá od V. Jermilova, narozeného v r. 1894, až po dva výtvarníky, kteří přišli na svět nedlouho před rozpadem nedopřestavěného impéria, v r. 1988 (jeden z nich používá zvučného pseudonymu Psyfox Illja). Je patrné, že počet výtvarníků zastoupených v antologii při postupu od minulosti k současnosti výrazně narůstá. Kniha vyzývá k hledání odpovědi na otázku, co vše spojuje výtvarné snahy příslušných tři období. Zkoumat by se daly i jiné problémy – souběžnost a odlišnosti ukrajinského a světového uměleckého vývoje nebo podoba využití ukrajinské historické či folklórní tradice v reprodukovaných dílech.

V závěru knihy najdeme krátké životopisy všech zúčastněných umělců, žel bez odkazů na stránky, kde jsou reprodukována jejich díla, což znesnadňuje orientaci. Navíc jsou zařazeni dva umělci, kteří nemají v knize žádnou reprodukci (např. D. Burljuk), naopak někteří umělci v knize prezentovaní své heslo nemají. Do knihy také nebyla ke škodě věci zařazena bibliografie.

Recenzovanou publikaci, vydanou nákladem pouhých 500 výtisků, lze i tak vnímat jako zajímavé svědectví o stavu a výsledcích sběratelské činnosti v „chudé Ukrajině“. Aspoň zčásti jde také o pomůcku k pochopení vývojových trendů moderního ukrajinského umění, které se jako všude ve světě snaží najít raison d´ètre a lepší místo na slunci.

Balašova, O. – Hleba, H. (2016): Try chudožni heneraciji v kolekciji Teťany ta Borysa Hryňovych. Kyjiv, Osnovy. Stran (4) 253 (4). /ISBN 978-966-500-789-0/

(boz)