„Vyšívané filmy“ Niko Lapunova o Ukrajině

Po ruské anexi odešli z Krymu na Ukrajinu nejen krymští Tataři, ale i Ukrajinci a Rusové. Představitelem kulturní složky nové emigrace je i divadelní umělec Niko Lapunov, který pracoval v Simferopolu. Když se ukázalo, že v ruském Krymu se pro něj stal život nemožným, přesídlil do jihoukrajinského černomořského přístavu Mykolajiv.

Na základě příjmení bychom odhadovali, že se v tomto případě jedná o Rusa, Ljapunov sám se však prohlašuje za Ukrajince. Jeho i lidí podobného osudu, Oleha Sencova a Galinu Džikajevovou, jsme mohli vidět v dokumentárním filmu o Krymu od ruské režisérky Inny Denisovové – promítán byl vloni na festivalu Jeden svět.

Při vzpomínce na to, co předcházelo jeho odchodu z Krymu, uvádí Lapunov leccos zajímavého o poměrech těsně před ruskou invazí. Říká mj.: „Před anexí Krymu jsem komunikoval v ruštině. Je velmi zvláštní, jak se vše odehrávalo v mém mozku – sám nechápu, jak jsem přešel na ukrajinštinu. Možná na mne mělo vliv to, co se odehrálo v akademickém ukrajinském hudebním divadle v Simferopolu, kde jsem pracoval. Když začalo /v r. 2014/ tzv. „ruské jaro“, lidé s ukrajinskými příjmeními vykřikovali: ʻRusko, Rusko!’ Oproti tomu lidé pocházející z ruského Tambova nebo Irkutska chtěli zůstat v Ukrajině. Bylo pro mne těžko uvěřitelné, že lidé, kteří pracovali v ukrajinském divadle, zpívali ukrajinské písně a byli nositeli ukrajinské kultury, chtěli do Ruska. Nechápal jsem to“.

Zmíněné divadlo, které v Simferopolu působilo od r. 1955, přišlo hned na jaře r. 2014 o svůj jazykově ukrajinský status. V Mykolajevě, kam Lapunov odešel, funguje ruské divadlo vedle ukrajinského dodnes bez problému.

Hranice ukrajinskosti a ruskosti v Krymu zůstávaly podle Lapunova do určitého okamžiku rozmyté – snad byla takováto politika pěstována z Ruska na dálku programově. Režisér si dnes už není jistý co do své případné budoucnosti v Krymu: „Ptáte se, zda se chci vrátit k těm lidem. Oni zůstanou, jako byli předtím. Nic se nezmění. Ano, Ukrajina si Krym vrátí a tamní lidé přijmou nová pravidla hry – kde je ale garantováno, že se nepřipojí třeba k Zimbabwe, pokud jim to nabídnou spolu se slibem lepšího života?“

V exilu se začal Lapunov věnovat technologii krátkých, „vyšívaných“ animovaných filmů – vzdáleně nám mohou připomenout známá díla Hermíny Týrlové. Zatím vytvořil Lapunov triptych zhruba tříminutových snímků, vesměs poměrně jednoduchých, ale působivých a opatřených jen hudebním doprovodem. Ve všech vidíme ruku či ruce, vyšívající či specificky čarující.

V prvním filmu nazvaném „Kde jsem?“ obšívá už zmíněná ruka kontury ukrajinského území i s Krymem i trasu Ljapunovovy „ústupové cesty“ ze Simferopolu do Mykolajeva. Přes obrys už odděleného Krymu je nakonec vyšit nápis „Tut duša (Zde je má duše)“, v nejbližší části jihozápadní Ukrajiny přibývá nápis „A tut tilo (A zde je tělo)“.

Ke vzniku druhého filmu („Vyšívaná modlitba“) přispěl rostoucí počet obětí konfliktu v Donbasu. Autor jakoby přímo fyzicky vnímal bolest všech ukrajinských matek, které ztratily své syny. Označuje tento snímek jako projev své osobní války, protože ze zdravotních důvodů je zbaven povinnosti sloužit v armádě. Vidíme opět vyšité kontury vnějších hranic Ukrajiny, ale nyní i jednotlivých správních oblastí. Krym a část Donbasu jsou vyděleny a pokryty černými nitěmi. Do každého z ukrajinských regionů jsou nejprve všívány směry cest krymských uprchlíků a poté červená, téměř havlovská srdíčka. Postupně se k nim však začínají přidávat černé křížky, kterých stále přibývá… Přitom zaznívá zpívaný text ukrajinské verze Otčenáše, od jistého momentu překrývaný tzv. holosinňam – nářkem plaček, v tomto případě pláčem matky nad rakví vlastního syna.

Ve třetím filmu nazvaném „Má Ukrajina“ hraje výraznou roli bohatý, až vybuchující lidový, převážně rostlinný dekor. Postupně pokrývá celou Ukrajinu s výjimkou Krymu a okupovaných částí Donbasu, i ty však nakonec za pomoci „čarujících rukou“ převrství. V pozadí za takto vzniklou květovou mapou celé Ukrajiny (jako kvetoucí země) se v závěru snímku zvolna pohybuje ledva znatelná silueta Kristova obličeje. Lapunov tento snímek komentuje snadno pochopitelnou, ale hůře realizovatelnou devizou: „Ukrajina rozkvete svými barvami a květy, ale musí se pro uskutečnění této vize pracovat“.

(boz)