Dvě setkání na dálku s básníkem Ivanem Malkovyčem

Bylo to snad těsně po polovině osmdesátých let. Ukrajina se ještě nevymanila z duchovní stagnace, charakterizované místním stranickým vůdcem Ščerbickým, ale cosi se začínalo dít. Objevovaly se signály jakési nastupující naděje. Bylo ji možno po troškách lapat např. z některých materiálů kyjevského týdeníku Literaturna Ukrajina.

Časopis mi tenkrát ukázal na dálku mnoho tehdy i dnes aktuálních problémů a seznámil mne se jmény nových lidí, kteří vnášeli do ukrajinského života potřebný pohyb. Tehdy jsem se setkal poprvé se jménem básníka Ivana Malkovyče. Rodák z horské, huculské části Haliče měl za sebou vydání první sbírky básní z r. 1984, postižené cenzurními zásahy – vyškrtnuto mu bylo z jedné básně např. slovo „anděl“.

V týdeníku bylo tehdy nejspíš otištěno několik Malkovyčových básní. Do očí a do vědomí mne udeřila a z paměti nevymizela jedna z nich. Jmenovala se „Napučuvanňa silskoho včytelja“ a byla napsána na sklonku r. 1985. Jak přeložit její název? „Napučuvanňa“ sice vyvolává představu pučení něčeho nového, ale smysl slova je jiný – jde v podstatě o poučování. Tedy „Vesnický učitel poučuje“? Nebo snad „přivádí k rozumu, na správnou cestu“? – to by podle slovníku také přicházelo v úvahu?

Ale jaké je to poučování vesnického učitele, o čem? Zkusím neumělecky přeložit a zachovat přitom grafickou strukturu básně.

Možná to není nejpodstatnější,

ale ty, dítě,

jsi povoláno bránit svými malými dlaněmi

malou, křehoučkou svíčku písmene „ji“,

ale také,

když se natáhneš vzhůru,

chránit měsíční srpek písmene „je“,

který je seříznut z nebe

i s nitkou.

Říká se sice, dítě,

že naše řeč je slavičí…

Ale zapamatuj si,

že jednou

mohou nastat i takové časy,

kdy si naši řeč

nebude pamatovat

ani ten nejmenší slavíček.

Proto se nedá spoléhat

jenom na slavíky,

dítě.

Pro vysvětlenou dodávám, že dvojhlásku ï = „ji“ zpodobuje v ukrajinštině naše měkké „i“, opatřené dvěma tečkami, zatímco dvojhláska є = „je“ může být srovnána s naším písmenem „c“ s vodorovnou čárkou mířící z oblouku srpečku doprava. Jde o dvě písmena ukrajinské „abetky“, která Rusové ve své azbuce nemají. Ukrajinština se samozřejmě neliší od ruštiny jenom těmito dvěma zvláštnostmi, jejich symbolický význam však, jak ukazuje i tato báseň, není malý.

Nevím, nakolik dokáže pochopit tuto báseň český čtenář. Jeho vlastní řeč byla „generálně ohrožena“ naposledy za Protektorátu Čechy a Morava, pak mu ji už nikdo nebral. Pokud je ohrožována dnes, pak primitivismem a vulgarismy domácího i importovaného původu.

Ukrajinci jsou národ zhruba čtyřnásobně početnější než Češi, aspoň podle statistik – po Rusech druhý nejpočetnější národ mezi Slovany. O svou řeč se ale bojí dodnes, i v době existence vlastního státu. Teď by bylo možno začít řešit, zda a nakolik za to mohou jiní, nebo se o to trochu přičinili sami, ale to by nás odvedlo příliš daleko od Malkovyče.

To vše se tedy odehrálo v druhé polovině osmdesátých let. Celé roky jsem pak četl ukrajinskou prózu a poezii kvůli jiným aktivitám příliš málo a snažím se to napravit až v poslední době. Role Malkovyče v ukrajinské literatuře a kultuře se mezitím víc a víc zvýrazňovala. Zasloužila se o to nejen jeho poezie, ale i vydavatelská činnost. Jeho nakladatelství nazvané kuriózně mnohoslabičným jménem „A-ba-ba-ha-la-ma-ha“ se propracovalo na jedno z vedoucích míst v Ukrajině a tamním čtenářům nabídlo i překlady z češtiny. A jako by to nestačilo, v Ukrajině vznikl zároveň, jakoby v odpověď na Malkovyčovu báseň, solidní kulturologický časopis „Ji“, který vydávala organizace téhož jména. Nemenší uznání si vydobyla vyhlášená síť knihkupectví nazvaná „Je“. Zasloužila se o to báseň, která mne tak oslovila, nebo je to náhoda?

Důkladněji jsem tvorbu Malkovyče poznal až docela nedávno díky výboru nazvanému „Podorožnyk“ – v překladu to slovo znamená jednak poutník či pocestný, jednak jitrocel. Najdeme zde texty psané během třiceti let (1983–2012), často jednou či vícekrát přepracované, a něco překladů z polštiny a také ruštiny. Nechybí ani báseň, která mne kdysi tak zaujala a ranila, jen název je zkrácen na pouhé „Napučuvanňa“. Text zní stále stejně naléhavě a doplňuje výrazný a mnoha rejstříky znějící hlas ostatních Malkovyčových prací.

Nedávno bylo oznámeno, že letos byla Ukrajinská (Ševčenkova) národní cena za literaturu udělena právě Ivanu Malkovyčovi. Ten, kdo se seznámil s jeho tvorbou, může s jistotou říci, že se jedná o laureáta důstojného. Nezbývá než mu poblahopřát a popřát, aby mohl ještě dlouho putovat a pracovat uprostřed lánů ukrajinské poezie a kultury. Kéž by báseň připomínající dvě zvláštní písmena řeči, označované jako slavičí, byla v budoucnu nikoli mementem, ale jen působivým dokladem jejího někdejšího ohrožení.

(boz)