Únorové dny Krymu v Kyjevě a Ukrajině

Ukrajina vzpomínala letos koncem února znovu a mnoha různými způsoby na Krym. Příležitostí bylo několik: za termín počátku dočasné okupace Krymu Ruskem je považován 20. únor. Dále se mluví o 23. únoru jako o Dni Krymu. Kromě toho byl před rokem vyhlášen Den odporu proti okupaci Krymu. Ten připadá na 26. únor – den, kdy v r. 2014 krymští Tataři ještě mohli manifestovat svou podporu Ukrajině.

Současný Krym je územím, které se od stavu z doby před r. 2014 v mnohém liší. Výrazně postoupila militarizace poloostrova. Zároveň existují nemalé problémy s využitím jeho turistického potenciálu, protože z Ukrajiny už na Krym nikdo nepřijíždí a ruská klientela nedokázala tento výpadek plně nahradit. Velmi nepříznivá je situace většiny ze čtvrt miliónu krymských Tatarů, kteří ruskou okupaci odmítali. Krym opustilo během posledních tří lety asi 20 000 Tatarů, tedy zhruba dvanáctina jejich počtu. Ruské úřady postupně znemožnily činnost voleného reprezentativního orgánu Tatarů (Medžlisu) a posléze ho úplně zakázaly s absurdním odůvodněním, že jde o „extremistickou organizaci“. Dva hlavní představitelé Medžlisu dnes žijí v Ukrajině, jiní zůstali v Krymu, např. místopředseda Ilme Umarov.

Zhoršila se i situace krymských Ukrajinců, kterých je v Krymu více než dvakrát tolik než Tatarů. Byly zrušeny jejich školy, zejména simferopolské gymnázium. Celkem je o této druhé nejpočetnější národní skupině Krymu slyšet poměrně zřídka, protože současná situace brzdí i jejich aktivity a bohužel nemají, resp. nemohou mít opravdu reprezentativní organizaci. Za této situace by se mohlo zdát, že spokojeni jsou jen krymští Rusové, pro některé to však neplatí. Např. pro kandidáta biologických věd Gurije Kornileva, který odmítl hned v r. 2014 přijmout ruský osobní doklad a vysvětlil odborným kolegům v zahraničí, že události v Krymu jsou výsledkem ruské vojenské intervence. Za svůj postup byl v srpnu 2016 propuštěn z práce v Nikitské botanické zahradě v Jaltě.

Věnujme nyní pozornost tomu, jak proběhly letošní krymské dny na ukrajinském území. Krymu vzpomněli všichni významní ukrajinští představitelé. Prezident Petro Porošenko napsal 26. února: „Před třemi lety obyvatelé Krymu uspořádali mírový pochod, aby demonstrovali svou solidaritu s Ukrajinou. V další den Rusko zahájilo otevřenou agresi, obsadilo poloostrov a učinilo miliony lidí rukojmími. Neponecháme naše občany v Krymu, dočasně okupovaném Ruskem, bez podpory. Ukrajina dokázala prosadit na nejvyšší mezinárodní úrovni, v OSN, označení Ruska za okupační moc, která nese odpovědnost za brutální porušování lidských práv na dočasně okupovaném území Ukrajiny, v Autonomní republice Krym a v městě Sevastopol. Celý civilizovaný svět ví, že Krym – to je Ukrajina. Pokračujeme v boji“.

O Krymu mluvil o tři dny dříve i ukrajinský premiér Hrojsman, který řekl ve videozáznamu určeném obyvatelům poloostrova mj. toto: „Krym je po anexi bohužel územím, které je vojenskou základnou okupantů, kde se pohrdá zájmy lidí, svobodou slova a projevů různé náboženské příslušnosti, i touhou po demokracii, kde se potlačuje iniciativnost obyčejných lidí. /…/ Upřímně věřím v to, že nastane den, kdy budeme spolu, agresor bude vrácen na území svého státu a Krym začne žít mírovým, světlým a přívětivým ukrajinským životem.“ Stranou nezůstal ani předseda ukrajinského parlamentu Parubij. V budově Nejvyšší rady se navíc konalo několik výstav uměleckého i jiného obsahu, které umožnily vnímat krymskou tematiku výrazně bezprostředním způsobem.

Ukrajinské ministerstvo informační politiky prezentovalo komunikační kampaň „Krym je Ukrajina. 1096 dnů odporu“, v jejímž rámci se o Krymu vyjadřují jednotliví členové vlády. Ministerstvo dočasně okupovaných území Ukrajiny dopracovává plán opatření, která by měla přispět k realizaci vnitřní politiky Ukrajiny vůči dočasně okupovanému území AR Krym a města Sevastopol. Součástí krymských dnů se stala také charitativní akce nazvaná „Pomocná ruka“. V Kyjevě při ní bylo vybráno za dva dny 52 000 hryven, které mají být rozděleny mezi sedmdesát dětí současných krymských politických vězňů. Podle nedávno otištěných údajů je v Krymu vězněno kvůli svým nepohodlným názorům 39 osob, ze stejného důvodu zahynulo 12 osob a 17 jiných zmizelo beze stopy.

Dále se v Kyjevě konala i setkání, stojící na pomezí vzpomínkových a odborných akcí. Dvoudenní mezinárodní fórum nazvané „Krym v podmínkách okupace: důsledky pro Ukrajinu a svět“ se snažilo promyslet koncepci dalšího zápasu za deokupaci Krymu a její vnitřní i zahraničně-politické aspekty. V Národním muzeu literatury Ukrajiny se zase konal vzpomínkový večer k 99. výročí zavraždění tatarského náboženského a občanského činitele Nomana Čelebidžichina. Tento u nás prakticky neznámý muž se stal v r. 1917 prvním muftím muslimů Krymu a dalších oblastí tehdy se rozpadající ruské říše: Litvy, Polska, Bělarusi a Ukrajiny. Zároveň přispěl k vytvoření krymskotatarského parlamentu, tzv. kurultaje, a Krymské lidové republiky, která měla být nadnárodním a nadkonfesijním státem všech krymských obyvatel. Sympatizanti bolševismu v Krymu však Čelebidžichina 23. 2. 1918 zadrželi v Simferopolu, převezli do Sevastopolu a tam popravili – jeho tělo bylo pak vhozeno do Černého moře. I tato historická vzpomínka je tedy spojena s únorovými dny Krymu.

Završením vzpomínkových akcí se stal 26. 2. pochod solidarity s ukrajinským Krymem, konaný v centru Kyjeva za účasti asi jednoho tisíce osob – kromě ukrajinských a krymskotatarských praporů byly rozvinuty také prapory ázerbájdžánské a turecké. Akce na podporu ukrajinského Krymu se uskutečnily také v  Chersonské oblasti, která na jihu hraničí s Krymem. V současnosti tam žije část krymskotatarské diaspory i s filiálkou už zmíněného Medžlisu. Demonstrace se konala také v Ankaře a Istanbulu v Turecku, kde žije rovněž velké množství krymských Tatarů, menší manifestace byly uspořádány také ve Varšavě a pod pařížskou Eifellovou věží.

Při současném vzpomínání hraje nepochybně roli vědomí určité ukrajinské spoluviny. Spočívá v tom, že Ukrajina nebyla schopna na přelomu února a března 2014 tuto svou územní část bránit a ubránit a že ozbrojený odpor by tehdy byl asi marný. Krym však, jak je vidět, zapomenut není. Otázkou zůstává, nakolik má současná ukrajinská politická reprezentace jasno v tom, jak dále postupovat, a zda má dostatek schopností i vůle. Nedořešeno zůstává mnoho ústavních i jiných právních otázek souvisejících s Krymem i krymskými Tatary a ukrajinský parlament se dosud nedopracoval k pokusu o jejich vyřešení. Krymskotatarští představitelé, kteří jsou jinak vůči Ukrajině loajální, na tyto skutečnosti zatím trpělivě upozorňují, ukrajinští zákonodárci by však měli projevit daleko větší úsilí než dosud. Jde o to, aby nezůstalo jen u líbivých hesel, která by mohla být opakována ke konci mnoha příštích únorů, aniž by se cokoli reálně změnilo.

(boz)