Ukrajinská povstalecká píseň o Uzbekovi a jeho mohyle

Výzkum dějin ukrajinského povstaleckého hnutí za druhé světové války může pracovat i s písněmi, které byly v ozbrojeném podzemí po dobu jeho existence rozšířeny. Je mezi nimi i jedna asi z r. 1943, která vypráví o příslušnících jednoho ze středoasijských národů, kteří se stali dočasně spojenci ukrajinských povstalců. Její text se poprvé objevil v r. 1947 v ilegálně tištěném zpěvníku, který si pořídili samotní povstalci.

Za upozornění na tento text a diskusi o něm vděčím kolegům Davidu Svobodovi a Slavomíru Horákovi. Zkoušel jsem přeložit píseň, tj. devět slok o čtyřech verších – udělat to způsobem, který by udržel obraznost a melodičnost originálu, však lze jen těžko. Proto doprovází pokus o popis a rozbor písně jen několik krátkých úryvků v češtině. Začínám první slokou, kterou nechám zaznít v ukrajinském originále přepsaném latinkou.

Oj, ščo to za dývna u póli mohýla,

ščo znóvu volýnska zemljá porodýla?

Stojáť na mohýli pivmísjac z chrestóm:

Oj, chto pojednáv Mahométa z Chrystóm?

Do češtiny lze tento úryvek přeložit následovně: „Jaká je to v poli podivná mohyla, kterou naše Volyň opět porodila? Na ní vedle sebe půlměsíc a kříž – kdo tu spojil Mohameda s Kristem, slyš.“ Píseň dále pokračuje konstatováním, že text na mohyle, resp. přesněji na tabulce umístěné na hrobu, je sepsán zvláštním, tj. arabským písmem. Dále se pak dočítáme, že nápis byl pořízen i v ukrajinštině.

Podstatou krátkodobého setkání a spojenectví lidí ze dvou vzdálených částí sovětského světa byla náhoda, popsaná v písni slovy: „Osud přinesl nám na pomoc zdaleka / toho bojovníka – mladého Uzbeka.“ Dále se stručně uvádí, že Uzbek bojoval po nějakou dobu spolu s Ukrajinci proti fašistům, přesněji řečeno proti německým okupantům Ukrajiny. Z dalšího textu přitom vyplývá, že do tehdy budované Ukrajinské povstalecké armády (UPA) se přidal nejen tento jediný Uzbek, ale že šlo o větší počet příslušníků tohoto národa.

Blíže nepojmenovaný Uzbek, kterému je píseň věnována, však v boji někde na území Volyně padl. Píseň mu přisuzuje poněkud melodramaticky vyznívající závěrečná slova o společném boji za svobodu: „Ukrajinci! V boji s nepřítelem zhynu za volnost Uzbeků, volnou Ukrajinu. Jste nám druzi blízcí, ač tak dalecí, bojujete za sebe, však též za Uzbeky.“

Následuje popis zřízení mohyly, v jehož rámci se znovu zdůrazňuje její opatření náboženskými symboly křesťanství i islámu: „Společně jsme druha s Uzbeky pohřbili, půlměsíc a kříž mu ve hlavách vztyčili, jeho osud-odkaz popsali jsme spolu: Uzbeci pod měsíc a my pod kříž dolů.“

Poslední dvě sloky zdůrazňují, že popsaný příběh prakticky prokázal existenci spojenectví národů zotročených za stalinismu v Sovětském svazu. Vnímání tehdejší situace může být přitom charakterizováno jako doklad specifického mesianismu ukrajinských povstalců. Ti se cítili být oprávnění na základě této i jiných událostí prohlásit: „My jsme propojili víry, národy ve znamení boje s vrahy svobody“, v závěrečné sloce je pak přímo ocitováno tehdejší heslo ukrajinského hnutí odporu: „Volja narodam, volja ljudyni!“

Z hlediska širšího kontextu doby a regionu, do kterých je píseň umístěna, je třeba upozornit na několik okolností. Především je skutečně doložen pobyt nemalého počtu Uzbeků na Volyni. Německá okupační správa využívala tyto někdejší zajaté rudoarmějce, kteří byli ochotni na německé straně se angažovat, k hlídkové a strážní službě. V malém okresním městě Volodymyrec, kde provedl oddíl UPA 7. 2. 1943 první výraznější vojenskou operaci, bylo přítomno vedle třiceti německých policistů a 70 ruských kozáků v německé službě také 80 Uzbeků.

Je pravděpodobné, že někteří z německé služby utekli a z nezbytí nebo ze sympatie se přidali na stranu ukrajinských povstalců a do příchodu sovětských vojsk zůstali ukrajinskými spojenci. Touto cestou prošel i Uzbek Mir Olijev, používající bojového pseudonymu Taškent (v tomto městě se také narodil). Byl zajat v r. 1941, vstoupil do uzbeckého ochranného oddílu Wehrmachtu, na jaře 1943 přešel k ukrajinským povstalcům – spolehlivé zprávy o jeho osudech nepřesahují leden až únor r. 1944, kdy buď zahynul, nebo přešel na sovětskou stranu, aby si zachránil život. Pseudonymu Uzbek používali pro změnu dva ukrajinští povstalci – na Volyni byl tedy tento termín v oněch letech poměrně frekventovaný.

Zajímavá je ještě jedna navazující skutečnost. Koncem listopadu r. 1943 se na Volyni, ve vsi Buderaž, uskutečnila v listopadu 1943 tzv. První konference nesvobodných národů východní Evropy a Asie. Buderaž byla mimochodem česko-ukrajinskou vesnicí, ale Češi nebyli do projektu včleněni, protože netvořili v SSSR klasickou menšinu vybavenou vlastním pseudostátním útvarem. Poněkud bombasticky nazvanou akci v Buderaži představovalo setkání 39 představitelů Ukrajinců a dalších dvanácti národů, kteří v tu dobu spolupracovali v této části západní Ukrajiny na protihitlerovské a zároveň protistalinské platformě.

Na této poradě byli zastoupeni představitelé třinácti národů, jen šest z těchto národů však větším počtem lidí – nejvíce Gruzíni a Ázerbájdžánci (po šesti), dále Ukrajinci a Uzbeci (po pěti) a Arméni a Tataři (po čtyřech). Množství Uzbeků, z nichž známe jménem resp. pseudonymem jen jednoho (Šimrat), svědčí o tom, že píseň o Uzbekovi měla pravděpodobně zcela reálný základ. Zjevné je, že Uzbeci zde byli jediným výrazněji zastoupeným středoasijským národem, jinak je zmíněn jako účastník pouze jeden Kazach.

Nutno ovšem podtrhnout, že deklarovaná svoboda národů měla patřit v první řadě těm, které byly v meziválečném období, některé z nich pak i pod německou okupací, utiskovány. Státní národy utiskovatelské, ke kterým Ukrajinci počítali Rusy a Poláky, měly být této svobody hodny jen v případě, pokud odstoupí od imperiálních vizí svých politických reprezentací. Rusové a Poláci toho však v plné míře schopni nebyli a právě to přispělo v tomtéž roce 1943 k tvrdému ukrajinsko-polskému konfliktu, při kterém se na Volyni někteří ukrajinští povstalci dopustili zločinů i vůči polskému civilnímu obyvatelstvu. Poláci to tehdy i později oplatili Ukrajincům v jiných oblastech, kde žili vedle sebe obyvatelé obou národů.

Je zajímavé, že na počátku prosince 2013 se měla konat v už zmíněné Buderaži konference k 70. výročí výše popsaného setkání. Začínající události na Majdanu si však vynutily její odložení a konala se proto až v prosinci r. 2016. Věnována byla někdejšímu Antibolševickému bloku národů, který ukrajinští povstalci vytvořili jako základ jednotné fronty proti ruskému imperialismu. Mezi účastníky setkání z loňského roku byli ukrajinští státní úředníci, poslanci, předseda krymskotatarského Medžlisu Refat Čubarov a političtí aktivisté různých zemí. Výsledkem jednání se stala rezoluce o spojenectví Ukrajiny, bránící se Putinovu režimu, s jinými národy bývalého SSSR a někdejšího socialistického tábora, ale i dalších zemí. Údajně přijeli do Buderaže i představitelé ruské opozice, jejich jména však nebyla z bezpečnostních důvodů sdělena.

Uzbekové vzhledem k složité situaci ve své zemi na loňské konferenci nejspíše přítomni nebyli. Píseň věnovaná padlému Uzbekovi z r. 1943 zůstává ale v každém případě zajímavým historickým svědectvím o pokusech propojit odpor neruských národů SSSR proti obnovení stalinského impéria, které se po německém vojenském útoku z června 1941 zachvělo v základech. Reálně tento záměr nemohl mít úspěch – stalinismus za přihlížení západních spojenců podobné snahy umlčel a dokázal se udržet u moci ještě deset let.

Je jisté, že hrob Uzbeka na Volyni byl po příchodu Rudé armády, tj. hned v následujícím roce, odstraněn. Přesto zůstala po něm a po neznámém Uzbekovi památka v podobě pozoruhodné písně, které tu byla věnována pozornost. S užitkem by si ji měli přečíst ti posuzovatelé ukrajinského válečného odboje, kteří rádi mluví o jeho fašistické a rasistické povaze.

(boz)