Vizitka nastupujícího ukrajinského velvyslance v Praze

Zatím není známo, kdy přijede do Prahy a úřad převezme v pořadí sedmý ukrajinský velvyslanec, Jevhen Perebyjnis, jmenovaný 23. ledna t. r. V každém případě by nás měl tento představitel Ukrajiny zajímat. Řadu důležitých informací o něm i jeho názory nabízí rozhovor publikovaný 14. února na stránkách www.ukrinform.ua.

Po odvolání předchozího velvyslance Boryse Zajčuka z funkce se po nějakou dobu spekulovalo o osobě jeho nástupce. Jmenování Perebyjnise je zajímavé tím, že se vrací do státu, který už měl příležitost dobře poznat.

Budoucí velvyslanec se narodil počátkem listopadu 1968 v Ternopoli, jednom z haličských měst, která se nacházela poblíž východní hranice Rakousko-Uherska. Už ve dvou letech se s rodiči stěhoval do Kyjeva a vyrostl tam, ač se považuje za Ternopolana. Otec, Petro Perebyjnis, rodák z jihozápadní Ukrajiny (nar. 1937), pracoval jako redaktor ukrajinských literárních časopisů, zapojil se ale i do aktivního literárního života a od r. 1971 vydal řadu básnických sbírek. V r. 2008, obdržel státní Ševčenkovu cenu za literaturu.

Mladý Perebyjnis se vydal jinou cestou, vystudoval na oddělení slovanských jazyků kyjevské státní univerzity a specializoval se zde zejména na český jazyk a literaturu. Když studium v r. 1992 ukončil, pracoval už jako volontér v ukrajinském ministerstvu zahraničí. Češtinu tam příliš mnoho lidí neznalo a to přispělo k vyslání Perebyjnisa do Prahy, kde působil v letech 1994–1998 jako druhý a posléze první tajemník začínajícího ukrajinského velvyslanectví. Do Prahy se znovu vrátil v letech 2001–2004, poté vykonával v letech 2006 až 2008 úřad ukrajinského generálního konzula v Prešově na východním Slovensku.

Většina rozhovoru s Perebyjnisem se týká jiných dvou misí – v letech 2008–2011 byl velvyslancem ve Švédsku a od května 2015 převzal tento úřad v Lotyšsku. Zatímco jeho švédské vzpomínky se týkají hlavně společných prvků historické tradice, velvyslancovy zkušenosti z Lotyšska mají blíže k současné situaci: „Lotyšsko nám poskytuje ve všech mezinárodních organizacích silnou podporu v boji proti ruské agresi a při prodlužování protiruských sankcí. Řekl bych, že v této otázce je postoj všech pobaltských států včetně Lotyšska nejzásadovější ze všech evropských zemí, protože z vlastní historické zkušenosti vědí, co je okupace a agrese z východu. Někdy se mi zdá, že tady, v baltském prostoru, existuje podvědomé přání pomoci Ukrajině.“

Perebyjnis zmiňuje i ukrajinskou diasporu v Lotyšsku. Jedná se o 40 000 až 50 000 lidí, tvořících asi 2 % obyvatel země a druhou či třetí nejsilnější národnostní menšinu po Rusech a vedle Bělorusů. V Rize dokonce existuje ukrajinská střední škola, kde je ze 40 % vyučováno v ukrajinštině. Velvyslanec přitom neobchází skutečnost, že část lotyšských Ukrajinců žije nostalgickými vzpomínkami na SSSR, nesnažila se naučit lotyštinu a čerpá informace včetně zpráv o dění v Ukrajině z ruských zdrojů – s pochopitelnými důsledky. Vliv ruské propagandy vyvíjené na ruskojazyčné obyvatele, kteří tvoří téměř třetinu obyvatelstva Lotyšska, je výrazný. Tato část obyvatel prý vidí vývoj Ukrajiny snad v ještě zkreslenější podobě, než je tomu přímo v Rusku.

Perebyjnis vzpomíná také na události r. 2014, kdy pracoval přímo na ministerstvu zahraničí v Kyjevě a podílel se na snahách tohoto úřadu vzdorovat (čtyřiadvacet hodin denně, jak říká) drzé ruské informační agresi: „Komunikovat v tu dobu s agresorem běžným diplomatickým jazykem bylo poměrně bezperspektivní. Nazývali jsme neúprosně věci jejich jménem a využívali o mnoho silnější slovní zásobu, než je obvyklé v diplomatické praxi. V tehdejších podmínkách byla pro nás i pro společnost stylistika obvyklého diplomatického protokolu zcela nedostačující.“. O pokračující ukrajinsko-ruské válce na diplomatické frontě Perebyjnis říká, že je to „válka bez palných zbraní, ale neméně důležitá a občas neméně krutá“.

O této problematice následně říká: „Dnes v zahraničí s ruskými diplomaty fakticky neudržujeme žádné kontakty. S představiteli země, která zabíjí občany mého státu, není o čem mluvit, pokud by nešlo o rozhovory týkající se zastavení agrese. A ruská diplomacie je bohužel jedním z nástrojů této agrese. Na všech mezinárodních rovinách ruští diplomaté ospravedlňují válku, ve všech mezinárodních organizacích od OSN po Radu Evropy a Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě lžou. Diplomat mohl za všech dob něco nedoříci nebo si zachytračit. Ale aby se tak otevřeně lhalo, to tu ještě nebylo. V podstatě už nejde o diplomacii – v Rusku se uskutečnila absolutní degradace diplomacie. Profesionálové, kteří se na tom podílejí, se stávají pomocníky těch, kdo se zbraní v ruce zabíjejí Ukrajince. Slušný člověk by měl odejít z takové práce a přejít do nějaké jiné sféry, nebo by měl vzít na sebe zodpovědnost za zločiny své vlády.“

Podle jeho názoru se však dnes už ukrajinská diplomacie důstojně staví na mnoha mezinárodních polích na odpor té ruské a často působí profesionálněji. Ruská diplomacie prý totiž pracuje zastaralými, ještě sovětskými metodami. Ukrajinská diplomacie se v posledních třech letech rychle učí novým přístupům a má k dispozici nadějné mladé rezervy, které jsou dobře připraveny a zbaveny zatíženosti na ideologii, stereotypech a na sovětských klišé.

České zkušenosti ukrajinského diplomata přicházejí v rozhovoru ke slovu poměrně stručně až ke konci rozhovoru. Jak Perebyjnis říká, Česko je pro Ukrajinu určitým symbolem spjatým s ukrajinskou emigrací z dob masarykovské etapy československého státu. Život Ukrajinců v českých zemích nabyl tehdy snad nejaktivnější povahy a on sám vnímal za pobytu v Praze tradici této exilové Ukrajiny velmi intenzivně. Perebyjnis se ale nevyhýbá ani tehdejším místním reáliím a konstatuje, že největší dojem na něj učinil kontakt s Václavem Havlem. Podle něj bylo pro Československo i Česko velkým štěstím, že v čele obou těchto států stanul takovýto člověk. Havel vložil do české společnosti pevný hodnotový základ a mnohé v jeho hrách a esejích zní aktuálně i přes třiceti- až čtyřicetileté stáří těchto děl. Dodejme, že ne náhodou se Perebyjnis podílel jako překladatel na antologii Havlových esejů, která bude brzy uvedena na ukrajinský knižní trh.

Perebyjnis je přesvědčen, že Česká republika zůstává i dnes jedním ze států, které si zachovaly vůdčí roli v demokratickém přetvořování. Vidí jistě i rizika: „Poměrně komfortní život, kterého dosáhla tato země, a její zeměpisná poloha lákaly v 90. letech mnoho lidí ze států někdejšího SSSR. Usadilo se zde mnoho Rusů a poměrně svobodně se zde cítil ruský byznys. V návaznosti na ně sem přišel i ruský propagandistický stroj – ten vždy přichází tam, kde se podle jeho názoru nachází ʻruský svět’. Proto je ruský vliv v České republice dosti silný, ale zároveň není v rozhodující míře určující. Podle mého přesvědčení jsou havlovské demokratické tradice v české společnosti hluboce zakořeněny a těžko jimi může něco otřást.“

Těmito z našeho hlediska snad až nadneseně optimistickými slovy rozhovor, pořízený v lotyšské Rize Olehem Kudrinem, končí. Je otázkou, zda diplomatovo přesvědčení se zde neprolíná s patřičnou mírou opatrné diplomatičnosti vyjadřování. Ať je tomu jakkoli, Praha a Česká republika by potřebovaly opravdu prvotřídního ukrajinského velvyslance.

(boz)