O ukrajinských dělnících v televizní „překřikovně“

Problematika Ukrajinců pracujících v ČR je už delší dobu předmětem jakési přetahované mezi odbory a zástupci zaměstnavatelů. Vláda je soustavně pod tlakem obou stran, jejichž představitelé vedou nekonečné polemiky a opakují stále stejné argumenty. Není divu, že tvůrci pořadu „Máte slovo“ neodolali a ohlásili velkou debatu na toto téma.

Již 342. vydání relace bylo předem ohlašováno upoutávkou začínající slovy, že „české firmy žádají po vládě tisíce Ukrajinců na práci“ a že se neví, co s tím. Kdo pořad, odvysílaný 9. února na ČT 1, sledoval, se však dověděl pramálo bez ohledu na účast vysoce postavených představitelů reprezentujících protikladná stanoviska. Dostavili se předseda Českomoravské konfederace odborových svazů J. Středula a prezident Konfederace zaměstnavatelských svazů J. Wiesner. Oba spolu polemizovali už vícekrát – stranou tentokrát zůstal další Středulův antipod, prezident Hospodářské komory V. Dlouhý.

Jako řečníci podstatně nižší váhové kategorie působili M. Pícl z Úřadu vlády České republiky a zaměstnavatel vietnamské národnosti M. Tung. V plénu seděly kromě hlasově výkonného předsedy Česko-vietnamské společnosti, dalšího odborového předáka a rómského představitele také „osoby doličné“ – dvě ukrajinské a dvě vietnamské pracovnice.

V rozporu s původní upoutávkou v úvodních slovech M. Jílkové žádná slova o dělnících z Ukrajiny nezazněla. Byla zmíněna spíše obecnější, klíčová čísla – v ČR je v současnosti 389 000 nezaměstnaných a zároveň podniky hledají 135 000 zaměstnanců. K Ukrajině se hovor stáčel pomalu a v dost skrovném rozsahu. Sebevědomý odborářský šéf v podstatě jen připomenul dva odlišné vládní programy, které mají přispět k příchodu více nebo méně kvalifikovaných pracovníků z Ukrajiny (Projekt Ukrajina, Režim Ukrajina). Zároveň hájil jako jindy názor, že příslušná místa je třeba nabídnout především dělníkům domácím. Představitel zaměstnavatelů se nacházel ve zřetelné defenzivě a žádné souhrnné stanovisko k „ukrajinskému problému“ nepodal.

Potřebné oživení přineslo naštěstí vystoupení řidičky pražského Dopravního podniku, ženy v nejlepším slova smyslu „od rány“. Po absolvování tříměsíčního řidičského kursu, kursu bezpečnosti práce i státnice z češtiny už téměř deset let brázdí s tramvajemi pražské ulice. Řekla mj., že řada Čechů se přihlašuje do řidičských kurzů jen formálně, aniž by měli zájem je skutečně ukončit. Hned poté se dostala do křížku s českým řidičem autobusu, který jí povýšenecky podsouval nekvalifikovanost a neznalost právních a bezpečnostních předpisů.

Až ke konci pořadu dostala slovo druhá Ukrajinka, která je v ČR už 15 let. Nyní pracuje jako prodavačka a vydělá si už více. Také ona konstatovala, že Češky za příslušné peníze pracovat nechtějí. Její vzpomínka, že začínala se mzdou 55 Kč za hodinu, vzbudila pozornost českých účastníků. Zaznělo, že si „nemůžeme dovolit“, aby za tyhle peníze u nás někdo pracoval.

Vlastně to vypadalo, že Ukrajinci(-ky) jsou jakýmisi stávkokazy, kteří zřejmě schválně berou málo peněz, aby to tu místním lidem pěkně zkomplikovali. Obě Ukrajinky se naopak podivovaly tomu, že místa neobsazená Čechy kvůli výši platů nemohou obsadit zájemci z Ukrajiny nebo z jiných zemí. Zkrátka rétorika účastníků se pohybovala stále v kruhu… Co se týče přítomných Vietnamek, jejich krátké projevy naznačily, že problémy pracujících z jejich skupiny jsou sice v něčem podobné, zároveň však postavení obou skupin a jejich vnímání českým okolím není (ani nemůže být) identické.

Diskuse přeskakovala jako tradičně sem tam, jedni volali na druhé „Nepřekřikujte mne“ a „Nechte mne domluvit“, ale sami překřikovali a domluvit nenechali, mezi tím neúnavně poletovala paní Jílková. Takže už jsme se jen dověděli od Středuly (měl připravenou pěknou tabulku), že Ukrajinci mají ve srovnání s občany jiných pěti států pracujícími v ČR nejnižší průměrný výdělek (v průměru 20 647 Kč hrubého platu). Za Ukrajinou v tabulce, do které bylo chvilku vidět, následovali a pomyslnou druhou a třetí příčku od konce obsadili Bulhaři a Rumuni.

Na Ukrajinu došlo snad už jen při hovoru o nebezpečí zavírání českých podniků – výhružný výrok představitele zaměstnavatelů „tak odejdeme na tu Ukrajinu rovnou“ však nikdo nebral vážně („ale neodejdete“). V závěru pracovník úřadu vlády vyjádřil přání, „ať mají cizinci vyšší mzdy“, a také vůdce odborářů konstatoval: „My cizince vítáme, ale ať pracují za srovnatelných podmínek a za poctivé mzdy“. Kdo a jak to má zajistit, nebylo řečeno a všichni asi počítají s tím, že se vše bude dál tak nějak „pytlíkovat“.

Potlesk, který od publika opakovaně získával J. Středula a lidé mluvící v jeho duchu, naznačil vítěze střetnutí. Odborová konfederace neopomenula toto vydání překřikovacího pořadu vložit na své stránky. V podstatě nic se nevysvětlilo, každý zůstal při svém a nepochybně si pojede dál po staru a vláda, která není schopna v této věci zaujmout jednotné a jasné stanovisko, dobruslí do konce svého mandátu… Co si myslely zúčastněné Ukrajinky a Vietnamky při odchodu ze studia, lépe nevědět.

V pořadu se vlastně konkrétně nemluvilo o rozhodnutí vlády z 8. února, která navýšila „kvótu pro přijímání žádostí o pracovní povolení pro Ukrajince“. Všimněme si toho krkolomného termínu, který sám o sobě naznačuje těžkopádnost a neefektivnost rozhodování o této věci. Situace se tímto způsobem k nějakému podstatnějšímu řešení problému samozřejmě neposouvá. „To, že vláda uvolnila vstup 3 650 Ukrajincům do ČR, je spíše výsměch než účinná pomoc průmyslu“, konstatoval 13. února O. Daněk, místopředseda Asociace exportérů ČR. Pokud se jedná o širší vidění problému, je třeba vědět, že počet Ukrajinců pracujících mimo svou zemi se v současnosti odhaduje na pět miliónů nebo i více. Výsledek onoho vládního navýšení míst pro Ukrajince působí z tohoto hlediska asi jako kapka v moři.

(boz)

Rubriky