Film o vězněném režiséru Sencovovi
Letošní filmový festival Berlinale upozornil znovu na osud ukrajinského režiséra Oleha Sencova. Ten byl v r. 2014 zatčen a o rok později odsouzen ruským vojenským soudem za údajný terorismus ke dvaceti letům odnětí svobody ve věznici s přísným režimem. Trest vykonává v Jakutsku – asi proto, aby to bylo co nejdál od Krymu a Ukrajiny.
Evropská filmová akademie, založená v r. 1989, sleduje osud Sencova už od doby jeho zatčení. Její předsedkyně, známá polská režisérka Agnieszka Hollandová, označila Sencova za oběť politického pronásledování. Stalo se tak při zvláštní projekci 67. ročníku festivalu Berlinale, kde byl za velké účasti promítnut film ruského režiséra Askolda Kurova „Proces. Ruský stát proti Olehu Sencovovi“. Zvolený název filmu vědomě upozorňuje na paralelu s Procesem Franze Kafky. Kurov je přesvědčen o tom, že údajný Sencovovův zločin byl v plném rozsahu vymyšlen a vyroben pro potřeby ruské propagandy. Režisér pracoval na díle plné dva roky, byl natočen v česko-polsko-estonské koprodukci. Za českou stranu se na plakátu filmu uvádí Alena Müllerová, vedoucí dramaturžka vývoje programu České televize. V Rusku se takový titul podle režisérova sdělení neodvážil nikdo sponzorovat.
Režisér Kurov se znal se Sencovem před jeho zatčením jen zběžně a převážně korespondenčně. Když začal docházet na soudní jednání konaná v Rostovu na Donu, uvědomil si, že o celé záležitosti musí natočit film. Nekompromisní a sebevědomé vystupování Sencova, který se k vině nepřiznal, na Kurova velmi zapůsobilo. V závěrečné řeči Sencov mj. řekl: „Velká zrada někdy začíná úplně malou zbabělostí. Když Ti natáhnou pytel přes hlavu a přitom bijí, jsi už za půl hodiny schopen zříci se všech svých názorů, pomluvit sám sebe v čemkoli i pomluvit jiné lidi – jen proto, aby přestali bít. Nevím, za co by stály mé vlastní názory, kdybych nebyl připraven za ně trpět nebo zemřít.“
Kurov chtěl podat svědectví nejen o procesu, ale o jeho širším kontextu – o Sencovovi jako člověku a jako režisérovi i o jeho rodině. Zatímco Sencovova sestřenice N. Kaplanová bojovala o jeho osvobození, vlastní sestra se Oleha zřekla, protože její muž i syn jsou spolupracovníky ruské bezpečnosti. Jak ona, tak její muž proti Sencovovi vypovídali, přitom se však sestra stará o Olehovy děti. „Velmi to připomíná podobné tragédie dob stalinských represí“, říká Kurov.
Proces probíhal zdánlivě korektně a podle předpisů, Kurov však zdůrazňuje, že se při něm cítil jako v jakémsi divadle, kde soudci hrají role na základě předem sepsaného scénáře – podobně jako v stalinských časech. Úplně se však plán splnit nepovedlo, protože jeden z hlavních svědků proti Sencovovi, Hennadij Afanasjev, při soudním jednání popřel svou výpověď s tím, že byla vynucena mučením, které popsal. Kurov říká: „Nevím, kdo by to mohl vydržet, nevzdal by všechno a nepomluvil by v důsledku toho všeho sebe sama nebo jiné“.
Závěrem si připomeňme ještě jeden úryvek závěrečného slova Sencova na procesu: „Já se těch dvaceti let, ke kterým jste mne odsoudili, nebojím. Vím, že doba vlády krvavého trpaslíka ve vaší zemi skončí dřív“. Tato slova se adresátovi asi donesla a nepotěšila ho, ale co platno, v r. 2034 mu bude, pokud bude, už přes osmdesát a na vedení Ruska k více a více světlým zítřkům už bude sotva stačit.
(boz)