Pražské loučení s Oleksandrem Olesem

Od nepříjemného incidentu s ostatky básníka Olesa a jeho manželky, který zahájil podivným způsobem nový rok Ukrajinců v Praze, uplynuly už tři týdny. Nyní se celá záležitost uzavřela: Oleksandr Oles se zanedlouho, po devadesáti osmi letech nepřítomnosti, vrátí do Kyjeva.

Odjel odtud v lednu 1919 před hrozícím, v pořadí už druhým náporem bolševických vojsk. Ten první z počátku r. 1918 měli obyvatelé města ještě v paměti, a proto se jich tolik rozhodlo město opustit. Ani Oles už nechtěl podruhé riskovat. Jako člen diplomatické mise se dostal přes Budapešť do Vídně, kde strávil většinu roku 1919, později hledal útočiště také v Berlíně. Asi by se tehdy vysmál tvrzení, že se už do konce života na „kyjevské hory“ nad Dněprem nevrátí. Během dalších let emigračního pobytu však už mohl navštívit jen západoukrajinská města Lvov a Chust, která byla tehdy ale součástí Polska, resp. Československa.

Dne 24. ledna, na počátku mrazivého odpoledne, se v hřbitovním kostele sv. Filipa a Jakuba v Praze na Malvazinkách uskutečnil malý smuteční obřad. Proč bylo zvoleno zrovna toto místo a nikoli Olšanské hřbitovy, kde Oles přes sedmdesát let odpočíval, je dosti nejasné. Šlo o peníze? Na Olšanech nebylo volno? Kdybychom chtěli v souvislosti s místem obřadu hledat nějakou symboliku, připadalo by snad v úvahu jen to, že Smíchov hostil v počátcích Československé republiky ukrajinskou diplomatickou misi, Oles však jejím pracovníkem nebyl. Na jednom ze smíchovských náměstí stojí také Ševčenkův pomník, kolem jehož umístění vypukly před necelými deseti lety nepříjemné spory…

Ať je tomu jakkoli, účastníci obřadu, který měl pouze církevní podobu, sotva přehlédli, že interiér kostela nepůsobí příliš udržovaným dojmem. V pořádku se zdál být aspoň mozaikový obraz očistce, pod nímž spočinuly na katafalku dvě malé rakve. Po nějaké ukrajinské symbolice nebylo ani stopy, snad jen barvy dvou malých kytic něco napovídaly. Nezazněl žádný projev, trochu se filmovalo a interviewovalo.

Obřadu se zúčastnily jen asi dvě desítky osob, především pracovníci ukrajinského velvyslanectví. Přišlo sotva několik lidí z mohutného počtu Ukrajinců žijících v Praze. Snad právě jich mělo a mohlo být víc. Nevěděli o celé záležitosti? Neměli čas či zájem nebo nebyl zájem o ně? Nikdo nereprezentoval ani město Prahu, které přece jen zanechalo v básníkově tvorbě určitou, byť nepříliš výraznou stopu.

Skoro by se o obřadu dalo říci ve stopách známého literárního díla: „Všichni jsme Ukrajinci, ale nemusí o tom nikdo vědět“. Nemohu se zbavit dojmu, že takovéto loučení s básníkem mělo neméně trpkou příchuť než nedávné, značně trapné vykopání jeho ostatků. Snad se Kyjev dokáže postarat o důstojnější, ne pouze studeně oficiální formu přivítání.

(boz)

Rubriky