Rodák z Podkarpatska o rubu sovětské „osvobozenecké mise“

Nikolaj Siněvirskij, Smerš (Rok v táboře nepřítele)

Zkratka používaná pro jeden z nejzlověstnějších subjektů sovětského boje proti skutečnému, domnělému či teoretickému nepříteli, je odvozeno z dvojsloví „Smerť špionam“. Naprostá většina obětí Smerše ale neměla se špionážní činností nic společného. Šlo jen o jedno z mnoha absurdních zneužití významu slov komunistickým režimem.

Rusky psaný text zjevně atypického představitele Smerše vyšel v Mnichově v r. 1948. Kniha vzbudila na Západě v době studené války zájem a vyšla brzy v německém i anglickém překladu, a v r. 1984 vyšla reedice ruského textu. Českého znění se kniha dočkala až šestašedesát let po svém vydání, překlad připravila česká Ukrajinka Olga Hulínová.

Úvodní studie Jana Dvořáka sděluje, že za „jezerním“ pseudonymem (Synevyrské jezero je na Zakarpatsku pojmem) se skrýval Michail Mondič (1923–1968), který strávil většinu života mimo rodný region, tehdejší Podkarpatskou Rus. Oproti tomu jeho starší bratr Georgij (1921–2003), který prošel sovětskými lágry a československým vojskem v SSSR, zůstal po r. 1945 v Čechách a svědectví o svém životě zřejmě nezanechal. Život Michaila Mondiče známe lépe, i v něm však zůstává mnoho nejasností.

Jeho kniha se snaží navodit představu autentického deníku vedeného od konce září 1944 do poloviny srpna 1945, autor však sám přiznává, že takováto podoba textu v době jeho smeršovských aktivit neexistovala. Jde o pozdější záznam vzpomínek podaný ve snaze o zvýšení autentického dojmu právě jako deník. Jeho jádrem je výklad událostí následujících poté, co se autor, ať z ideových či existenčních důvodů, stal překladatelem ve Smerši Čtvrtého ukrajinského frontu sovětské armády. Působil zde od poloviny prosince 1944 po více než sedm měsíců.

Na základě této životní zkušenosti vytvořil důležité a emocionálně silné svědectví o Smerši a téměř iracionální krutosti jeho „pracovníků“, mezi nimiž nechyběly ani ženy. Nebylo vůbec důležité, zda se Smerš zrovna nachází na území Slovenska, Polska, Čech či znovu Polska – o nesovětské státnosti těchto území neměli jeho důstojníci nijak vysoké mínění a existenci místního zákonodárství zcela přehlíželi. Pozornost zaslouží také zmínka o jakémsi „socialistickém soutěžení“ Smeršů působících v rámci hlavních sovětských armádních útvarů. Oběti činnosti Smerše, známější i zcela bezvýznamné a o to víc zapomenuté, pocházely z nejrůznějších národních i sociálních skupin. Autor v tomto kontextu zaznamenal i postih představitelů ukrajinské orientace v meziválečné Podkarpatské Rusi, zejména nejznámějšího z nich – Avgustyna Vološyna.

Mondič hodnotí dění kolem sebe (ať v rámci Smerše nebo mimo něj) prizmatem rusky myslícího a píšícího mladého intelektuála. Ruský národ podle jeho mínění trpí více než všechny ostatní národy dohromady, a to útlakem bolševického systému. Jako součást ruského národa vnímal Mondič podle všeho i Rusíny, kteří byli podle něj v r. 1944 podvedeni sovětskou propagandou, které na čas podlehli – část z nich opravdu podpořila připojení regionu k SSSR. O rusínštině jako jazyku však autor, který znal nepochybně ruštinu i ukrajinštinu, nemluví. Zároveň se autor o Ukrajincích na rozdíl od Rusínů v knize nezmiňuje, není tak zřejmé, zda plně uznával jejich samostatnou existenci.

Především v úvodní i závěrečné části Mondičova textu se dovídáme leccos o osudu Podkarpatské Rusi či Zakarpatské Ukrajiny v jedné z klíčových etap její novodobé historie. Mondičovy záznamy svědčí o velkém nadšení, které doprovázelo příchod sovětských jednotek do země, zachycují ale také jeho brzký odliv, způsobený řadou negativních dopadů začínající sovětizace. Podstatné jsou i jeho záznamy z krátkého pobytu v už sovětském Zakarpatsku v létě r. 1945.

Kniha však při pozorném čtení napoví leccos i o podobě vztahu podkarpatského rodáka k českému světu, který poznal už jako student ruského gymnázia v Praze v letech 1936–1942. Podstatnější jsou některé poznámky týkající se působení Smerše v českých zemích (v Opavě, Ostravě, Praze a Pardubicích) od sklonku dubna do poloviny června 1945. Dá se říci, že ve vztahu k Čechům („šťastný národ. Válka je poznamenala ze všech nejméně“ – s. 116) se mísí či střídají obdiv či závist s ironií, ale taková nejednoznačnost je doložena i v případě druhé strany – ve vztahu Čechů k Rudé armádě a Smerši.

Jak svědčí závěr knihy, právě tehdy autor na základě získaných zkušeností dospěl k rozhodnutí bojovat s komunistickým systémem v exilu – snad tím chtěl vykoupit část spoluviny na násilí, které Smerš jako smysl své činnosti provozoval. Výsledkem tohoto záměru byl nejen autorův odchod z této struktury, ale i krátké rozloučení s rodiči a rodným krajem a útěk na Západ, naposledy pak vydání knihy Smerš. Není ale známo, že by Mondič byl výrazně publicisticky činný i v padesátých a šedesátých letech, kdy pracoval v ruské redakci rozhlasové stanice Svoboda. Nevíme ani, zda se tehdy věnoval sledování či komentování situace v rodném regionu.

Mondičova kniha zůstává v každém případě cenným a poměrně osamoceným dokumentem doby na sklonku druhé světové války. Hodnotu české verze zvyšuje připojená obrazová příloha a rejstřík.


Siněvirskij, N. (2014): Smerš (Rok v táboře nepřítele). Praha, Ústav pro studium totalitních režimů. Stran 169 (3). /ISBN 978-80-87912-23-2/

(boz)

Rubriky