Můstek mezi Prahou a ukrajinskými Karpaty

Ludmila Jančiková: Můstek mezi nebem a zemí

Kniha o uvedeném názvu zaznamenává láskyplný rozhovor, vedený na pokračování manželi Ludmilou a Fedorem Jančikovými. Oba spolu putovali v myšlenkách povědomým řečištěm času-paměti a opatrně lovili sice drobné, ale o to vzácnější sedimenty vzpomínek.

Paměť sama připomíná schránky dírkonožců a takové hlubinné potápění dokáže být nejen okouzlující, ale v nemenší míře i vyčerpávající. Podobné sebezpytné dobrodružství může nemálo překvapit kohokoli včetně samotného poutníka pohybujícího se po krajích uplynulého či skrytého. Aby také nás něčím neohromilo nahlížení do vlastního zákulisí nebo do neschůdně přístupných komnat našich blízkých!

Nepochybně je k něčemu podobnému potřebná správná směs všetečnosti a taktu, neodbytnosti i trpělivosti, kterou se L. Jančikové podařilo „namíchat“. Díky tomu pozvolna vystupují z vyprávění (dílem tlumočeného, dílem vyslovovaného přímo pamětníkem) kontury života jednoho člověka, který v letech 1922–2014 poznal a zakoušel dva zcela nesrovnatelné světy…

V jeho případě se totiž nejednalo pouze o dlouhodobé přizpůsobování se postupným změnám i náhlým zvratům na jediném místě, k němuž nás leccos poutá, které známe a jež představuje jisté zázemí. Takové místo, v tomto případě ukrajinské Karpaty v období někdejší Podkarpatské Rusi, dokáže být ostatně značným břemenem, když nastala nutnost osvojit si náhle zcela jiný způsob života v místech nemálo vzdálených a charakterizovaných odlišnými okolnostmi, zvyklostmi a hodnotami.

Takovou náročnou adaptaci vyžadoval v polovině 30. let 20. století Fedorův přesun za studiem z Podkarpatska do Prahy. Obnášel totiž poněkud vyvzdorovanou, avšak zároveň nedobrovolnou odluku od rodiny, která se stala v důsledku událostí po r. 1939 a 1945 de facto definitivní. Znamenalo to újmu, jež obnášela spoustu niterných výčitek a slovy se sotva náležitě vypoví.

Zatímco Fedorovo dětství a rané mládí znamenalo samozřejmé soubytí s přírodou, která bezprostředně ovlivňovala každý den podkarpatských obyvatel, později bylo nezbytné uvyknout zcela jiné rutině a požadavkům, kladeným na jednotlivce ve válečném a poválečném velkoměstě daleko od rodných Karpat. Zdá se, že přes veškerou nuzotu a trápení skromných horalů jim toto prostředí poskytovalo určitou jistotu – snad právě díky neměnnému, samozřejmému řádu věcí.

Nejednoho čtenáře může mrzet, že se nedozví víc. Rád by se seznámil i s mnoha dalšími střípky tohoto zároveň prostého i komplikovaného příběhu, který rozhodně není výřečným, mnohomluvným svědectvím. Bylo ovšem třeba přihlížet k tomu, nač stačí síly zpovídaného, ač by se sama zapisovatelka bezesporu ráda vyptávala ještě na leccos dalšího. Hluboké vcítění do vypravěče a kultivované vylíčení svěřených vzpomínek však umožňují vnímavým čtenářům protoulat se pomyslně čarovnými i krutými Karpaty do sytosti.

Stránky knihy naplňují slova znepokojivá stejně jako konejšivá a v nemalé míře i smutek, který prostupuje či halí popisované lidské i krajinné osudy, působí však do značné míry jako smutek ušlechtilý, smířlivý. Kamkoli se pokoušíme vrátit, vždy to připomíná snahu o opětovné přebrodění téže řeky. Pokud si ale dokážeme uvědomit onu přibližnost i neopakovatelnost a respektovat ji, není důvod tak nečinit.


Jančiková, L. (2014): Můstek mezi zemí a nebem. Praha, nakladatelství Jan Malík – Nové město. Stran 128. /ISBN 978-80-905265-6-3/

(zima)

Rubriky