Moskoviáda aneb Nezbadatelná řečiště řeči i mysli

Jurij Andruchovyč: Moskoviáda

Syžet přeloženého díla by se dal shrnout (vzhledem k množství zúčastněných masek, převleků a frenetického křepčení) jako horečnaté vyprávění o pokusech uniknout z karnevalu, na němž jsme se jaksi znenadání ocitli a pojednou zjišťujeme, že se nám pranic nelíbí účastnit se ho.

Jak i samotná spodoba znělosti hlásek češtině vlastní vcelku případně podsouvá či napovídá, jde o to, kterak a zda vůbec se lze vymanit nejen z osidel velkých hráčů, ale stejnou měrou ze spletitých stok vlastního mozku – labyrintu, který rozhodně postačí na celoživotní trmácení coby dějiště naší osobní Odyssey. A to přesto, že se příběh odehrává v nepoměrně kratším časovém úseku.

Pro tuto prózu je příznačný opakovaný motiv vertikálního (prostorového, významového i existenčního) vrstvení – v různých rovinách obráběný námět hledání a bloudění. Průběžně jsou zařazovány dílčí zpovědi Otty von F adresované imaginárnímu panovníkovi Olelkovi Druhému, domnělému vševládci zauralskému. Tyto reporty mocnářovi, jakožto i on sám a Ottovy konfese, působí vpravdě ubuovsky. Utajovaná fakta i plány, s nimiž se Otto shodou nemálo podivných okolností sblíží, i důvěrnosti osobního života, které dotyčný jeho výsosti s žíznivou autenticitou líčí, jsou svěřovány kvůli touze po stipendiu a s vidinou jeho získání. Otto doufá, že se díky tomuto pomyslnému požehnání etabluje coby uznávaný literát.

Během své převážně trudné pouti ponurým velkoměstem a jeho katakombami s břemenem neuhasitelné žízně, pochybností a výčitek se ústřední postava potácí v jakýchsi obloucích, totiž kruzích črtaných třaslavou rukou – od nadhledu břitkého satirika, přes přesvědčení o svém poslání a chabé pokusy zasáhnout do dění až k posedlosti únikem. Román lze tedy vnímat jako podobenství o zvláštní bludné misi, do níž je účastník bez zasvěcení vtažen, netušíc, co se od něj vlastně očekává. Zároveň představuje i svérázný příspěvek do éry konspiračních teorií.

Kniha potěší pestrou škálou humoru, který se nápaditě projevuje v dialozích, místních názvech, střídání řeči spisovné, vzletné, hovorové i delirické, popisech i sebeironií samotného vypravěče-antihrdiny, jenž vrávoravě bloudí prapodivnými městskými kulisami i svou myslí, propadá se do historie, pastí, halucinací, podzemí i různých stadií opilosti a přitom se vlastně po celou dobu snaží jen dostavit na jedno domluvené setkání.

Jde o příběh zcela soběstačný, ač spadá do románové tetralogie. Připomíná homérskou Odysseu, zasazenou však do jiného bezčasí a značně absurdního rámce, přičemž dílčí prvky se prolínají na způsob oněch Otto von F-ových „vnitřních úrovní“ skládajících kapalnou mozaiku lidského bytí. Na oné třeskuté cestě – možná za sebepoznáním, možná za sebez(a)tracením bývají návěští potměšilá podobně jako jejich původci a není radno se na ně spoléhat. Blouznivé pasáže evokují jiný zdařilý text: Moskvu-Petušky Venedikta Jerofejeva (tak především: NIKDY nemíchat koktejl kokoticí! Jinak jste / buďtež ztraceni a zatraceni!). Vtipným paradoxem shledávám, že (sebe)reflexe alkoholem a běžnými i netušenými komplikacemi zmoženého poutníka jsou překvapivě bystré. Zaznívají nám zde také ozvěny Orfeova sestupu do podsvětí, a co se osudového ohlédnutí či vůbec ohlížení týče, nač je nám platné, když paměť je tak nespolehlivá, podobna nečitelnému akvarelu? Ostatně není snad paměť vždycky akvarelem? Tím tedy odpadá alespoň jedno dílčí dilema…

Děj je osídlen množstvím bizarních a přitom zcela uvěřitelných dílčích postav, které Andruchovyč i ve zkratce vykresluje výstižně živelně. Ocitáme se na přehlídce příšerek, přízraků a běsů fantastických (ba fantasmagorických), zároveň ovšem tak skutečných a uvěřitelných jako běžná kocovina – zkrátka diaboliáda všedního moskevského dne, která se zajisté rozumu vymyká. Důležitým aspektem je, že i v případě, pokud čtenář nerozumí některým použitým reáliím, nepřipraví ho to o požitek z románu. Obeznámenost s nimi ovšem obohatí četbu o další rozměr. Vypravěčská perspektiva postavy Otty von F. je veskrze ironizující a můžeme sledovat, jak je navzdory tomuto náhledu událostí postupně vtahován dekadentními víry okolností. Zda je vtažen definitivně a jak ho zasvěcení do úpadkových podobenství poznamená, nechme na individuálním úsudku každého.

Podivně pokroucená logika i kauzalita příběhu působí snově, postavy zůstávají po celou dobu obestřeny záhadou – jejich skutečné identity, charaktery a poslání jsou zamlžené podobně jako pohnutky Otty von F., se kterým si pohrávají, a zároveň si zahrává s námi, přeludy se zřetězují a nakonec máme podezření, zda nešlo o těžký železniční sen (vleklý, avšak i střemhlavý a krkolomný) po náročné pijatyce. Drncání pražců, škubání a otřásání mohutného stroje i ústrojí a ještě ke všemu ty pověstné vlakové toalety... Tedy při takové fatální nevolnosti obohacené halucinacemi i přebujelou fantazií hrůza pomyslet. Proto se zdá být nasnadě, že hlavní je se navzdory otřesům a potlučenosti všeho druhu udržet na chatrném lehátku (aťsi třeba Záhořově), nenechat se všemi groteskními peripetiemi ubít a srazit – anebo se dokázat vydrápat zpátky.

Dodatek v duchu Moskoviády

A pročpak si s dotyčným průvodcem, o jehož tvorbě se paradoxně nedozvíme nic bližšího (možná proto, že se cítí být spisovatelem a básníkem par excellence, nicméně prakticky vzato jím není) trochu rozverně nezaveršovat?

Podzemní toky a stoky
zdolávat vratkými kroky,
na cestě vymetat
výčepy, knajpy a doky.

Stěží se přimět vstát
a přesto dokázat
dýchavičnými loky
NVT vychlemstat.

Trouchnivý jak staré troky
už celé dlouhé roky…
Samohonka, tokaj, kumys:
poper se, jak nejlíp umíš!

Andruchovyč, J. (2015): Moskoviáda (Strašidelný román). Přeložili Miroslav Tomek a Alexej Sevruk. Praha, Fra. Stran 232. /ISBN 978-80-7521-023-4/

(zima)