Padesátiletý brněnský Nikolka

Život asi dost obyčejného mladíka z karpatské Koločavy, Nikoly či Mykoly Šuhaje, vymezený roky 1898 a 1921, byl krátký, ale v jistém směru výjimečný. Postaraly se o to okolnosti posledních let Nikolova života a jeho násilné smrti. Díky vzniku dodnes čteného románu Ivana Olbrachta začal záhy druhý život karpatského zbojníka, který už skoro na celé století vstoupil do českého kulturního života.

Psali jsme tu nedávno o vzniku a prvních provedeních dvou hudebně-dramatických děl inspirovaných olbrachtovským Šuhajem. Byl v nich vyjádřen tichý odpor proti husákovskému „normalizačnímu“ režimu a tehdejší touha po potlačené svobodě. Tento příběh měl ještě své méně známé pokračování – právě před půlstoletím se dočkala premiéry hudebně dramatická koláž o Nikolu Šuhajovi určená dětským divákům a posluchačům. Stejně jako v případě „Balady pro banditu“ se o tento počin zasloužilo brněnské Divadlo na provázku. Premiéra hry o pěti obrazech, nazvané „Nikolka“, se uskutečnila v jednom ze sálů brněnského Domu umění 23. května 1976.

Text „Nikolky“ byl připravován brněnským básníkem, redaktorem a popularizátorem folklóru Jindřichem Uhrem (1932–1998). Uher, který publikoval už od šedesátých let, proplouval umně „normalizačními“ vodami. Vydal řadu knížek, např. soubor esejů k národopisné problematice „Kam usedl pták“ (vyšla dvakrát, v letech 1977 a 1981). Zde upozornil mj. na dva slavné filmy inspirované karpatskou tematikou („Stíny zapomenutých předků“ a „Bílý pták s černým znamením“), později však publikoval také větší esej o Tarasu Ševčenkovi. Uhrův zájem o Podkarpatsko jistě posílilo přátelství s jiným jihomoravským autorem, Jaromírem Tomečkem, a jeho vzpomínky na meziválečné Podkarpatsko. V závěru života napsal Uher ještě knihy inspirované životem i dílem Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů.

Hru o „Nikolkovi“ konzultoval Uher i s pražským ukrajinistou Orestem Zilynským. On i ostatní tvůrci hry nakonec využili získaných informací. V určitém rozsahu čerpali z české překladové publikace „Ukrajina v písních“ a i ze starší osvědčené edice „Ukrajinski hajivky“, soustřeďující specifický typ jarních lidových písní. Zajímavé je, že Zilynskyj doporučil jako pramen i prózu ukrajinského spisovatele Hnata Chotkevyče „Zbojnické léto“, publikovanou česky několik týdnů po 21. srpnu1968.

Vznik dětské hry o Nikolu Šuhajovi souvisel se založením Centra divadelní mládeže při Divadle Na Provázku. Zájem projevilo hned v začátcích tohoto experimentu asi sedmdesát dětí rozdělených do tří věkových skupin od osmiletých po šestnáctileté. „Nikolku“, hru o pěti obrazech, předvedly děti ve věku od osmi do třinácti let – hlavních rolí bylo předepsáno třináct.

Režijního vedení se ujal osvědčený Zdeněk Pospíšil alias Pospa, který po léta nejen režíroval, ale i „podepisoval“ „Baladu pro banditu“ za skutečného, tehdy zakázaného autora – dodnes žijícího Milana Uhdeho. Původně uvažovaný název „Zbojníček“ byl nakonec proměněn v „Nikolku“. Režisér zvolil jako metodu realizace scénáře princip dětské hry na divadlo („budeme si hrát jako na Nikolku“).

Tento postup byl podpořen hudebním doprovodem, skladatelsky zajištěným tak jako u „Balady pro banditu“ Milošem Štědroněm a interpretačně třemi hudebníky, kteří použili celé řady nástrojů. Vzniklý dramatický tvar usiloval mimo jiné o připomenutí tradičních lidových zvyků, o nichž povědomí ve velkoměstském prostředí zvolna zanikalo.

Divákům jistě nevadilo, že se ve hře zcela programově promísily projevy písní a zvyků obecně českých, jihomoravských nebo západoukrajinských. A tak se v písních zpívá mj. o Verchovině a řece Čeremoši, v mluvených částech hry zase padne zmínka o Oleksovi Dovbušovi nebo je vysvětlen význam slova oboroh. Zároveň ale zazní obecně známé české písně „Už je to uděláno, už je to hotovo“ a „Hrály dudy u Pobudy“ nebo písnička se zmínkou o „domovském“ Brně. Ze zvykosloví bylo uplatněno vynášení smrti, průvod maškar a spolu s nimi ukrajinská dětská hra „Hoja ďunďa hoja“.

Představení „Nikolky“ zaujalo a překvapilo také netradičním výtvarným řešením scény, které dominoval autentický žebřiňák coby ústřední bod. Dojem ze hry dotvářely improvizované kroje dětských účastníků i objevné použití loutek vytvořených z košťat a dotvářejících některé epizody.

Hra jen volně, výběrově a s nutným zjednodušením popsala několik epizod z Nikolova života. Podobu textu zachovalo tiskové vydání, které v r. 1978 pořídila agentura Dilia. Je to útlý svazek o třiceti listech uzavřený doslovem národopisce Bohuslava Beneše. V podtitulu tohoto vydání se mluví o „folklórní hře pro děti hrané dětmi“.

„Nikolka“ byl sice recenzenty přivítán jako zajímavý dramaturgický pokus a Uher si této hry nepochybně cenil. Faktem však je, že „Nikolka“ nemohl dosáhnout popularity obou o něco starších brněnských dramatických koláží, určených dospělým divákům. Neprožil proto srovnatelně dlouhý scénický život, dnes je zapomenut a zůstává otázkou, zda se ještě někdy v budoucnu dočká dalšího předvedení. Nesporně však tato hra představuje další zajímavý doklad o formách společného uměleckého využití českého (moravského) a západoukrajinského folklórního bohatství. Napínavý, životný a inspirující námětu z prostředí východních Karpat se zde znovu dočkal výrazné domestikace a byl asi v největší míře „moravizován“. Patří proto k zajímavým dokladům o někdejších česko-ukrajinských folklórních a ukrajinských vztazích.

(boz)