Z hlubin dávnověku (XLI): Pod avarským jhem

Tradiční narativ nám Avary zobrazuje jako primitivní loupeživé kočovníky, kteří parazitovali na bezbranných Slovanech, týrali je a používali je jako „kanónenfutr“. Výzkumy několika posledních desetiletí však ukazují, že obraz zdaleka nebyl tak jednoznačný. V mnoha případech šlo o symbiózu, případné vzpoury však Avaři krutě trestali. Dosavadní obraz Avarů pocházel výhradně z pera jejich nepřátel, proto není divu, že byli líčeni v nejčernějších barvách. Jak tedy vypadal život v khaganátu?

Na rozdíl od Hunů a Maďarů, kteří podnikali nájezdy křížem krážem po celé Evropě, avarský khagan Bajan v tom měl systém. Své vyděračské úsilí zaměřil na jedinou supervelmoc, tu nejbohatší, Byzanc. S ostatními sousedy, Franky a Langobardy, udržoval v podstatě mír, pokud nepočítáme občasné pohraniční šarvátky (které ale často mívali na svědomí neukáznění Slované). Důmyslnou kombinací siláckých výhrůžek, kalibrovaného násilí a stále obnovovaných mírových smluv se Bajanovi během let podařilo zvednout byzantský tribut z původních 70 000 na 200 000 zlatých solidů. Dalším významným zdrojem financí bylo výkupné za zajatce, proto každý avarský vojín byl vybaven lasem k jejich chytání. Počty zajatých římských provinciálů šly do tisíců. Avaři také deportovali celé vesnické komunity a usazovali je ve vnitrozemí khaganátu jako jakési nevolníky, aby pro ně obdělávali půdu. Stejným způsobem využívali i usedlé Pannonce, Gepidy a Slovany. Pravé otroctví se však u Avarů nevyskytovalo, kočovní pastevci celkem neměli pro otroky použití, pokud nepočítáme pár osobních sluhů a souložnic.

Z prvních let khaganátu nacházejí archeologové pouze stopy tábořišť (ve formě nahromaděných odpadků), záhy se však začínají objevovat avarské polozemnice. Již asijští nomádi znali tyto zahloubené stavby, které využívali sezónně jako zimní obydlí, kdežto v létě, kdy se se svými stády často stěhovali, bydleli v jurtách. V Pannonii však značnou část ploch tvořila zemědělská půda, rozsah suché stepi byl dokonce menší než dnes. Již po několika desetiletích Avaři zakládají trvalé vesnice. Zatímco slovanské chaty byly vybaveny polokulovitou kamennou pecí, v avarských bylo jen podkovovité otevřené ohniště. K přípravě jídel používali buď zavěšené keramické kotlíky, nebo pekli pokrm pod hliněným pečicím zvonem, na který nahrnuli dřevěné uhlí. Tyto pečicí zvony, ovšem litinové, se v balkánské lidové kuchyni používají dodnes. Hlavní složkou avarské stravy bylo proso, typická plodina Slovanů. Vedle toho obsahovala i značný podíl živočišných bílkovin, analytické metody však zatím neumožňují rozlišit, zda šlo o bílkoviny z masa či z mléka.

Vedle hrubých hliněných hrnců a misek tvarovaných v ruce vyráběli Avaři i jemnější tzv. žlutou keramiku točenou na kruhu, která zřejmě představovala luxusnější stolní nádobí. Vedle toho se objevuje i jemná keramika římská. Jakožto válečnický národ kladli Avaři velký důraz na výrobu železa a zbraní. V Zamárdi u Balatonu archeologové odkryli jednu z největších železáren raného středověku. Byla v ní více než stovka tavicích pecí a velká kovárna. Naproti tomu tam nebyly nalezeny žádné kuchyňské pece – jídlo se zřejmě dováželo již hotové z vedlejší vesnice. Ke komplexu patřila i vojenská osada a pohřebiště avarských jezdců s koňmi. Ti měli za úkol tento strategický objekt chránit.

V Kölkedu (jihozápadní Maďarsko) vedle staré římské silnice vznikla osada, v níž se avarské prvky mísí s langobardskými, franskými i byzantskými. Šlo zřejmě o smíšené obyvatelstvo, které tu v míru koexistovalo. Jiný případ takové koexistence máme písemně doložený v Sirmiu (Srjemska Mitrovica). Bajan ho dobyl po tříletém obléhání v roce 582. První, co udělal, bylo, že nechal vyhladovělým obyvatelům dovézt vozy s potravinami. Pak k nim vydal provolání: „Vyjděte, sejte a sklízejte, budete platit na daních jen polovinu toho, co jste dosud platili Římanům.“ Avaři neměli zájem na masakrování obyvatel, které potřebovali k zajištění své obživy. V dobytém Sirmiu potom po několik generací žili společně Gepidové, římští provinciálové a Avaři, až nakonec splynuli a vytvořili si vlastní svébytnou tradici. Tu je khagan uznal jako samostatný „ethnos“ a ustanovil jim vlastního „archonta“. Archón je poměrně neurčitý termín, označuje něco na způsob guvernéra. Tento drobný detail nám dává vhled do uspořádání mnohonárodnostního khaganátu. Tak, jako byla asijská stepní impéria organizována na kmenovém principu, i pannonský khaganát byl zřejmě mozaikou takovýchto „ethnoi“ spravovaných „archonty“. Víme, že k těmto „ethnoi“ patřili například Gepidé, kteří si v klidu slavili své vlastní germánské svátky s hojným jídlem a pitím. Nepochybně tak byly nahlíženy i jednotlivé slovanské kmeny. Nevíme ovšem, zda řečený „archón“ byl Avar, či zda šlo o jedince vybraného z dotyčné komunity.

Situace ale nebyla vždycky tak idylická. Víme o sporech avarského khagana s Anty, které vyvrcholily zavražděním antského vyslance Mezamira. K dalšímu konfliktu došlo se slovanským náčelníkem Daurentiem (Dobreta?), když Bajan žádal jeho poddání a placení tributu ze zlata, které Slované nakradli Římanům. Daurentius odpověděl: „Druzí nedobývají naši zemi, nýbrž my dobýváme jejich, a to dokud budou zbraně a války na této zemi.“ Nájezdy Daurentiových Slovanů do Thrákie nabyly časem takových rozměrů, že Byzantinci je sami nezvládli a byli nuceni požádat Avary o pomoc. Bajan souhlasil, a tak římská dunajská flotila přepravila na lodích 6000 avarských jezdců z Maďarska do Dobrudže, kde potom Avaři zničili všechny slovanské osady. Podunajští Antové se účastnili jednoho z byzantských útoků proti Avarům a Bajan je potom „zcela zničil“. Trápení Doudlebů, které tak sugestivně líčí Nestorův letopis, mohlo být následkem takového konfliktu – ostatně Doudlebové byli jedním z antských kmenů. Naproti tomu archeologové nemají žádný důkaz pro Fredegarovo tvrzení, že Avaři jezdili ke Slovanům přezimovat. Možná, že Fredegar takto interpretoval periodické vybírání tributu v periferních oblastech khaganátu, něco jako „poljudije“ v pozdější Kyjevské Rusi. Při něm vládce objížděl v zimě vesnice, vybíral tribut a zároveň se nechal i s družinou nějaký čas hostit (ve středověkém Polsku to bylo známo jako „stan“ nebo „goscitwa“).

Zlom nastal v roce 626 po dramatické porážce Avarů u Konstantinopole. Přísun zlata z Byzance rázem ustal a Avaři se museli z kořistnické ekonomiky přeorientovat na soběstačnou. V raném avarském období byli avarští velmoži pohřbíváni s oslnivými poklady perského a byzantského zlata. Avarští jezdci měli oděvy s ozdobami z tepaného či lisovaného zlatého plechu. A vedle toho byly chudé hroby podrobeného původního obyvatelstva. V pozdním avarském období zlato z hrobů téměř mizí a místo toho se objevují masivní ozdoby z litého bronzu s motivy úponků a gryfů, které si může dovolit skoro každý. Jen u bohatších jsou tyto ozdoby pozlacené. Dochází k jisté demokratizaci a homogenizaci kultury, která nahrazuje dřívější mozaiku etnik. Archeologové mají potíže rozlišit, zda je v hrobě pohřben Avar či Slovan – dá se to rozeznat jen u jezdců, kdy slovanští mají ostruhy a avarští bičík. Ačkoli avarský khaganát politicky upadá, udrží se ještě téměř 200 let a po ekonomické stránce dokonce prosperuje. Hustota obyvatelstva vzrůstá, na čemž má jistě podíl i klimatická změna: končí raně středověká malá doba ledová a začíná středověké teplotní optimum. Teplejší a vlhčí klima prospívá zemědělské produkci, na druhé straně se zmenšují typicky stepní oblasti, kde se konzervativní avarská elita stále ještě snaží udržovat nomádské tradice. Chorvatské a doudlebské družiny podnikají samostatné výboje a podrobují si domorodé obyvatele – to je ona druhá vlna slovanského osídlení Čech, která přišla od jihu. Další slovanské klany osídlují zdevastovaný Balkán a zakládají tam kolonie – sklavinie. Byzantská státní správa zařadila tyto sklavinie do svého systému a jejich náčelníkům – archontům – přidělila úřední pečetě.

Slované se inspirují avarskými vzory a postupně přejímají vládnoucí pozice na úkor Avarů. Khaganát se rozpadá kvůli sporům o vládu, na dvoře Karla Velikého se objevují různé podivné existence s tituly jako „tudun“ nebo „kapkan“ a žádají, aby podpořil jejich nárok na avarský trůn. Nakonec Avaři úpěnlivě prosí franského krále, aby je ochránil před útoky Slovanů – tak se role obrátily! Zesláblé impérium se stává snadnou kořistí Franků. Karlovi jde především o legendární avarský poklad, z dobytého „hrinku“ si odváží patnáct vozů naložených zlatem, stříbrem, hedvábím a brokáty. Z ukořistěných artefaktů se nedochovalo nic; Karel je použil k obdarování spřízněných šlechticů a hlavně církve, aby si vydláždil cestu k císařské koruně. Impérium Karla Velikého bylo založeno na avarském zlatu.

Odkazy:

1. Avarok. Rekonstrukce avarského života. 10:07, maďarsky, bez titulků, ale obrázky jsou dostatečně výmluvné.
2. Peka – Croatian cuisine. Příprava jídel pod zvonem. 2:15, anglicky s českými titulky.
3. Peka bread bake. Pečení chleba pod zvonem. 1:06, anglicky s českými titulky.
4. Why did three empires fail at Constantinople in 626? 13:41, anglicky s českými titulky.
5. Hymnus zpívaný na oslavu záchrany Konstantinopole před Avary.  3:28.

(mas)

< Předchozí | Následující >