Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (17). Ves ukrajinských Čechů skrytá v románovém podobenství Vasyla Zemljaka

V tomto cyklu, ale i v předcházejícím souboru, nazvaném „Před padesáti lety“, nás zajímaly mimo jiné reakce některých ukrajinských autorů na převratné dění v Československu let 1967–1969. Toto téma nabízí ještě možnost řady objevů. To dokládá i dnešní příspěvek věnovaný ukrajinskému prozaiku Vasylu Zemljakovi.

Představili jsme ho nedávno úvahou o eseji „Moudrost Čechů“, který autor sepsal právě v r. 1968. Vysvětlit okolnosti jeho vzniku může jeho úspěšná kniha „Labutí hejno“ (Lebedyna zhraja) vydaná v Kyjevě poprvé v r. 1972. O pět let později byla Zdenou Koutenskou přeložena i do češtiny, vyšly však i překlady do dalších jazyků.

„Labutí hejno“ vznikalo, podle údajů v závěru knihy, v letech 1967–1970. Přesný postup autorovy práce nelze rekonstruovat, jistá je však jedna věc. Zemljak, kterému bylo v r. 1968 pětačtyřicet let, hledal tehdy co nejadekvátnější způsob „návratu zpět“. Zvláštním, symbolicko-chimérickým stylem vyprávění a mnohdy také ezopovským jazykem popisoval budoucím čtenářům prostředí svého vlastního, ukrajinsko-českého dětství.

Román se odehrává koncem dvacátých let v době, kdy byla zahájena nastupujícím stalinským režimem bezohledná kolektivizace zemědělství. Dějištěm knihy jsou v různém rozsahu dvě vesnice v tomtéž ukrajinském regionu (dnes je to Vinnycká oblast), v nichž spisovatel postupně bydlel před druhou světovou válkou. V románu jsou tyto obce, vzdálené navzájem pětatřicet kilometrů, uvedeny pod jmény Vavilon a Zeleni Mlyny. Zatímco matka i malý Vasyl pocházeli z „Vavilonu“ (tedy „Babylónu“ – reálně se vesnice jmenovala Koňušivka), otec se narodil v „Zelených Mlýnech“ alias Holendrech: dnes se tato obec jmenuje Mykolajivka.

Právě v Mykolajivce strávil budoucí spisovatel značnou část dětství (zhruba mezi roky 1932 a 1944). Učil se v české menšinové škole, která byla ve dvacátých letech obnovena za krátkodobého vzepětí snah místních Čechů. Ti sem přišli spolu s určitým počtem Němců z východočeského Podorlicka (z okolí městečka Jablonné nad Orlicí) v r. 1874 – v této skupině byl i praděd spisovatele Zemljaka Vacek. Nahradili původní holandské kolonisty, kteří tu žili zřejmě od konce 18. století a k odchodu z carské říše je donutilo omezení jejich práv. O stavu vsi Holendry a tamních českých osídlenců pojednává mimochodem obsáhlá reportáž rodáka právě z Jablonného nad Orlicí, učitele Dominika Filipa, otištěná v Časopise turistů v r. 1914. Zaujme údaj, že se krátce předtím Češi zřekli své školy a že se mladí obyvatelé obce snadno porušťují. Na konci dvacátých let byla situace jiná…

Jaký vztah má ale toto vše k československému roku 1968? Zemljakův esej o české moudrosti napsaný právě v tomto roce vznikal souběžně s některými partiemi Labutího hejna. Ukrajinský spisovatel tedy ve stínu událostí Pražského jara znovu prožíval údaje svého dětství, do něhož byla pevně zabudována česká komponenta. Už proto je obec Mykolajivka pod změněným jménem zapojena do závěrečné části románu a odehrává se v ní podstatně větší část jeho pokračování nazvaného prostě „Zeleni Mlyny“. To však bylo dokončeno až v r. 1975.

Česká vesnice, která však v knize nebyla charakterizována tímto adjektivem, vstupuje do děje v posledních třech kapitolách. Jeden z „vavilonských“ vesničanů ohrožených kolektivizací se rozhodne poslat svou rodinu do většího bezpečí právě do „Zelených Mlýnů“. Jak sám říká, „jakoby to byl jinej stát. Zaplatili pěkně daň a nikdo si jich nevšímá. Až do Moskvy se odvolali. Žijou podle ústavy. /…/ nejsou jako my, to jsou mazaní lidi. Utekli kdysi rakouskýmu císaři, kolchozu také utečou. Beze vzpoury, po dobrém.“

Autor komentuje toto příliš optimistické hodnocení na základě svých vzpomínek z občasných návštěv z dřívějších let a vybavuje si rozdíly mezi oběma vesnicemi, které zdánlivě hovoří ve prospěch té otcovy (dlouhatánské chalupy, koně v chomoutech atd.). A navíc: „ještě tam mají jeden div a pro ten stojí za to jet těch pětatřicet kilometrů: kolem dědovy chalupy jezdí nákladní i poštovní vlaky z Evropy do Asie“ (a samozřejmě také opačným směrem).

Výprava musela být podniknuta pěšky (tedy oněch 35 km!) a s vozíkem naplněným zásobami, zúčastnil se jí jako kluk také budoucí spisovatel. Po cestě zaslechnou uprchlíci i názory skeptické: „Však ono se to dovalí až do Zelených Mlýnů, třebaže jsou tam lidi mazaní a vzpurní“ – a opravdu, tažení stalinismu za ovládnutí všech se ani před ukrajinskými Čechy nezastavilo a část českých kolonistů se koncem 20. let raději vrátila do rodné země.

Celá uprchlická, převážně dětská skupinka vedená manželkou ohroženého „kulaka“ stráví však nakonec v Zelených Mlýnech, „napůl blízkém a napůl cizím místě“, jen několik málo měsíců a rozhodne se pak k návratu: „my si nemůžeme zvyknout na jejich kraj ani na všechnu krásu, co tady je a u nás snad nikdy nebude“. Řečeno jinak a podrobněji: „v Babylóně nejezdí vlaky, nemají tam odstředivky, které za chvilku oddělí smetanu od mléka, nemají tam samovazy lehké jako ptáky, co samy kosí a samy vážou sisalovým provázkem, není tam společenský dům, kde každou sobotu hraje hudba /…/ v Babylóně mnoho věcí není, je však sám Babylón a tomu se nevyrovnají žádné Zelené Mlýny“.

Neznáme postup mnohaleté Zemljakovy práce na rukopisné variantě knihy „Labutí hejno“ a nevíme tedy, jaké jeho partie byly psány či přepracovány právě v r. 1968. Pozoruhodné ovšem je, že českost „Zelených Mlýnů“ není v díle ani jednou jakkoli zmíněna. Autor totiž obyvatele Zelených Mlýnů označil za Lemky, kteří přišli do ruské části Ukrajiny z Karpat na pozvání carských úřadů.

Historicky je takový výklad nesprávný a matoucí. Lemkové, jedna z nejvzdálenějších skupin ukrajinského národa, žili v Karpatech na dnešním polsko-slovenském pomezí, a pokud ze sociálních důvodů emigrovali, tak na západ, až do Ameriky. Do carského Ruska neměli důvod odcházet a na území dnešní Ukrajiny se část z nich dostala podstatně později. Opustili své hory dobrovolně-nedobrovolně až v důsledku výměny menšinového obyvatelstva mezi Polskem a sovětskou Ukrajinou na samém konci druhé světové války nebo těsně po ní, ale s lokalitou, o které pojednává Zemljakova kniha, neměla tato migrace nic společného.

Je těžké rozhodnout, zda autorovo mlčení o českosti „Zelených Mlýnů“ bylo dílem nakladatelské cenzury či autorovy autocenzury. Oslavovat ves ukrajinských Čechů a její úspěchy, to se možná na samém počátku 70. let 20. století, v počátcích tzv. normalizace, z politických důvodů nehodilo. Přispěla k tomu skutečnost, že ji autor vykresluje jako vesnici v mnoha ohledech rozvinutější než okolní vsi ukrajinské. Obdivuje „Lemky“, tedy vlastně Čechy a říká o nich například: „To lemkovské plemeno se zuby nehty drželo svého nářečí, svých zvyků a dokonce i své kuchyně, pomalu však porušovalo svou uzavřenost a mísilo se s jinou krví. To byl i případ spisovatelova otce: oženil se s ukrajinskou dívkou a češtinu postupně dost pozapomněl.

Skutečnost, že o českosti „Zelených Mlýnů“ musel pomlčet či neodvážil se napsat, kompenzoval autor v už zmíněném eseji „Moudrost Čechů“ napsaném právě v r. 1968. Tam zas pro změnu chybí zmínky o konkrétní české vesnici ve Vinnycké oblasti, esej se však s partiemi o vsi Holendry výrazně a dobře doplňuje.

Ještě více se ukrajinský spisovatel pokusil napsat o „Lemcích“ z rodné vsi svého otce až v pokračování románu „Labutí hejno“ nazvaném „Zeleni Mlyny,“ které dopsal až v r. 1975, na sklonku života. Tam zachytil část zkušeností, kterých nabyl v této obci už později, ve třicátých letech 20. století. Zachytil zde např. některé jazykové bohemismy, kterých se tehdy stále ještě používalo a které minimálně v jednom případě přežily na okraji ukrajinštiny až do dnešní doby. Takové podrobnosti však patří už do jiného příspěvku…

(boz)