Praha – Ukrajina 1:0 (1:0)

Nevšední titulek této drobničky nás vede do světa sportu, konkrétně kopané. Přečíst si ho mohli čtenáři slavných, pražsko-brněnských Lidových novin, dne 12. září 1935. Dnes nás tento údaj upozorňuje na to, že česko- (popř. československo-) ukrajinské vztahy měly a mají také svou sportovní dimenzi. Fotbal hrál v této souvislosti neposlední roli a doklad z roku 1935, starý jednadevadesát let, patří k těm nejstarším.

Nejpopulárnější typ sportu se na území Ukrajiny začal uplatňovat, tak jako v českém prostředí, už od konce 19. století. Problematika vzniku a působení ukrajinské národní či státní fotbalové reprezentace je však složitější. Ukrajina měla sice status jedné z republik Sovětského svazu a v r. 1945 se stala členem OSN, její samostatné vystupování v různých oborech lidské činnosti však v Moskvě co nejvíc blokovali. Počet zápasů ukrajinské fotbalové reprezentace s mezinárodními soupeři byl proto do r. 1991 nicotný, přestože první utkání tohoto typu, s Tureckem, je doloženo už v květnu 1924.

Jedním z pozdějších mezinárodních vystoupení reprezentace sovětské Ukrajiny byl zápas uvedený v nadpisu tohoto příspěvku. Měsíc po podepsání československo-sovětské smlouvy v květnu 1935 navštívil ministr zahraničí a brzy nato už prezident Edvard Beneš Moskvu a poté také Kyjev. Otevřely se tak možnosti navázání různých forem vztahů se Stalinovou říší, což se projevilo i v oblasti sportovní. V závěru léta téhož roku odjelo do SSSR fotbalové mužstvo, které vytvořili hráči z klubů středočeské fotbalové župy včetně Prahy. Vedení výpravy bylo svěřeno fotbalovému funkcionáři, dle dobové terminologie „županovi“, Josefu Fantovi (1889–1960), ve dvacetičlenné výpravě však byli zastoupeni i jiní činovníci, vč. Emila Bryndače, který působil i jako rozhodčí.

Sovětští hostitelé by sice byli nejraději přivítali kombinovaný soubor hráčů slavné Slavie a Sparty, to by však asi bylo drahé. Družstvo, které se do SSSR vypravilo, bylo nakonec sestaveno z hráčů Bohemians, Čechie Karlín a SK Kladno. Funkci kapitána vykonával kroměřížský rodák Josef (nebo Joža) Silný (1902–1981). Byl to hráč, který už prožíval sklonek kariéry, během které hrál postupně v pražských klubech Slavia, Sparta i Bohemians, rok byl však angažován také ve francouzském klubu SC Nimes. V r. 1934 se uplatnil v československém mužstvu, které reprezentovalo republiku na mistrovství světa v Itálii a získalo tam stříbrnou medaili. Jak je patrné, jednalo se o předního hráče meziválečné doby, byť stál ve stínu dodnes slavného Josefa Bicana.

Fotbalová cesta československých hráčů po SSSR trvala dva týdny. Družstvo, hrající jakožto reprezentace hlavního města Československa, se nejprve představilo v Leningradu a Moskvě a v obou případech remízovalo. Zájem ve všech lokalitách byl značný, ne všichni zájemci se na stadiony mohli dostat. Na zápasech se objevily jako diváci růžné české osobnosti, které tehdy v SSSR pobývaly – komunistický politik Antonín Zápotocký, herečka Jiřina Štěpničková a dvojice z Osvobozeného divadla – Jan Werich (dle jednoho českého listu „plnotučný“) a skladatel Jaroslav Ježek.

Ze sovětské metropole odcestovalo zvláštním salónním vozem po železnici k poslednímu utkání „do Ukrajiny“, jak pravil jeden z titulků. V Kyjevě bylo družstvo také slavnostně přivítáno (také zbylými zástupci české kolonie) a na hřišti vyzdobeném československými i sovětskými vlajkami prý znělo bouřlivé volání slávy Československu, a dokonce dosluhujícímu prezidentu T. G. Masarykovi. Těžko říci, kolik z asi 40 000 diváků si mohlo pamatovat, že Masaryk byl o osmnáct let dříve několik měsíců obyvatelem Kyjeva.

Místem utkání se stal stadion, který sloužil po dlouhá desetiletí slavnému kyjevskému „Dynamu“. Dokončen byl nedlouho předtím, v červnu 1933, a pojmenován po ukrajinském ministrovi vnitra Vsevolodu Balyckém. Když byl Balyckyj coby „nepřítel lidu“ v r. 1937 popraven, dostal stadion jméno šéfa téhož rezortu v rámci celého SSSR, Ježova, ale i ten byl zatčen a v r. 1940 popraven. Jen pro zajímavost: od r. 2002 je stadión pojmenován po slavném kyjevském trenérovi Valeriji Lobanovském.

Narychlo slepená československo-sovětská „družba“, která měla zachránit Československo před Hitlerem, se projevila i takovýmto způsobem. To, že utkání bylo vnímáno jako mimořádná událost, dokazuje i přítomnost několika místních potentátů – ve zvláštní lóži seděli přední činitelé sovětské Ukrajiny Stanislav Kosior (popraven v únoru 1939), Pavlo Postyšev (popraven v týž den), Panas Ljubčenko (popraven v červnu 1937) a Hryhorij Petrovskyj (ten podivnou náhodou popraven nebyl). Utkání však přihlíželi i vysocí českoslovenští důstojníci v čele s náčelníkem nejvyššího štábu, generálem Ludvíkem Krejčím. Odskočili si na stadion z manévrů kyjevského vojenského okruhu, kterých se zúčastnili jako hosté.

Všichni diváci byli svědky toho, že družstvo Prahy si v závěrečném utkání krátkého sovětského turné připsalo těsné vítězství nad soupeřem, který byl většinou označován jako družstvo Ukrajiny, ač se v některých zprávách hovořilo jen o družstvu Kyjeva. Jediný gól vsítil Jožka Silný. Podrobnosti přinesly Lidové noviny se zpožděním a musely v té souvislosti konstatovat, že Kyjev je nesnadno dosažitelný pro telefonické hovory a telegramy docházejí se zpožděním. V této zprávě čteme také konstatování, že pokud se podaří přes značné potíže podat telefonický referát o zápasu, bude to vůbec první telefonní rozhovor mezi oběma městy od vzniku Československa.

Lidové noviny se ke kyjevskému zápasu vrátily ještě 14. září, kdy ocitovaly hodnocení kyjevského listu Proletarska pravda. Ten konstatoval, že „taktika mužstva Prahy odpovídá duchu hry Slovanů“ /!/ a že je „možno se od Čechoslováků mnoho naučit a převzít.“ V tu dobu už se pražští a kladenští fotbalisté vraceli z Kyjeva přes Polsko, resp. Poláky obsazenou západní Ukrajinu, do Prahy. Jak se lze dočíst, vzpomínali s potěšením na přijetí a pohostinnost, kterých se jim dostalo, a na kvalitu stadiónů i hrací plochy. Asi netušili, že z tehdejšího Ruska a Ukrajiny mohli spatřit jen oficiálně nabízené pozlátko. Opravdová realita pro ně zůstala nepostižitelná.

V československé metropoli bylo pražské mužstvo podle svědectví tisku s radostí přivítáno, byť většinu fanoušků asi zajímalo víc blížící se utkání Sparty s budapešťským Ferencvárosem o Středoevropský pohár. Pokud jde o sportovní kontakty s Ukrajinou, v dalších letech se příležitost k nim nenašla. Ještě dlouho po skončení druhé světové války se československé kluby setkávaly s ukrajinskými jen v evropských pohárových soutěžích, jakmile se sovětský svaz stal členem světové fotbalové federace FIFA. Teprve, když se koncem r. 1991 rozpadl Sovětský svaz a o rok později nastal čas rozdělení Československa, přestalo cokoli bránit bezprostředním kontaktům Česka a Ukrajiny v kopané i všech dalších sportovních disciplínách, ale to už je úplně jiná kapitola.

(boz)