Záznamy spisovatele, oběti ruské agrese, o počátcích okupace

Volodymyr Vakulenko-K.: Ja peretvorjujus

Lidské ztráty, které Ukrajině způsobila ruská agrese, jsou nesmírné, a ještě dlouho jim nebude konce. Litovat je samozřejmě všech zmařených životů – většinou pro nás zůstanou anonymní. Více víme např. o těch lidech, kteří stačili zviditelnit svůj náhle ukončený život prostřednictvím svých literárních nebo uměleckých snah. Mezi tyto padlé patří i básník a prozaik Volodymyr Vakulenko, zabitý ruskými okupanty někdy na jaře roku 2022. Přesné datum jeho smrti neznáme a ani znát nebudeme.

O jeho zmizení, resp. zatčení se vědělo už v dubnu 2022, kdy se jeho rodná obec Kapytolivka i sousední město Izjum nacházely pod ruskou okupací. Naděje v jeho možnou záchranu od té doby kolísaly. Teprve po osvobození města ukrajinskými jednotkami v první polovině září vyšlo najevo, že se ho rozhodli umlčet ruští okupanti: všude, kam se (třeba jen dočasně) probojovali, snažili se odstranit představitele ukrajinské inteligence.

Volodymyr Vakulenko se původně živil jako manuální pracovník, ale postupně ho k sobě přitáhla literatura. Psal a tiskl už od r. 1998 a první básnickou sbírku vydal o deset let později. Vedle toho se věnoval také aktivitám ve veřejném prostoru: zúčastnil se např. kyjevského Majdanu, kde byl v únoru 2014 zraněn v potyčce s prorežimními tzv. titušky. Zapojil se hned poté jako volontér do války započaté Ruskem a pomáhal ukrajinské armádě i po 22. únoru 2022.

Tehdy ruská armáda 22. února 2022 vpadla v plném rozsahu do Ukrajiny, a to i do Vakulenkovy rodné Charkovské oblasti. Brzo dorazily okupantské tanky i do Kapytolivky, kde se Vakulenko zdržoval se svým autistickým synem neschopným samostatného života. Právě kvůli němu obec neopustil. To ovšem pro ruské okupanty nic neznamenalo. Autora 24. března zadrželi, vyšetřovali a za čas bez soudu zastřelili. Narychlo pohřbené tělo bylo místními obyvateli spatřeno v květnu v důsledku sesuvu půdy na pohřebišti ruských obětí. Vakulenkovy ostatky byly s jistotou identifikovány až po osvobození Izjumu a Kapytolivky. Dočkaly se pak posledního odpočinku v Charkově, který hrál při realizaci jeho autorských snah největší úlohu.

Od loňska je k dispozici posmrtně připravený výbor z Vakulenkova díla, který byl vydán v Charkově. Nazván je jménem jedné z autorových básní (česky bychom název přeložili asi slovy „Proměňuji se“), ve které jakoby předvídá vlastní osud. Podobně ale působí i některá další díla…

Nedá se s úplnou jistotou říci, zda tento autor opravdu vystoupil na ukrajinský Parnas. Jeho básnické testy (pokud jsou datovány, tak do let 2007–2012) prokazují však talent i snahu o jeho rozvíjení. Jedná se o poezii bojovnou a vlasteneckou, analyzující už deset let před počátkem současné „velké války“ autorův i ukrajinský značně kritický vztah k Rusům, ale projevující zároveň sympatii a pochopení pro snahy krymských Tatarů.

Básně rozdělené do celků určených dospělým a dětem vyplňují zhruba polovinu knihy, velmi podstatně ji však doplňuje Vakulenkův dokumentárně cenný „okupační deník“, který si psal potají v březnu 2022. Blok s tímto textem se mu podařilo ještě před zatčením ukrýt a později, už po autorově tragické smrti, byl šťastně nalezen.

Vakulenkovy texty provází vzpomínkové svědectví čtyř jeho literárních souputníků – Viktorie Ameliny, která se o rok později rovněž stala obětí ruské agrese, Kateryny Lychohljad, Saška Dermanského a spisovatelovy choti Iryny Novycké. To vše je doplněno množstvím fotografií i kreseb, které osud autora i jeho díla vhodně dokreslují.

Nebudu se pokoušet o podrobnější výklad o Vakulenkově poezii. Jako historika mne zajímá více Vakulenkův deník. Vyplnil autorův čtverečkovaný blok o šestatřiceti listech. Nejedná se ovšem o klasický deník. Jde o zápisy jen nepravidelně datované, jejichž prostřednictvím se básník vracel i do necelých dvou týdnů předcházejících vstupu ruských oddílů do jeho obce.

Vzpomíná zde, jak se snažil dodávat ukrajinským vojákům na pozice v Izjumu a okolí cigarety a řadu dalších potřebných a v tu dobu těžko dostupných předmětů – přinášel jim je v rámci pěších pochůzek a s plným vědomím nebezpečí ruských náletů na město. Popisuje jejich ničivý dopad a jasně dokládá, že byly cíleny na domy obývané civilním obyvatelstvem.

Vakulenko popisuje postupnou ztrátu mobilového spojení s okolním světem a narůstající zásobovací problémy – to vše začalo ještě před příchodem okupačních jednotek. Protože jeho dům stál na okraji obce, byl „vyznamenán“ zřízením ruského kontrolního stanoviště v jeho blízkosti. Spisovatel za této situace raději vycházel jen na zahradu u domu. Přesto mohl pozorovat aktivity „osvoboditelů“, kteří se podíleli na rozkrádání věcí z opuštěných domů.

Autor samozřejmě ruské vojáky nevítal a ve svých záznamech se netajil negativním postojem k této „nečisté síle“ (sám tohoto termínu nepoužil, ale hodí se sem). Nebere si však žádné servítky: mluví např. o nacistických letadlech Ruské federace, opakovaně mluví o ruském gestapu a o tom, že ruská armáda plně napodobuje nacisty. Pokud někteří okupantští vojáci vyslovovali názor, že nyní půjde o vznik nového SSSR, reaguje na to Vakulenko konstatováním, že by to bylo úplné ghetto. V této souvislosti označuje 22. únor za nejčernější den ukrajinských dějin a zdůrazňuje, že se nikdo Ukrajinců neptal, zda o toto jejich, to je ruké ghetto stojí.

Smutnou kapitolku tvoří autorovy poznámky o tom, že se řada obyvatel stala kvůli cigaretám a chlebu celkem rychle kolaborující silou a že se neméně rychle objevily i prostitutky poskytující služby ruským vojákům. Jistě zde hrálo roli i přesvědčení části obyvatel, že Rusové přišli „na věčné časy“. To však spisovateli nebránilo v tom, aby si udržoval zcela odlišně orientovanou naději. Vzbudil ji v něm např. pohled na letící jeřáby, symbolicky připomínající, že Ukrajina tu bude i nadále. A Vakulenko neztrácel víru ani v ukrajinskou armádu, protože ruští okupanti se u Izjumu na nějaký čas „zasekli“ a úspěch jejich ofenzivy se nezdál být úplně jistý.

Deník Volodymyra Vakulenka je cenným svědectvím o počátcích ruské okupace v jednom z východoukrajinských regionů. Podává svědectví o statečnosti a víře jednoho z ukrajinských spisovatelů, kterým se zdánlivě zbortil svět, ale kteří se nepodrobili brutální cizí síle ničící jejich zemi. Autor si zajistil tímto statečným svědectvím trvalé místo mezi ukrajinskými spisovateli první čtvrtiny našeho století.

(boz)