Sedm let mezi „ukrajinským kroužkem“ a rodinou (1959–1966)

Ukrajinský kroužek zmíněný v titulku může budit rozpaky, protože není jasné, oč se jedná. Ne, nebyla to žádná menšinová společenská organizace. V oněch letech tak bylo označováno seskupení aktivních znalců ukrajinštiny, kteří se díky své práci stali členy kruhu či sekce překladatelů při Svazu československých spisovatelů.

Zatím nemáme k dispozici odborné zpracování této méně známé součásti slavné organizace, která pomáhala připravovat „pražské jaro“ roku 1968. Fond svazu se nachází v Literárním archivu Památníku národního písemnictví a je uložen v Litoměřicích. Měl jsem před časem možnost nahlédnout do osobního spisu jedné z členek sekce, Ludmily Zilynské. Letos v červenci by se dožila pětadevadesáti let.

Nechci zde rozhodně zveličovat její podíl na kolektivním úsilí, které vyvinuli překladatelé a překladatelky z ukrajinštiny v poněkud volnějších podmínkách, které nabídla léta 1956 až 1969. Myslím si ale, že krátká zpráva o zmíněném osobním spisu pomůže pochopit i leccos dalšího z doby, během které leckdo z nás vyrůstal.

Ludmila Zilynská v jednom z dotazníků uvedla, že se stala „překladatelkou z povolání“ v r. 1957 – na jaře zmíněného roku se jí narodila dcera Oksana. Do výraznějšího povědomí vstoupila překladem dvou knih o rok později. Zpřístupnila českým zájemcům rozsáhlý román Natana Rybaka „Po Perejaslavské radě“, ve které autor zobrazil na 760 stranách, samozřejmě pod vlivem tehdejší oficiální ideologie, události z počátku druhé poloviny 17. století.

Téměř souběžně vyšel také překlad komornější a podstatně kratší prózy jiného tehdejšího tvůrce, Jurije Smolyče. Knížka „Divadlo neznámého herce“ je svérázným autobiografickým svědectvím o jedné vývojové etapě ukrajinského divadelnictví. Dočkala se mnohonásobně vyššího nákladu než „bichle“ Natana Rybaka.

Autorství obou překladů mělo mladé Ludmile, mamince pětiletého kluka a dvouleté holčičky, pomoci k přijetí do Kruhu překladatelů Svazu československých spisovatelů. Přijetí doporučila Ludmilina vrstevnice Zdena Koutenská, a tehdy už renomovaný překladatel Jan Vladislav. Přijetí do kruhu překladatelů však na sebe po určitou dobu nechalo počkat. Zájemknyně musela prokázat určitou míru dalších aktivit.

Hned na počátku listopadu 1959 byla poslána na společný seminář českých a slovenských překladatelů do Piešťan, kam měla směřovat dvacetičlenná česká delegace. Tři dny před koncem roku byla doporučena jako tlumočnice na chystanou československou výstavu v Kyjevě. V paměti tuto maminčinu první cestu do Kyjeva nemám, ale prý se při tomto typu práce osvědčila.

Snad i to přispělo k tomu, že byla 26. března 1960 přijata jako kandidátka do kruhu překladatelů. Obratem požádala o možnost návštěvy Kyjeva v zájmu zvětšení znalostí Ukrajiny a rozšíření osobních kontaktů. Před touto třítýdenní cestou doporučila překladatelská sekce přijetí obou Ludmiliných dětí do týdenní mateřské školy v Praze-Tróji a bylo jí vyhověno. Náš pobyt v Tróji se pak opravdu uskutečnil zrovna v době, kdy rozkvetly kosatce.

Výsledkem cesty do Kyjeva se stala zajímavá zpráva o potřebě prohloubení československo – ukrajinských literárních a kulturních vztahů. Mladá překladatelka pracovala dál a v uvedeném roce využila s úspěchem přímluvy překladatelského kruhu ještě dvakrát: při žádosti o přijetí čtyřleté dcerky do mateřské školy a také při úředním rozhodování o výměně dosavadního bytu své rodiny za byt větší.

Tím se otevřela cesta do pěti jejích nejšťastnějších a nejplodnějších let v překladatelském oboru. Ta už jsou v osobním spisu dokumentována daleko méně výrazně. Dozvídáme se až to, že v lednu 1964 podala Ludmila žádost o plnohodnotné přijetí do svazové sekce překladatelů (tehdy už byl používán tento název). Kladně se k ní vyjádřily známé překladatelky ukrajinské i ruské poezie Marie Marčanová a Hana Vrbová. V tomto případě byly před rozhodnutím zadány k odbornému posouzení dva novější knižní překlady Ludmily Zilynské. „Dárek k svátku“ Mychajla Kocjubynského hodnotila Marie Morávková, prózu „Divoký med“ od Leonida Pervomajského dostal do referátu filolog Jaroslav Moravec.

Oba posudky jsou dochovány a zůstávají vzhledem k detailnímu a znaleckému přístupu i dnes zajímavým translatologickým pramenem. Faktem je, že žádost o přijetí čekala na vyřízení ještě dlouho a teprve 29. 9. 1966 schválil ústřední výbor Svazu československých spisovatelů přijetí Ludmily Zilynské do svazové překladatelské sekce. Už jako členka si Ludmila podala 30. listopadu 1966 (zrovna mi bylo dvanáct) žádost o stipendium nebo peněžní půjčku na dobu čtyř až pěti měsíců.

V tomto případě nešlo už o překládání, ale o ambice autorské. Šestatřicetiletá překladatelka věřila, že v sobě objevila „autorskou žilku“. Měla v tu dobu už napsanou jak vlastní knihu českých pohádek na ukrajinské kozácké náměty, tak malou sbírku drobných ukrajinských próz, jejíž vydání se chystalo v Prešově. Některé z těchto „mikropróz“ měly vyjít i v kyjevských časopisech. Náhle spolu začaly zápasit dosavadní překladatelské záměry se snahou o aktivní spoluúčast v ukrajinské a české literatuře.

Naše maminka se v tu chvíli dostala na nikoli pomyslné, ale opravdové profesní i životní rozcestí. Pro další její vykročení byl rozhodující rok 1967 a první polovina roku následujícího. V tu dobu už bylo třeba se rozhodovat i v dalších věcech. Výsledkem byl pokus o začátek nového rodinného života, kterému byly na řadu desetiletí obětovány další překladatelské i spisovatelské snahy.

Několik desítek písemností, které jsem měl možnost si přečíst v litoměřickém archivním depozitáři, už tuto etapu nezachycuje. Archiválie ostatně nejsou schopny zachytit vše. Pokud se ale vrátím k jejich svědectví o jednom překladatelském osudu let 1959–1966, nemohu se zbavit dojmu, že by bylo vhodné prohlédnout a zpracovat spisy dalších překladatelek a překladatelů té doby, kteří v českém prostředí zpřístupňovali díla ukrajinské literatury. Na základě takto rozšířeného výzkumu bychom se snad dověděli více o práci „ukrajinského kroužku.“ Dokud tu byli pamětníci, vzpomínali na jeho aktivní a přínosnou činnost. Další problém česko-ukrajinských literárních vztahů, o kterém bychom měli vědět více…

(boz)