Ještě jednou jaro – to z roku osmašedesát (8). Čtyřikrát Husova hranice v dílech ukrajinských autorů

V rámci nedotvořených a neúplných československo-ukrajinských vztahů se v r. 1968 uplatnilo také několik málo českých historických reálií. Patřilo k nim zejména upálení Mistra Jana Husa v německém městě Kostnici v šestý červencový den roku 1415. Husovský symbol byl v ukrajinské poezii a publicistice aktuální od vydání Ševčenkovy poemy Kacíř neboli Jan (ukrajinsky: Ivan) Hus.

Ševčenkova báseň byla sepsána v r. 1846, ale z archivů carské cenzury byla osvobozena až na počátku 20. století. K tradici, kterou založila, se různým způsobem připojovali další ukrajinští autoři či autorky. Úplný soupis takových husovských ohlasů v ukrajinské literatuře a publicistice bude teprve sestaven, na některé z nich jsme ale už na našich stránkách upozornili.

Dnes se budeme věnovat případům, které zůstávají v českém prostředí neznámé. Jsou to básnická díla svědčící o tom, jak Husa vnímali koncem šedesátých let čtyři ukrajinští autoři (dva básníci a dvě básnířky) různých generací. Báseň věnovanou Husově smrti v Kostnici zařadili vesměs do svých nově vydaných knih, které vyšly ve třech případech právě v r. 1968 (v jednom pak o rok dříve).

Fenomén literárních ohlasů husovské tematiky v české a světové literatuře z doby kolem r. 1968 nebyl ještě detailně zpracován. Přesto se zdá, že tehdejší ukrajinská literární tvorba nevychází z takovéhoto „básnického turnaje“ jako chudá příbuzná. Měli bychom se zajímat o to, co na tomto tématu tolik přitahovalo právě ukrajinské autory. Uvedu zde proto nejpodstatnější údaje o těchto kratších literárních dílech a začnu tím, které bylo vydáno už v r. 1967.

Dnes téměř devadesátiletý Vitalij Korotyč (nar. 1936) zůstává kontroverzní postavou ukrajinského literárního života. Už čtyřicet let žije v Moskvě, kam odešel za kariérou na počátku gorbačovské „přestavby“. V šedesátých letech přitom patřil k neoficiální skupině mladých ukrajinských intelektuálů, která usilovala o nastolení pozitivních změn v ukrajinském národním životě. Krátká báseň „Když upálili Jana Husa“ zachycuje „krajinu po upálení“ v podobě rozporných reakcí svědků popravy. Byli to nejen ti, kteří plakali nebo se modlili. Korotyče zajímají především ti klidně mlčící, které těšilo to, že smrt a oheň je v danou chvíli minuly. Mohou si proto říkat básníkovými slovy: „dobře mu tak, mně se nestalo nic“. Dvanáctiřádková lapidární báseň, vzniklá už v r. 1960, je nejkratší ze čtyř zde popisovaných veršovaných děl.

Autor a autorky tří dalších skladeb zastupují tři různé generační vrstvy tvůrců ukrajinské literatury. I zde jsou hlavním tématem epizody a okolnosti Husovy popravy. Velkou roli zde tedy hraje ve všech případech oheň – živel, který Husa zahubil a zároveň měl zničit jakoukoli památku na tuto osobu či vzpomínku na ni.

Autory tvořící už od třicátých let 20. století zastupuje Ljubov Zabašta (1918–1990), manželka o něco známějšího básníka Andrije Malyška. Svou báseň začíná slovy „plane Hus“ a hned poté se s ironií ptá, zda právě za tímto účelem ukradl kdysi Prométheus oheň bohům. Využívá také motivu, který bývá uváděn často při popisech Husovy smrti. Nechtěnou hrdinkou se tak stává stařenka, která údajně přihodila na reformátorovu hranici trochu klestí navíc. Výrok, který poté Hus údajně vyslovil o svaté prostotě („sancta simplicitas!“), je zde komentován tak, že podobný jev nebyl ojedinělý a jen tak nezanikne. Ve znamení takovéto „prostoty“ lze přiložit i pod hořící otcovský dům nebo pod všechny hranice s opovážlivci, kteří se v průběhu dějin tak nebo onak pokusili roztrhnout okovy tak jako Jan Hus. Stařena přikládá na oheň jistě s upřímnou svatou prostotou a těmito dvěma slovy báseň končí.

Dmytro Pavlyčko (1929–2023) patří a bude patřit k nejznámějším ukrajinským autorům a překladatelům druhé poloviny 20. století a počátku století našeho. V prvním desetiletí ukrajinské nezávislosti se stal i ukrajinským velvyslancem – nejprve na Slovensku a poté v Polsku. Za sovětské éry Pavlyčko poměrně dlouho lavíroval mezi psaním toho, co bylo po něm žádáno, a toho, co chtěl říci s kritičností sobě vlastní on sám.

Báseň Jan Hus, původně nazvaná poněkud nepřesně „Autodafé“, vznikla v r. 1967, kdy autor pobýval v Praze na letní škole slavistů. V jednom z pozdějších souborů svých básní zařadil toto své dílko do velkého cyklu nazvaného „Učitelům a přátelům“, ve kterém převažují osobnosti, se kterými se opravdu setkal.

Autorův text začíná v okamžiku, kdy Hus vystoupil na připravenou hranici, byl připoután ke kůlu a vnímal už nadcházející smrt. Jeden z kardinálů vydává pokyn ke vhazování pochodní na připravenou hranici, shromážděný dav však zprvu váhal. Mnohým účastníkům exekuce bylo v tu chvíli podle básníka jedno, kde je tu vlastně přítomen Lucifer a kde Kristus.

Mezi těmi, kdo Husa aktivně proklínali, nebyli jen kněží a cizí účastníci koncilu, ale také někdejší stoupenci Husova učení a jeho přátelé. Pomyslné bahno, které se na něj od těchto lidí snášelo, se sice Husa příliš netklo – modlil se za „zemi svých otců“. Z míry ho vyvedla až ona starší žena z davu, která mu nejspíše připomněla jeho vlastní matku. Svou aktivitou u ohně pohnula právě ona odsouzence k slzám. Podle jejího vzoru pak začali přikládat i jiní diváci a Hus se tím spíše nemohl zdržet pláče nad neštěstím svého národa.

Nejmladší autorkou, která zařadila do své prvotiny z r. 1968 báseň o Husovi, byla studentka kyjevské univerzity Lesja Tyhlij, narozená v r. 1945 či 1947. O jejím dalším osudu a tvorbě se mi nepodařilo zjistit nic určitého. „Monolog Jana Husa“ je skladbou poměrně rozsáhlou. Popravovaný Hus se tu v myšlenkách obrací k vlastnímu národu a vyzývá ho, aby si vtiskl do paměti jeho porážku a zároveň si hlídal vlastní svobodu. Báseň je prodchnuta představou o vzájemném prolínání popravovaného a ohně, který ho stravuje. V předsmrtných chvílích Hus pomyslně mluví ke svým rodákům téměř po ševčenkovsku. Na pozadí symbolu barikád, kterého autorka neopomněla využít, je Hus vyzývá, aby se zvedli z kolen: všichni přece směřujeme ke svobodě. Bylo by zbabělé zůstat ležet, existuje-li síla k onomu pozvednutí. Poslední slova básně znějí mnohoznačně: „Můj národe, bratři se s ohněm“.

Zdá se, že právě tato mladá autorka zašla v promýšlení a interpretaci Husova závěrečného poselství nejdál. V jejím textu se nejvýrazněji projevila nálada části ukrajinské inteligence, která na konci šedesátých let s neklidem vnímala „utahování šroubů“ tehdy mladým brežněvovským režimem a také dopady počínající restalinizace na ukrajinskou společnost. V očích tehdejších literárních tvůrců se husovský motiv mohl prolínat nejen s ukrajinskými aspiracemi na větší míru národní svobody, ale mohl být vnímán i v souvislosti s osudy československých snah o reformu. Dnes víme, že oba tyto pokusy byly před téměř šedesáti lety odsouzeny k neúspěchu, je však užitečné si je i dnes připomínat.

(boz)