O vztahu dvou pravoslavných světců 18. století

Sergej V. Šumilo: Prepodobnyj Paisij Veličkovskij i Zaporožskaja Seč

Další knížka týkající se do jisté míry vztahu ukrajinského pravoslaví k Athosu, je méně soustředěná než práce stejného autora o zaporožském klášteru na tomto řeckém poloostrově. Autorův výzkum se rozbíhá příliš mnoha směry a efekt jeho badatelského úsilí je proto poněkud sporný.

V centru zájmu tentokrát stojí postava poltavského rodáka, který se stal pravoslavným klášterním představitelem jak na Athosu, tak posléze (a déle) na dnešním rumunském území. Paisij Velyčkovskyj tedy patří současně ukrajinské, rumunské a možná nejvíce ruské kulturní tradici – zprostředkovaně ovlivnil nejen Gogola, Dostojevského a Turgeněva, ale prý dokonce K. Ciolkovského. Velyčkovskyj byl představitelem snah o návrat pravoslaví a pravoslavného mnišství k jejich tradičním zdrojům a v tomto duchu pracoval zejména v době řízení kláštera v Dragomirně na území Bukoviny. V té době, konkrétně v letech 1768–1772, vzniklo šest jeho dopisů přednímu představiteli zaporožských kozáků Petru Kalnyševskému. Jedná se o období těsně předcházející definitivní likvidaci Zaporožské Siče carevnou Kateřinou II., kterou právě Kalnyševskyj zaplatil dlouholetou a doživotní ztrátou svobody.

Dopisy Velyčkovského, ze kterých je v textu práce hojně citováno (v úplnosti jsou pak vydány starším pravopisem v závěru knížky), jsou sice mnohomluvné, ale obsahově nepříliš bohaté. Jde v nich především o získání finanční a hmotné podpory ze strany siče či jednotlivých kozáckých představitelů ve prospěch kláštera, kde Velyčkovskyj působil. Autor dokládá, že tato pomoc nebyla v konkrétních případech nijak bezvýznamná – svědčí o ní např. velký zvon Zaporožan, který byl v klášteře používán. Dalším zajímavým problémem, ke kterému kniha přináší doklady, je migrace pravoslavného duchovenstva mezi ruskou i polskou částí Ukrajiny, tehdejším Moldavským knížectvím a Athosem.

Velyčkovskyj a Kalnyševskyj byly jistě osobnosti převážně rozdílné, jak naznačuje i mírně komická kontrapozice jejich portrétních vyobrazení na obálce knihy. Nepřekvapí, že pravoslavným svatým se stal Velyčkovskyj, a to v rámci Ruské pravoslavné církve domácí (1988) i zahraniční (1990). Překvapí spíše to, že za svatého byl prohlášen také Kalnyševskyj, tedy vojenský činitel ukrajinských kozáků a představitel určité formy ukrajinského autonomismu. Stalo se tak rozhodnutím synodu Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu z prosince 2014 – o této skutečnosti svědčí dvě čerstvě pořízené ikony, reprodukované na stranách 60 a 61. Ukazuje se tedy znovu, že i v rámci té části ukrajinských pravoslavných, kteří se nadále podřizují Moskvě, existuje tendence ctít vlastní historické tradice, které se od tradice ruské v mnohém liší.

Šumilo, S. V. (2015): Prepodobnyj Paisij Veličkovskij i Zaporožskaja Seč (Maloizvěstnyje pisma prp. Paisija Veličkovskogo k Koševomu atamanu Vojska Zaporožskogo Petru Kalnyševskomu: k istorii vzaimootnošenij), Kijev, Meždunarodnyj institut afonskogo nasledija v Ukraině – Serpuchov, Nasledije pravoslavnogo vostoka. Stran 123 (5). /ISBN 978-5-9905423-3-4/

(boz)