Rozpačitá výstav(k)a k stému výročí ukrajinského muzea v Praze

Hned za pokladnou u vstupu do malostranské Vrtbovské zahrady se skrývá (opravdu skrývá) malá výstava uspořádaná ke stému výročí pražského Muzea osvobozeneckého boje Ukrajiny. To rozvíjelo činnost v letech 1925–1948 a bylo brzy po únorovém převratu úřední cestou zlikvidováno. Část sbírek byla poté předána do Sovětského svazu, který vždy ostře potlačoval jakékoli snahy o ukrajinskou samostatnost. Výstava otevřená na přelomu května a června nabízela vítanou příležitost, jak se o muzeu něco více dovědět, zřejmě však přivítala minimální množství zájemců.

Důvod je poměrně prostý. Vypadá to, jako by bylo uděláno vše pro to, aby tato výstava zůstala utajena. Nenajdete o ní informaci na stránkách českého Senátu (https://www.senat.cz/), ačkoli ten usnadnil její zorganizování a na jeho půdě se konala předběžná vernisáž. Nic však nenajdeme ani na stránkách samotné Vrtbovské zahrady (https://www.vrtbovska.cz/). Jako by daly obě instituce od výstavy ruce pryč a nikdo se k ní příliš nehlásil. Navíc, o výstavě nebylo v češtině, pokud vím, prakticky nic napsáno.

Zdá se tedy, že jedno z významných česko-ukrajinských výročí nakonec odplyne, aniž by českým zájemcům o Ukrajinu, tím spíše pak dosavadním „nezájemcům“, mohlo uvíznout v paměti aspoň pár údajů o této instituci a jejím významu. Takový ale jistě nebyl cíl všeho úsilí vynaloženého organizátory z pražského Ukrajinského institutu či odjinud…

Musím zároveň sebekriticky konstatovat, že jsme se zatím problematice pražského ukrajinského muzea na našich webových stránkách nevěnovali, ale pokusíme se co nejdříve tuto chybu napravit. Zájemce se zatím může dovědět více především z publikace dobrého znalce této tematiky, prešovského Ukrajince Mykoly Mušynky. Vyšla v r. 2005 v Praze pod titulem „Muzeum osvobozeneckého boje Ukrajiny v Praze a osudy jeho fondů“.

Ale nyní už více o tom, co vlastně čeká návštěvníka výstavy. U vchodu do zahrady sedí u pokladny nejspíše Ukrajinka (soudím tak podle přízvuku). Nechtěla po mně vstupné za návštěvu samotné zahrady, ale spolehlivě mne poslala na jinou výstavu na druhou stranu od vchodu. Zde lze vidět obrazy mně neznámé české výtvarnice. Její výstava je zřetelně označena, kdežto u vstupu k výstavě o ukrajinském muzeu jakákoli informační cedule schází. Tento základní nedostatek snad bylo možno snadno odstranit, protože už vzhledem k němu se počet případných návštěvníků sníží.

V době mé návštěvy se do tohoto nevelkého barokního prostoru dostavila jen dvojice cizinců, kteří zde strávili snad tři minuty. Expozice o ukrajinském muzeu je tedy nejspíš nezaujala. Tohle bych organizátorům výstavky samozřejmě nezazlíval, protože zvolené téma nejspíše nazaujme cizince, kteří se v rámci návštěvy Prahy vydají do Vrtbovské zahrady právě jen kvůli ní. Českých návštěvníků sem nejspíše přichází ještě méně.

Podívejme se však podrobněji na obsah výstavky za pomoci pečlivě provedené obrazové dokumentace:

https://www.facebook.com/photo?fbid=122205416558252884&set=pcb.122205417044252884

Z ní je patrné, že ve výběru exponátů se prolnula časová rovina 20. a 30. let minulého století se současností – tu reprezentují barevné fotografické momentky ze současné ruské války proti Ukrajině a několik exponátů ze sféry vojenské techniky. Tento postup měl naznačit souvislost zaniklého muzea a idejí, kterým sloužilo, se současností. To je přístup správný, měl však být výrazněji vysvětlen v krátkých textech o výstavě, které jsou však příliš stručné a návštěvníci si je nemohou odnést s sebou.

Většina výstavky se soustřeďuje na ukázky z výtvarné sbírky někdejšího ukrajinského muzea, která má v mnoha případech spíše dokumentační než výrazně uměleckou hodnotu. Vybrala je ukrajinská umělecká historička Oksana Pelenská. Jedná se o necelou dvacítku výtvarných děl. Prohlédnout si lze např. grafické zpodobení ukrajinských hetmanů od Vasyla Ďadyňuka nebo různé návrhy Mykoly Bytynského týkající se ukrajinské státní a regionální heraldiky. Jinak převažují plakáty nebo návrhy plakátů vzpomínající převážně na boj o nezávislost vedený v r. 1918 a vyjadřující naději v jeho úspěšné obnovení. Historika zaujme plakát připomínající datum 29 dubna 1918, tedy den, kdy se na čas zrodilo ukrajinské válečné loďstvo. Ojediněle je zastoupen doklad sochařského umění – busta Tarase Ševčenka od Niny Levytské.

Tuto část výstavy doplňují nepočetné fotografie týkající se muzea a jeho čelných představitelů – profesorů Ivana Horbačevského a Dmytra Antonovyče – nebo jednání o plánu na zřízení tzv. Ukrajinského domu v Praze, kde mělo být muzeum umístěno. Nepříliš dobře co do viditelnosti jsou umístěny kopie dvou muzejních písemností, zřejmě oběžníků.

Popsaný výběr nemůže příliš zaujmout zahraničního ani českého návštěvníka, českých Ukrajinců pak přijde na prohlídku asi nejméně. Vystavená výtvarná díla působí upřímně řečeno poněkud monotónním dojmem. Navíc nejsou všechna opatřena popiskami a už vůbec ne dodatečnými vysvětlujícími informacemi, které by návštěvník přivítal a které by mu umožnily lépe pochopit, co a proč je vystaveno. Snad měl být do přípravy zapojen pražský Národní archiv, kde je uložena většina „pozůstalosti“ ukrajinského muzea dochované na českém území. Naskýtá se také otázka, zda místo pro výstavu bylo zvoleno šťastně, Vrtbovská zahrada je sice atraktivním prostorem, ale láká návštěvníky s jinými zájmy.

Přes to vše, co jsem zde napsal, doporučuji výstavu o ukrajinském muzeu k prohlédnutí, zbývá už jen několik červnových dnů, během kterých to lze učinit. Zajímalo by mne samozřejmě, zda se názory těch, kdo se na okraj Vrtbovské zahrady vypraví, s mým pohledem shodnou či nikoli.

Na místě je závěrečná reflexe. Už více než osm let se tu snažím sledovat a glosovat většinu výstav, uskutečněných v Praze a ilustrujících minulou, ale častěji současnou tvář Ukrajiny. Psal jsem už o výstavách podobně ukrytých a nepatrně navštívených – např. o výstavce fotografií, umístěné v Betlémské kapli. S problémy, které jsem tehdy popsal, se však jistě potýkalo větší množství podobných akcí snažících se o informování české veřejnosti.

České přísloví říká, že „kdo nic nedělá, nic nezkazí“. Chci ujistit všechny, kdo se na přípravě výstavy o muzeu podíleli, že si vážím jejich pokusu, i když vše tak nějak „úplně nedopadlo“ Nejsem přitom žádným doktorem Besserwisserem, který uděluje z „výše svých znalostí“ rady a pokyny. Jde mi spíše o jednu konkrétní věc. Má-li mít podobné úsilí smysl, zkusme se společně opakovaně zamýšlet nad tím, jak dělat účinnou propagaci Ukrajiny. Musíme přece vědět, co chceme českému publiku nabídnout, co by mohlo vzbudit zájem a co nikoli, jak to naaranžovat a jakým způsobem výslednému tvaru udělat reklamu.

Pokud se bude postupovat způsobem, který nevezme tyto otázky v potaz, zůstane každé úsilí pokusem polovičatým a z nemalé části marným – půjde tedy o sérii ztracených příležitostí. Můžeme si něco takového znovu a znovu dovolit?

(boz)