Ukrajinské velvyslanectví v Praze už třicet let „ve svém“

Budovu v pražské Bubenči, nedaleko od tzv. „Kulaťáku“, znají asi všichni čeští Ukrajinci. Pro zastupitelský úřad jejich země bylo nalezeno hezké místo v jedné z pražských zahradních čtvrtí, kousek od jednoho ze vchodů do Stromovky. Netuším, kdy přesně, kým a jak bylo toto místo vytipováno, v každém případě však byly budovy velvyslanectví a sousedního konzulátu oficiálně otevřeny 26. dubna roku 1995. Nedávno tomu tedy bylo třicet let.

Vzpomínáme tudíž této události trochu opožděně. Přitom je třeba upřesnit: nejedná se o výročí vzniku ukrajinského velvyslanectví, protože si připomínalo analogické výročí už před necelými třemi lety. Až do jara 1995 však byli jeho pracovníci odkázáni na nouzové prostory. Ruská ambasáda, rozvalená v obrovském areálu na okraji Stromovky, z toho nejspíš měla nefalšovanou radost. Podobné problémy řešily ukrajinské zastupitelské úřady po celém světě. Rusko se přece nehodlalo s nikým dělit o „svůj“ majetek. Jak praví známé rčení, „moskali zabrali“.

Opravy nového sídla ukrajinské mise v dolní části ulice Charlese de Gaulla (za komunistů Sverdlovovy) trvaly nejeden měsíc, na počátku r. 1995 však už směřovaly k závěru. Nejlepší příležitost k oficiálnímu otevření budovy poskytla oficiální návštěva ukrajinského prezidenta v České republice. První ukrajinský velvyslanec Roman Lubkivskyj se však této slavnosti už nemohl zúčastnit, protože byl nedlouho předtím odvolán z funkce. Nepochybně to pro něj znamenalo velké zklamání.

Je možné, že roli sehrály nějaké finanční nesrovnalosti, ale zrovna tak mohly spolupůsobit osobní důvody. Konkrétně mám na mysli nepřízeň jednoho z někdejšího pracovníků sovětského velvyslanectví, který přešel do služeb Ukrajiny a brousil si zuby na úřad velvyslance v Praze. Neuspěl však, vrátil se do Kyjeva a pracoval proti Lubkivskému. Ať už tomu tehdy bylo jakkoli, v době předcházející otevření budovy velvyslanectví měl už tento úřad nového dočasného správce. Stal se jím profesionální diplomat Andrij Ozadovskyj (1932–2011), který v r. 1955 absolvoval fakultu mezinárodních vztahů kyjevské univerzity. Stal se pak pracovníkem nevelkého a z hlediska smyslu existence poněkud problematického ukrajinského ministerstva zahraničí, pracoval ale také v mezinárodním odboru ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny. V 60. letech 20: století se mimochodem dostával do kontaktu i s československým konzulátem v Kyjevě.

Za této situace přicestoval do Prahy druhý ukrajinský prezident Leonid Kučma, který byl tehdy necelý rok v úřadě. Jeho předchůdce Leonid Kravčuk se v době svého krátkého mandátu do Československa ani jeho následnických republik nestačil vypravit. Kučmova státní návštěva byla tedy první cestou tohoto typu a později ji zopakovali jen dva z jeho čtyř nástupců – Viktor Juščenko a Volodymyr Zelenskyj: ten dokonce dvakrát, naposledy zcela nedávno.

Byla to teprve třetí zahraniční návštěva Leonida Kučmy po cestách směřujících do USA a Japonska. Ukrajina tehdy prožívala složité vnitropolitické problémy: spor prezidenta s parlamentem, úvahy o celostátním plebiscitu řešícím důvěru obou těchto mocenských činitelů, zemi chyběla ústava a dořešeno nebylo ani zavedení hryvny jako měnové jednotky. Ve vzduchu zůstávaly žádosti ze zahraničí o uzavření Černobylské atomové elektrárny. O tom všem se v České republice vědělo…

Kučmova dvoudenní návštěva (25. a 26. 4. 1995) měla na programu především jednání s prezidentem Havlem a premiérem Klausem. Ukrajinský prezident v Praze deklaroval vůli Ukrajiny uskutečňovat podle českého vzoru privatizaci a řídit se českými zkušenostmi také při řešení jiných otázek. To Kučma uvedl i v projevu k českým podnikatelům, který pronesl v pražském Rudolfinu. Kromě toho byl projednáván také návrh na podepsání trojstranné smlouvy mezi Ukrajinou, Českem a Turkmenistánem o dodávkách zemního plynu, a posuzována byla i možnost dodávek jaderného paliva z Ruska do Česka rovněž přes ukrajinské území.

Česko slíbilo podpořit členství Ukrajiny v Radě Evropy, zatímco Kučma byl tehdy poněkud váhavější ve věci podpory případného členství České republiky v Severoatlantickém paktu. Nejpodstatnější skutečností se ovšem stal podpis první velké mezistátní dohody mezi Českou republikou a Ukrajinou, která zahájila novou etapu jejich vzájemných vztahů.

Vraťme se však na začátek tohoto článku. V rámci návštěvy ukrajinského prezidenta byla odevzdána svému účelu nová budova ukrajinské diplomatické mise a brzy na to se dočkal jmenování i druhý ukrajinský velvyslanec v České republice, už zmíněný Andrij Ozadovskyj. Svou funkci vykonával čtyři roky (do června 1999). Některé jeho příspěvky najdeme v českém tisku. Ve srovnání se svým předchůdcem to byl podle mého názoru člověk tak nějak suchý a uzavřený – nejspíš mu chyběl potřebný esprit.

To už je ale jiná kapitola stejně jako odpověď na otázku, jak se velvyslanectví dařilo a daří plnit jeho úkoly. Český občan na takovou otázku odpovědět nemůže, a to i v případě, že občas projde kolem budovy nebo že několikrát mohl nahlédnout do přijímacích prostor v jejím přízemí…

(boz)