Dvě setkání se zaporožskými kozáky ve slezské Wroclawi

Ne, nepotkal jsem je na ulicích wroclawského starého města, kde by se jistě vyjímali velmi exoticky. Více než prohlížení města nad Odrou mne v těchto dnech zaměstnávaly fondy wroclawských odborných knihoven. A právě tam jsem „své Zaporožce“ našel v jedné z edic starších polských literárních děl.

Bylo to tedy tentokrát jiné než před lety, kdy jsem si říkal: „navštívit Wrocław a uvidět Lvov“. Letos mne zaujal polský literární historik Jerzy Kroczak, který vydal ve slezské metropoli roku 2007 knížku „Staropolská proroctví a zázraky“. Zpřístupnil zde s komentáři devět většinou krátkých textů, vydaných tiskem v letech 1578–1633. Dva z nich, publikované na počátku 30. let 17. století, mne skutečně zaujaly.

V tu dobu byla celá severní část Ukrajiny ještě začleněna do Polského království, a tedy i do územně většího polsko-litevského soustátí zvaného Rzecz Pospolita. Nejviditelnější složkou obyvatelstva Ukrajiny byli tehdy zaporožští kozáci, usídlení už dlouho předtím v širokém pásu stepí kolem dolního Dněpru, v blízkosti černomořského pobřeží. V té době už byli kozáci fenoménem známým ve střední Evropě i za jejími hranicemi.

V r. 1632 vyšel ve Varšavě spisek Stanislawa Roszyńského. Věnován byl senzační zprávě, která dorazila do polské metropole v polovině prosince předešlého roku. Byl v ní popsán podivný příběh, ne-li přímo zázrak, který se odehrál na východě polského státu. Svědky události se stali zaporožští kozáci (kozacy zaporowscy), kteří byli v tu dobu na cestě v blízkosti města Bila Cerkva (dnes se nachází v Kyjevské oblasti).

Kozáci prý zaslechli z blízkého kopce křik a volání. Znepokojilo je to a zprvu si netroufli přiblížit se. Někteří se nakonec přece jen osmělili, aby zjistili, co se to děje. Kopec se prý náhle rozestoupil, vyrazil z něj pramen krve smíchané s vodou, a navíc vypadlo ven několik kulí jakoby z palných zbraní. Jako doklad této nevšední události byla do Varšavy jedna z nich zaslána: byla prý z jakési lepivé (klejowaté) hmoty podobné spečené smůle, šířila sirný zápach a po úderech železným předmětem se kolem ní objevily jiskry.

Autor spisku se pokusil systematickým způsobem vysvětlit, co se vlastně u kopce nedaleko Bílé Cerkve stalo. Kladl si v tom směru otázky a odpovídal na ně. Nejvíce ho zajímalo, kdo byl původcem popsaného zázraku, ale hledal odpověď i na otázky, co znamenalo volání z podivného kopce a jeho rozestoupení, jak vysvětlit přítomnost vody, krve, kulí a jisker i sirný zápach v jeho blízkosti. Na pomoc si bral doklady z Bible a také z antických autorů, kteří se zabývali přírodou. Zastavme se blíže u dvou věcně ukrajinských momentů, které zmínil, ač přímo slova Ukrajina neužil.

Při pokusu o stanovení původce podivného jevu vyslovil Roszyński tři možné odpovědi: mohl jím být všemocný Bůh, prokletý čert (resp. ďábel) nebo přirozenost alias příroda. Pokud jde o možnou účast ďábelských sil, autor užil zajímavého argumentu: „Nejeden člověk může věc chápat tak, že tento zázrak je dílem čarodějů a čarodějnic, jejichž hlavní sídlo se podle obecného chápání „našich Poláků“ nachází v okolí Kyjeva. Právě tam mohli tedy ´ďáblovi žáci´ vymyslet a realizovat zázračnou událost, ať už omámením svědků nebo prostřednictvím spolehlivě provedeného záměru. Před oči se nám tu tedy staví skoro gogolovský obraz mystérií údajně spjatých s Ukrajinou. Polský autor se však nakonec přiklání k názoru, že původcem tak děsivého zázraku či varování učiněného lidem byl přece jen všemocný Bůh.

V partii pojednávající o tom, co by mohla znamenat voda plynoucí z kopce, dochází vykladač zázraku k názoru, že je takto připomínán nepřítel přicházející do polského státu od moře, v tomto případě Baltského. O osobě nepřítele tak nebylo pochyb: jednalo se o slavného švédského protestantského krále Gustava II. Adolfa. Ten vedl mnohaleté tažení proti Habsburkům v severní a východní části Německa a soupeřem mu byl císařský vojevůdce Albrecht z Valdštejna. Podle Roszyńského se Gustav Adolf souběžně pokusil rozložit soudržnost Rzeczi Pospolité.

Použil poselstva, které bylo vysláno jeho jménem z lotyšské Rigy k „zaporovským“ kozákům. V listu, který vezli na jih dva zvláštní vyslanci, byli kozáci velebeni jako šlechetní a svobodní vojáci, muži činu a páni Borysthenu (Dněpru) a Černého moře, ale také jako obránci starodávného křesťanského řeckého náboženství, tedy pravoslaví. Švédský král jim proto u vědomí toho všeho nabídl jakousi konfederační smlouvu, aby si tak kozáci zajistili svobodu, zlepšili své životní podmínky a osvobodili se od katolického útlaku. Cesta k tomu měla vést jejich odtržením od Polského království.

Tento pozoruhodný a pozapomenutý švédsko-ukrajinský moment se ozval o čtvrt století později, na sklonku vlády hetmana Bohdana Chmelnyckého, kdy se stal na čas realitou kozácký stát. O dalšího půl století později, v r. 1708, uvedl švédsko-kozácké či švédsko-ukrajinské spojenectví nakrátko v život neméně známý hetman Ivan Mazepa. Okolnosti tomuto plánu nepřály a cesta Ukrajiny bohužel směřovala do stále výraznějšího ruského područí.

Závěrečná část textu o zázraku u Bílé Cerkve řeší, jak má být zabráněno zlu, které je prorokováno popsanou zázračnou událostí. Čtenáři knížečky se neměli popsané události lekat, podobné příběhy se prý totiž kdysi odehrály jak v antickém římském císařství, tak v polském království. Válečné nebezpečí hrozící oběma těmto státům se vždy obrátilo v dobré, mimo jiné i rozšířením jejich hranic.

Hlavní cestou k tomu, aby se zabránilo nějakému skrytému zlu, mají být prosby k Bohu o pomoc, ale také mužnost: jen modlitby nás neuchrání, je třeba přiložit vlastní ruce k dílu a uchovat v polských srdcích odvahu. A do třetice: je třeba uchovat v zájmu státu shodu či soudržnost proti vnějšímu nepříteli.

Spoluaktéry této soudržnosti měli být podle tehdejších představ i zaporožští kozáci. Těm věnoval pozornost také Andrzej Dębolęcki ve veršované brožuře nazvané „Wrózbit boju moskievskiego“ (Věštec války s Moskvou) z r. 1633. V této „básnické věštbě“ je probírána úspěšná polská obrana města Smolensk před carskými oddíly. Smolensk se dnes nachází na západě evropské části Ruska nedaleko od hranic Bělarusi – až tak daleko tehdy sahal polský, resp. polsko-litevský stát.

Dębolęcki jmenoval v delší pasáži spojence, kteří se podíleli na polském vítězství: zmíněni jsou „luční“ Tataři, tedy krymští Tataři ozbrojení luky spolu s „junáky vojska zaporowskiego“, kteří už kdysi přímo v Moskvě úspěšně „zaúřadovali“ – míněno je jejich angažmá v polských službách na počátku 17. století.

O kousek dál je autor nazývá „lehkými Kozáky“ (míněno je asi to, že ve vojenských konfliktech zastupovali pěchotu a lehkou jízdu), v jejich stínu jsou připomenuti ještě „Duňčykové“ čili Dáni a „německé roty“. Toto početné mnohonárodní vojsko přispělo k úspěchu tehdejší polské válečné kampaně. Smolensk tak zůstal i po ukončení bojů v r. 1634 východní výspou polsko-litevského státu, byť jen nakrátko.

Dębolęcki navíc předpovídá v závěru své veršované skladby další vítězství „polského orla“ nad jeho východním sousedem. Konstatuje, že se vrátí ty časy, kdy bylo milé pozorovat, jak se polský stát rozšiřuje. Polský orel prý rozestře svá křídla do velkých vzdáleností a budou se mu klanět a vzdávat čest všechny země na jeho vnějších hranicích. A bude to tak prý na věčné časy…

Věci se ale brzy začaly vyvíjet jinak, než si Dębolęcki a jiní Poláci představovali. Polsko ztratilo Smolensk natrvalo v r. 1654 a v tomtéž roce se zhroutila i jeho nadvláda nad východní Ukrajinou. Právě tamní kozáci přispěli nemalou měrou k počátku pádu polského státu, který se završil jeho dočasným zánikem na konci 18. století.

Události z počátku 30. let 17. století byly jen malou předehrou toho všeho. Stojí však za pozornost rozsah oblasti, v jejímž rámci kozáci tak nebo onak přicházeli ke slovu. Vzdálenosti mezi Varšavou, Zaporožím, Bílou Cerkví, Rigou, Smolenskem i Moskvou byly značné. Ukrajinští kozáci se tehdy už stali fenoménem spoluvytvářejícím výrazným způsobem dějiny východní Evropy.

Jak je patrné, měli Ukrajinci problémy se svými sousedy už před čtyřmi staletími. Už tehdy se museli rozhodovat o tom, „s kým a proti komu“. Dnešní situace je přehlednější a jednodušší. Většina Ukrajinců má v této otázce jasno.

(boz)