Propaganda a dezinformace útočí [II] … doba „postfaktická“

Žijeme v postfaktické době: v době přehlcení informacemi. Denně se setkáváme se soupeřící nabídkou médií, frontou statusů na sociálních sítích, záplavou zpráv internetového zpravodajství[1]. Aniž bych úplně paušalizoval, mnohá dnešní globální média a tím spíš sociální sítě už dávno nejsou o přinášení faktů nebo vzdělávání čtenářů, nikoliv. Jsou o lajcích a penězích a podle svých potřeb mění naše vnímání toho, co je důležité a co je vlastně realita. A jejich nástrojem jsou emoce.

Emocionalizace

Nejúspěšnější články v dnešních konzumních médiích a příspěvky na sociálních sítích nejsou ty, které jsou podstatné z hlediska informační hodnoty či světové budoucnosti, nýbrž ty, které jsou nejzajímavější pro diváka nebo čtenáře. U těch zůstáváme, ty konzumujeme, na ty klikáme. A to je přesně to, co média živí – čím déle zůstaneme, čím častěji klikneme a čím víckrát nasdílíme nebo přepošleme, tím více jim dáme vydělat. Čím více bude mít médium takto úspěšných příspěvků, bez ohledu na to, jaký je jejich obsah, tím více jejich majitelé vydělají, tím lépe zaplatí své redaktory a zdokonalí své algoritmy – aby vám příště předložili ještě více takto zajímavých informací.

Problém je především v tom, že atribut „zajímavý“ nemusí nijak souviset s pravdivostí nebo s důležitostí sdělované „informace“. Média, sociální sítě a kanály masově produkující „náplň“ vytvářejí a nabízejí čím dál tím méně skutečného obsahu, který by byl hluboce důležitý a nad nímž by se jeho konzumenti měli opravdu zamýšlet. Pro mnohá média takový obsah není zajímavý, neboť neútočí na naše emoce, a tudíž negeneruje lajky, reposty nebo emailovou rozesílku.

Marketingové a mediální techniky a technologie dokážou přesně zjišťovat, na co klikáme, jak dlouho u toho vydržíme, kolik času strávíme nad emoce vyvolávající zprávou, byť její informační hodnota je pro nás mizivá. Nafouknuté klikbajtové titulky slibují senzační a vysoce aktuální obsah jen proto, abychom na ně klikali s touhou a s pocitem, že teď se dozvíme převratnou a zeměspásnou informaci. Povětšinou však titulky nemají s obsahem článku mnoho společného.

Otevřme si kterékoliv noviny a začtěme se: „Kilogram hub je nejdražší v historii“, „Nahý cyklista dostal pokutu, neměl helmu“[2], „Na českých silnicích je stále hůře“. Za uměle emotivními titulky se skrývají povšechná, ale zato senzační odhalení. Dozvíte se, že „kilo hub stojí 220 Kč – na rok 2013, tak zlý pro pojišťovny, ale celkový sběr hub a jejich cena stačit nebudou“[3], souvislost hub a pojišťovnictví mi uniká. Nebo, že „po deštích je pravděpodobnost růstu hub na valné většině území ČR vysoká“. Děsivé odhalení. Možná má varovat houbaře, aby se neušlapali.

Úrodnou půdou pro senzační a emoce burcující odhalení, za nimiž se málokdy skrývá skutečná faktografie, znalost věci a hodnotné, ověřitelné a užitečné informace, jsou tzv. aktuální témata. Aktuální a světoborné téma, které naplní přední stránky novin, portálů i televizních zpravodajství, se dá udělat prakticky z čehokoliv, jen když se to pořádně uchopí, a to dnes mediální scéna umí. Třeba z narození vlčat na Broumovsku nebo z medvědů přehrabujících se na Slovensku v popelnicích. Vždy „vděčnými“ tématy jsou samozřejmě smrtelně nebezpečné vakcíny proti covidu, zprávy o nichž plnily média, ale především sociální sítě skoro dva roky, migranti nebo dnes, v době přípravy těchto textů, válka Ruska proti Ukrajině. Dokážou vyvolat velké emoce, velký strach, velkou nenávist, ale i otupělost a  nedůvěru k čemukoliv. Nakonec se začneme ptát sami sebe, zda vůbec můžeme něco s tak špatným stavem věcí udělat. A na úrodnou půdu pro propagandu se s každou takovou myšlenkou sype další a další hnojivo.

Emoce zabíjejí rozum

Nejhorší na tom všem je, že po určité, nepříliš dlouhé době začneme postupně sami vnímat zprávy v médiích prizmatem nahromaděných emocí, kýčovitostí titulků a nadpisů a nejsme schopni nebo spíš už ani nechceme oddělovat zrno od plev. S tím ruku v ruce jdou propaganda a dezinformace a nabídky líbivých, jednoduchých, zkratkovitých a zaručených řešení, nad nimiž není třeba příliš přemýšlet.

Přiznejme si každý, jak v drtivé většině reagujeme na zprávy. Zejména na ty, které se nám líbí, nebo naopak na ty, které se nám nelíbí. Vždycky první nastoupí emoce. Buď už je to radost, potěšení, zadostiučinění či jiná pozitivní emoce, když se nám zpráva líbí, nebo vztek, rozčilení, nenávist, zděšení či dokonce strach, když zpráva neladí s naším míněním, názorem, hodnotami nebo s viděním světa. A kolik z nás potom začne o obsahu zprávy přemýšlet klidně a v souvislostech? Nebo se jí dokonce pokusí ověřit? Zeptejte se sami sebe.

Publikační symetrie

V historii psal noviny většinou někdo, kdo měl vystudovanou žurnalistiku a na expertní názory se tázal toho, kdo problematice rozuměl. Dnes může psát příspěvky (na sociální síť, do vaší e‑mailové schránky, ale i do médií) doslova každý. Expertem není jen ten, kdo publikuje ve vědeckých časopisech a rozumí danému tématu, nýbrž ten, kdo se za experta prohlásí a získá pro toto prohlášení dostatek fanoušků. A z mnoha těch, kteří ve vědeckých časopisech skutečně publikují, se díky jejich titulům a publicitě, experti udělají, i když o dané problematice nemají zbla ponětí.

A jak získáte fanoušky? Tím, že říkáte, co chtějí slyšet. Že jim poskytnete zprávy, názory a informace, které se jim líbí a které vyvolají patřičné emoce, kterých si cení. Že uslyší to, co podpoří jejich vnímání, jejich vlastní hodnoty, jejich názory a způsob vidění světa, ať je jakýkoli.

Nadmíra a zahlcení

Dalším příznakem postfaktické doby je skutečnost, že zprávy, informace a sociální sítě konzumujeme nadměrně. I kdyby se jednalo o relevantní, objektivní a důležité informace, stejně by nás v takové nadmíře vyčerpaly. Neboť na rozdíl od našich dědů, kteří si jednou týdně v neděli ráno přečetli noviny, složili je a šli žít, my jsme obklopeni informačním hlukem neustále.

Pořád kontrolujeme sociální sítě. Posíláme si vzájemně e‑maily s naším naštváním a emočními zprávami. Stále chodíme na zpravodajské kanály kontrolovat, co je nového. A to je problém. Protože po dvou hodinách se svět obvykle výrazně nezmění. Ale daný zpravodajský (či jiný) web ví, že už za dvě hodiny přijdeme zpět a budeme vyžadovat nové zprávy a nové dávky emocí. Jak na tento náš požadavek bude reagovat? Samozřejmě nám vyhoví. A předloží, co požadujeme – vytvoří pro nás novou emoční zprávu s obvykle trochu umělou relevancí, protože za ty dvě hodiny se ve světě skutečně nic tak důležitého povětšinou nestane. A pokud se stalo, dozvíme se to velice brzo i bez permanentního čučení na internet.

Stále nám hraje v práci nebo autě rádio, doma televize, a v nich jdou zprávy, rozhovory, často povrchní řeči, ne‑li přímo tlachy, proložené beztvarou a stále stejnou zvukovou hmotou, kterou lze bohužel na většině stanic takzvaného středního proudu stěží nazvat kvalitní hudbou. Když nás to přestane bavit, jdeme na Facebook. Když na Facebooku nic není, zkontrolujeme Instagram, emaily, novinky. A tak pořád dokola. Proč to všechno děláme? Zkuste si otázku zodpovědět sami. Zkuste se spočítat, kolik času, pravděpodobně zbytečně, trávíte na internetu a na sociálních sítích. A jakou část života, který můžete opravdu prožít, tím ztrácíte.

I to je jeden z důvodů, proč v médiích „My a Ukrajina“ nechceme a nebudeme zveřejňovat senzace, fantasmagorie, nevedeme aktuální témata jen proto, že je někdo prohlásil za aktuální, nechce a nebudeme omílat stále stejné informace komentované nejrůznějšími pseudo-odborníky kolem dokola, šířit bludy, populismus, protichůdné dohady a povrchní analýzy založené hlavně na „povinnosti“ něco napsat, aby bylo co lajkovat. Nehodláme relativizovat pravdu a vnášet tak do myslí lidí nejistotu, nedůvěru, pochybnosti, skepsi a nihilismus. Chceme a budeme podávat hodnotné, hodnověrné, aktuální, ověřitelné a fakty podložené informace. A nebudeme je pořád dokolečka omílat.  Totéž platí o přihlouplých a rádoby duchaplných vtipech či mnohdy deep fejkovým videím, jejichž cílem je řádně rozdmychat emoce, nikoliv informovat o nových závažných a důležitých faktech.

Příště něco o informacích, hodnověrnosti, pravdě a lži.

(jer)

< Předchozí | Následující >