Z hlubin dávnověku (XXXIX): Avaři na hranicích

Přesun Avarů z Mongolska do Panonie byl podle Z. Hofmanové z Masarykovy univerzity nejrychlejší migrací v dějinách. Cestu dlouhou 7000 kilometrů překonali během několika málo let. Postupovali zřejmě po Hedvábné stezce, na které podnikaví Sogdiané vybudovali celý řetězec obchodních měst v oázách, nepochybně s dobře vybavenými karavanseráji. Šlo asi o 20 000 vojáků, W. Pohl odhaduje celkový počet migrantů i s rodinami na 100 000 lidí. Je s podivem, že v sogdijských nápisech nejsou žádné zmínky o pochodu tak velkého množství lidu. Na druhé straně ve Střední Asii mezi sebou ustavičně válčila efemerní barbarská království, takže možná nešlo o nic mimořádného. Další zprávy o Avarech máme až z oblasti Kavkazu.

Kavkaz byl odjakživa horkou zónou. Stýkaly se tu hranice dvou supervelmocí, Říma a Persie, které se přetahovaly o Arménii a zároveň se musely bránit před invazemi kočovníků zpoza hor. Zachariáš Rétor uvádí jména třinácti „lidů“, z nichž některá nám již znějí povědomě: Bulhaři, Alani, Onoguři, Ugoři, Sabirové, Kutriguři, Avaři, Chazaři, Dirmarové, Saraguři, Bagarsikové, Khulové a Hefthalité. V zájmu obrany kavkazských průsmyků Římané a Peršané uzavřeli křehkou dohodu o spolupráci, podle které Peršané měli zajistit vojáky a Římané finance. Římané ale platili velmi liknavě, což vedlo k novým konfliktům. V roce 531 císař Justinián konečně zaplatil dlužnou částku asi 7 tun zlatých mincí, což umožnilo Chosrauovi I. vybudovat velkolepé opevnění zvané Velká kavkazská zeď. Chránila nejzranitelnější místo u Derbentu v dnešním Dagestánu, kde mezi úpatím velehor a pobřežím Kaspického moře leží asi 3 km široká rovina. Ochranu tvořila derbentská citadela (do dnešní podoby přestavěná v 10. století), dvojitá městská hradba od citadely až k moři a 40 km dlouhá zeď, která se táhla o vnitrozemí a každých 500 m byla přerušována pevnůstkou či strážní věží.

Opevnění je však třeba osadit vojáky. A jaké lepší zaměstnání může najít divize elitních válečníků na útěku, než stát se žoldnéři ve službách velmoci? Informace máme jen z ústní tradice Kavkazských Avarů, kterou zaznamenali arabští autoři 9. – 10. století. V 5. – 12. století existoval na území dnešního Dagestánu státeček, kterému Arabové říkali Sarir. To je arabské slovo pro trůn a vztahuje se údajně ke zlatému trůnu, který vládce toho státečku dostal od šáha Chosraua. Jeho arabský titul zněl „sahib al-sarir“ (pán trůnu), „khagan al-džabal“ (khagan hor) a „warazan-šah“ (král Avarů).

Pověst o zlatém trůnu má reálné jádro. Perští šáhové dosazovali do hraničních provincií vojenské správce s titulem „marzpan“ (neplést s marcipánem), obdobu germánských markrabat. Titul byl dědičný. Marzpani měli nárok na stříbrný trůn, marzpani střežící nekritičtější místa (což byl právě Darial a Derbent) obdrželi trůn zlatý. Po dobytí Araby se ze Sariru stal Avarský chanát, který vydržel až do 19. století. V dnešním Dagestánu tvoří 30 % obyvatelstva Kavkazští Avaři. Geneticky ani jazykově tito Avaři nemají vůbec nic společného s Rourany, nezapomeňme však, že už i samotný Rouranský khaganát byl multietnická říše s velkým podílem středoasijských a severoíránských etnik.

Tvrdé jádro rouranské aristokracie tedy postupovalo dál směrem k západu. Vojenské posty na černomořské straně Kavkazu však už byly obsazené Alany. Nicméně pořád tu ještě bylo celé Přičernomoří osídlené nomády a severně od nich Slovany. Avaři podle všeho provedli nejprve důkladnou rekognoskaci, podívejme se tedy, co zjistili.

Římské prameny se nejčastěji zmiňují o dvou etnikách: Kutrigurech a Utigurech. Podle Prokopia i podle jejich vlastního podání byli Kutriguři a Utiguři dvě sesterské větve jednoho etnika. Jejich etnonyma jsou vlastně pouze popisná: Kutrigur = „qutur ogur“ znamená „devět klanů“ a Utigur = „utur ogur“ znamená „třicet klanů“. Jejich původní sídla byla kolem Azovského moře, u ústí Donu, na Krymu a na Kubáni. Tato lokalita odpovídá největší koncentraci pohřbů, které archeologové charakterizují jako „nomády západní eurasijské stepi“. Stejný typ pohřbívání se objevuje podél celého severního Přičernomoří. Jsou to většinou izolované hroby, což ukazuje, že šlo o vysoce mobilní společnosti pastevců, kteří se zdržovali ve vlhčích oblastech podél velkých řek nebo na samotném břehu moře, kde obchodovali s proplouvajícími byzantskými loděmi. Nešlo však o homogenní kulturu, jsou tam dílčí rozdíly v pohřebním ritu – např. v orientaci koster vzhledem ke světovým stranám, v charakteru milodarů apod. Zřejmě každý klan měl svoji vlastní tradici. Kolem poloviny 6. století se stejný typ stepních kostrových pohřbů objevuje také v povodí Tisy a v Transylvánii. Můžeme je pro jednoduchost nazývat Kutrigury nebo Bulhary, s vědomím, že jde jen o souhrnné označení. Bylo to v době, kdy do této oblasti pronikají karpatskými průsmyky i Slované. Pohřebiště stepních nomádů a slovanská pohřebiště se však nemísí.

Podle byzantských historiků se první vpád Kutrigurů do Panonie odehrál v roce 539. V roce 545 Justinián uzavřel spojeneckou smlouvu se slovanskými Anty, aby Kutrigury zadržovali. To fungovalo až do roku 551, kdy do Panonie přitáhlo přitáhlo 12 000 Kutrigurů, aby bojovalo na straně Gepidů proti Langobardům. Později spolu s Gepidy a Slovany podnikali nájezdy na byzantské území. Naproti tomu Utiguři zůstávali na východě a udržovali s Byzancí přátelské vztahy. Justinián tedy uplatil utigurského náčelníka Sandilcha, aby zaútočil na kutrigurské civilisty v jejich azovské domovině. Kutriguři utrpěli velké ztráty. Část z nich uzavřela s Byzancí příměří a 2000 jich byly usazeny v Thrákii. To zase popudilo Sandilcha, který nyní poukazoval na to, že dřívější nepřátelé Kutriguři nyní blahobytně žijí v úrodném kraji, kdežto jeho národ živoří v polopoušti. Podle některých zpráv se pak Kutriguři a Utiguři navzájem vyhubili, což není tak úplně pravda. S oběma etniky se ještě dlouho setkáváme.

Za této situace začali Avaři jednat. Věděli už, že existuje institut federátů, který zahrnuje: 1) výroční dary, 2) pravidelný plat za vojenské služby, 3) sídlo na římském území, případně rozkaz okolním vesničanům, aby federáty zásobovali potravinami. Navázali tedy kontakt s alanským králem Sarosiem, aby jim zprostředkoval slyšení u císaře. A tak se v lednu 558 objevila v Konstantinopoli delegace Avarů vedená jistým Kandichem, který ujišťoval Justiniána, že „neporazitelní Avaři zničí všechny jeho nepřátele, pokud dostanou drahocenné dary, každoroční platbu a velmi úrodnou půdu k usazení“. Od dob Gótů však Římané měli velmi špatné zkušenosti s usazováním velkých barbarských vojsk na území své říše. Justinián po poradě se senátem zahrnul Avary množstvím luxusních darů, přislíbil jim i další, ale půdu jim nedal. Zato jim přidělil římského velitele Valentina, který měl řídit jejich akce proti nepřátelským barbarům. Avaři se dali na pochod od severního Kavkazu směrem k Dněpru a podrobili si nejprve Sabiry, Onogury a Anty. Kutriguři se mezitím vzpamatovali a v zimě 558/559 velké vojsko vedené Zaberganem překročilo zamrzlý Dunaj a vpadlo hluboko do byzantského území. Zabergan se s 7000 jezdci dostal až k samotným hradbám Konstantinopole a Justinián musel zaplatit poplatek za mír. Povolal však starého generála Belisaria a ten Kutrigury zatlačil zpátky za Dunaj. Podle všeho Byzantinci pak platili Kutrigurům i Utigurům každoroční poplatek za mír a Avarům posílali výroční dary. Zestárlý Justinián už neměl energii k válečným výpravám a raději si mír vykupoval. Tím proti sobě popudil „jestřáby“ u svého dvora, kteří poukazovali na to, že poplatky odváděné barbarům jen povzbuzují další kmeny, aby si také vynutily svůj díl.

Avaři uvítali Kutrigury jako cenné spojence. Nejenže to byli zdatní bojovníci, ale sloužili i jako průvodci po novém území, znalci Slovanů, možná jako tlumočníci. Jeden Kutrigur byl dokonce khaganovým poradcem. V letech 559 – 560 se avarská armáda postupně rozrůstala o další kmeny, mezi nimi nepochybně i Slovany. Ne vždy šlo o násilné podrobení: khagan je k sobě lákal i bohatými dary a příslibem kořisti. Víme, že později se jedna avarská delegace snažila verbovat Slovany až kdesi v Pomořanech, ti ale s díky odmítli. S kmeny, které se dobrovolně přidružily k avarské konfederaci, se nepochybně zacházelo jinak než s těmi, které si Avaři museli podrobit násilím (kyjevský Nestorův letopis uvádí výslovně jen týrání Doudlebů, Theofylakt Simokatta píše o „zničení“ odbojných Antů). Mezitím se však na východě rozrůstala i říše Gökturků. S pomocí Peršanů dobyla království Hefthalitů, v roce 558 už sahala k Aralskému jezeru. Turecký khaganát byl pro svou velikost rozdělen podobně jako předtím rouranský na východní a západní část. Ve východní části, která byla důležitější vzhledem k sousedství s Čínou, vládl sám Bumin-khagan a po něm jeho syn. V západní části vládl Buminův mladší bratr Istemi.

Turci dostávali od Číňanů tribut v podobě velkého množství hedvábí a snažili se ho zpeněžit. Avšak monopol na přepravu hedvábí z Číny do Byzance měla perská říše. Když se sogdijští kupci s tureckým hedvábím pokusili projít Persií, byli zadrženi a celý náklad hedvábí demonstrativně spálen. Istemi se tedy pokusil jednat s Byzancí přímo, bez perského prostřednictví. Někdy v roce 561 se v Konstantinopoli objevila první turecká delegace s bohatými dary a s návrhem na uzavření spojenecké smlouvy proti Peršanům. Zároveň varovala Justiniána, aby na svém území nepřijímal Avary. Když o něco později se Avaři znovu hlásili o přidělení římského teritoria, byli přijati velmi chladně. Místo Malé Skythie (Dobrudže), kterou požadovali, jim císař nabízel území v provincii Pannonia Secunda, přímo v konfliktní zóně mezi Langobardy a Gepidy. Jednání se vlekla dlouhé měsíce. Jistý agent jménem Kunimon (Kunimund, gepidské jméno) prozradil Římanům, že Avaři chystají zradu: předstírají, že chtějí jen malý kousek římského území, ale jakmile by se dostali přes dunajskou hranici, zaútočili by plnou silou své armády, kterou sestavili z černomořských kmenů. Navíc vyšlo najevo, že avarští vyslanci mezitím za peníze darované Římany nakupují veliké množství zbraní. Císař nechal zbraně zabavit a delegaci vykázal ze země s poukazem na to, že Avaři nedodržují smlouvu.

Avarský khagan Bajan to vzal jako vyhlášení nepřátelství. Avšak učinil zcela překvapivý tah: místo, aby zaútočil na dunajskou hranici, obrátil se a podél severních svahů Karpat vedl svou armádu k Labi. K hranicím franské říše.

Odkazy:

1. Воин из племени кутригуров в Приднестровье. 0:46 min, rusky
2. Вторжение авар, на земли антов. 2:01 min, rusky
3. Авары — происхождение и социальная организация элиты Аварского каганата в VII веке н.э. 22:49 min, rusky, anglické titulky.

(mas)

< Předchozí | Následující >