Sněhem a ledem k hrobu Jaroslava Haška v Lipnici

První letošní výlet mne čirou náhodou přivedl do východočeského městečka Světlé nad Sázavou. Poté, co se mi podařilo vyřešit hlavní úkol mé návštěvy, přišla na řadu úvaha, jak naložit se zbytkem dne. Vzpomínka mne přiměla k tomu, abych se vydal cestou stoupající ze sázavského údolí směrem k jihu, do ještě menšího městečka Lipnice.

Právě v půli mezi dvěma turistickými sezónami zela Lipnice prázdnotou. Bylo to patrné jak v okolí místního mohutného hradu, tak u skromného Památníku Jaroslava Haška, který ovšem zůstává dlouhodobě uzavřen v důsledku revitalizace. Také v hostinci U české koruny, který Hašek při svém krátkém pobytu na sklonku života navštěvoval, jsem seděl docela sám. Haškovo pivo by mne ale nezahřálo – na to byl lepší svařák a porce pecínů s povidlím (takovému lákadlu těžko odoláte) …

Z hostince není nijak daleko na starý lipnický hřbitov, který je rozložen ve stráni nad městečkem. Hrad odtud vypadá zvláště působivě a shlíží na něj, aspoň symbolicky, právě Jaroslav Hašek. Při naší první návštěvě Lipnice před dvěma roky jsme tuhle pochůzku udělat nestihli a pokusil jsem se tento dluh odčinit. Vyvinula se z toho svého druhu bojovka: cesta ke hřbitovu byla pořádně namrzlá, což místní obyvatele ponechalo v naprostém klidu. Ojedinělý návštěvník měl co dělat, aby se udržel na nohou.

A tak jsem se do pravého horního rohu hřbitova nakonec doplouhal a tohoto cíle dosáhl. Desku hrobu pokrývaly nejen nejrůznější umělohmotné kryty na svíčky, ale také dvě důstojně vztyčené, neotevřené a mírně přimrzlé láhve plzeňského Prazdroje obětované slavnému spisovateli a pivomilovi. Na připojeném, převzatém obrázku je ovšem sněhu i lahví podstatně víc.

Od Haškovy smrti v Lipnici uplynuly pár dní před mým výletem sto, a ještě dva roky a od založení našich webových stránek let osm. V obou případech se můžeme ptát, zda je to málo nebo hodně a rovněž uvažovat, proč tato těžko souměřitelná data uvádím v jedné řadě. Bylo to ale konec konců odůvodněné.

Když jsem chvíli přemýšlel u Haškova hrobu, procházela mi hlavou myšlenka na Haškův nejprve zajatecký a pak už legionářský pobyt v Kyjevě i jinde v severní části Ukrajiny, ohraničený lety 1915–1918. Něco z jeho začátků bylo s krátkým odstupem zachyceno v obou verzích Švejka – poprvé v r. 1917, podruhé o zhruba pět let později. Tu první knížku („Dobrý voják Švejk v zajetí“) zná asi málokdo. Mimochodem, její název je matoucí: popisuje Švejkovy osudy v rakouském „vojště“ právě jen do okamžiku jeho zajetí, nikoli v zajetí samotném. Knížku druhou četl skoro každý.

Trasa Švejkova válečného putování v rakouské uniformě byla mnohokrát rozebírána a rekonstruována, dnes ji také připomíná nejeden pomník. Pro Haškovo poznání části Ukrajiny měl však větší význam pobyt pozdější, související s aktivitami československých legií. Jeho bezprostřední stopy nacházíme v českém listu Čechoslovan vydávaném v Kyjevě. Všechny tyto literární drobničky (nejednou veršované) byly v největším rozsahu shromážděny ve dvousvazku 13–14 Haškových spisů. Tento knižní soubor vyšel v r. 1973 pod názvem „Dobrý voják Švejk v zajetí (Stati i humoresky z dob války)“. Je až překvapující, kolik ukrajinských místních jmen zde najdeme – od haličských a volyňských až po Kyjev, Pyrjatyn a Bachmač.

Haškovým hlavním působištěm byla sice metropole Ukrajiny, ale na podzim roku 1916 se dostal i do odlehlých končin u současné ukrajinsko-běloruské hranice. Zde, „v poli“ byl datován jeho veršovaný dopis z 23. listopadu 1916, zmiňující, že „v Polesí kolem naše ohně planou“, nechybí ani obraz, jak „od Chochlušek, dívek Malé Rusi, učí se hoši /tj. legionáři/ motat konopí“ a zaznívá tu závěrečný pozdrav: „kolébku naší české revoluce, náš Kyjev zdravte nastokrát.“

Už o rok později měl Hašek možnost poznat, že Kyjev se stal v ještě větším rozsahu kolébkou ukrajinské revoluce, tehdy ovšem neúspěšné. V Čechoslovanu ze 17. února 1918 čteme ve veršovaném fejetonu konstatování „dnů bouřlivých teď prožili jsme řadu, když o Kyjev se bojovalo zas“ – to už bylo v době, kdy se moci nad městem poprvé chopili komunisté a legionáři to mohli pouze vzít na vědomí jako hotovou skutečnost. Krátce potom odvedly Haška jeho krátkodobé prokomunistické sympatie do Moskvy i podstatně dále na východ…

Jaroslav Hašek byl jedním z mnoha autorů, už etablovaných či začínajících, kteří prošli Kyjevem a okolím v letech první světové války i ukrajinského zápasu za nezávislost. Kdysi znamenala mnoho básnická i prozaická svědectví Rudolfa Medka a Josefa Kopty, která se dnes už stala jen dokumenty literární historie, podobnou cestu však prošel i František Langer a mnozí další, většinou zapomenutí autoři. A to, že byl v Kyjevě po mnoho měsíců hostem také T. G. Masaryk, tvoří důležitou kapitolu jeho života a politických snah.

Rádi bychom samozřejmě věděli, nakolik sledoval Hašek doznívající snahy o udržení státnosti Ukrajiny v r. 1921, kdy už byl jeho život osudově spojen s malým domkem kousek od lipnického náměstí, kde byl psán a poté už diktován nedokončený Švejkův příběh. Mnoho Čechů začínalo tehdy považovat ukrajinské snahy za jakousi přepjatost, která nemá šanci na uskutečnění. Další vývoj však pomalu a neúprosně ukazoval, že tento názor není správný…

Takový byl asi obsah mého uvažování na prázdném a mrazivém hřbitůvku. Vyplynul odtud mimo jiné i konkrétní závěr. České působení na ukrajinském území z přelomu desátých a dvacátých let minulého století zůstává stále ještě málo známou kapitolou historie vzájemných vztahů obou národů. Budeme rádi, když se nám podaří i na těchto stránkách zpřístupnit některé dosud neznámé a zapomenuté skutečnosti, říkal jsem si na hřbitůvku v Lipnici a tady je aspoň první malý závdavek takové snahy.

(boz)