Česko-ukrajinským literárním vztahům je letos 210 let

Skoro denně se nám připomene nějaké výročí. Některá se pohybují časově v hranicích běžného lidského věku, jiná však odkazují do podstatně vzdálenější minulosti. K nim patří právě to, na které tu chci poukázat. Není sice „kulaté“, ale v rámci komplexu česko-ukrajinských vztahů si uchovává nesporný význam.

Jedná se o pozapomenuté dvousté desáté výročí zrození česko-ukrajinských literárních kontaktů spadající do r. 1814. Shodou okolností to byl rok první Napoleonovy porážky a deportace sesazeného císaře na středomořský ostrov Elbu.

V tomto prvopočátku se setkaly dvě různé události. Tou známější bylo vydání prvního překladu z ukrajinštiny do češtiny dne 22. 8. 1814. Příslušné cti se dostalo rozverné písni „Oj poslala mene maty zelenoho žyta žaty.“ Je zajímavé, že její dosti neumělý překlad vyšel ve Vídni, a to v příloze tamních česky vydávaných Vídeňských novin. Ta nesla neobvyklý název „Prvotiny pěkných umění“ a vycházela v letech 1813–1817. Redaktor, Jan Nepomuk Norbert Hromádko, jinak profesor češtiny na vídeňské univerzitě, uveřejňoval v Prvotinách poměrně pravidelně také básnické a písňové texty.

Překlad písně o dívce, která měla žnout zelené žito, ale raději pospávala v brázdě, je tradičně přisuzován známému knihovníkovi a slavofilovi Václavu Hankovi, který o tři roky později „nalezl“ nedaleko svého rodiště známý a podvržený Rukopis královédvorský. Redaktor označil přeloženou píseň za maloruskou, což se v jeho představách jistě nevylučovalo s představou, že je v širším slova smyslu ruská.

O maloruském dialektu mluví také Josef Dobrovský. Ten publikoval v tomtéž roce 1814 krátkou, německy psanou recenzi Kotljarevského Enejidy, a to ve svém německy vydaném almanachu „Slovanka“. S touto rozvernou parafrází Vergiliova eposu se seznámil prostřednictvím petrohradského vydání tohoto zakladatelského díla ukrajinské literatury z r. 1810. Recenze „patriarchy slavistiky“ je poměrně krátká, ale ukazuje, že ho tento ukrajinský text zaujal. Snad právě proto ocitoval v závěru svého posudku úryvek, popisující smutný konec kartaginské královny Didony. Poté co ji „Eneáš“, vystupující v kozáckém rouše, zrádně opustil, se ze zoufalství upálila.

Toto však nebyl první doklad ukrajinistických zájmů Josefa Dobrovského. Takové tematiky se ve svých pracích dotkl hned dvakrát už dříve. Jeho článek „Rusňáci v Halycii a v půlnočněvýchodních Uhřích“ vyšel rovněž v už zmíněných Prvotinách, a to v roce 1813. V tomto případě se jedná o přetisk z německého časopisu, k němuž Dobrovský doplnil vlastní poznámky. Ještě starší byl několikastránkový text nazvaný „Kosaken. Ukrainer“, který Dobrovský přetiskl v r. 1806 ve svém almanachu „Slawin“; byl to úryvek z Engelových dějin ukrajinských kozáků. V obou těchto případech však nemůžeme hovořit o projevech literárních styků. Jedná se spíše o doklady rodícího se zájmu o různé fenomény ukrajinské tematiky.

Role roku 1814 coby základního mezníku česko-ukrajinských kontaktů v oblasti literatury zůstává tedy nezpochybněna. Právě z tohoto důvodu získal své jméno vědecko-bibliografický sborník „Sto padesát let česko-ukrajinských literárních styků“, vydaný v Praze nedlouho před srpnem r. 1968. Patnáct jeho tvůrců se pokusilo sesbírat co nejvíce údajů o této velmi důležité složce česko-ukrajinských vztahů. Evidence překladů, recenzí a informačních i jiných textů v této knize zahrnula texty z let 1814 až 1964.

V polovině devadesátých let minulého století připravil jeden osamocený bibliografický nadšenec pokračování bibliografie z r. 1968. Ta se dostala na svět opět díky pražské Slovanské knihovně a obsáhla evidenci dokladů z let 1965–1994 i doplňky k období staršímu. A protože jsme letos o dalších dvacet let dál, je možno uvést, že evidence překladů a jiných reálií z oblasti literárních vztahů obou národů se už provádí jinak a moderněji. Projekt je zajištěn díky úsilí předsedkyně a členstva České asociace ukrajinistů. Na aktuálně dosažený výsledek této snahy se lze zde podívat zde:

Ukrajinská literatura v češtině po roce 1989 (časopisecká i knižní vydání) – ukrajiniste.cz

Tento soupis je průběžně doplňován a potvrzuje, že počet překladů narůstá a rozšiřuje se okruh překládaných autorů i autorek. Vraťme se ale na závěr k výše zmíněnému překladu z r. 1814, kterým vše začalo. Jak připadl Hanka na píseň o dívce, kterou matka poslala žnout zelené žito, se nejspíš nedovíme.

Mezitím už vyšla také pěkná řádka překladů písňových textů od Františka Ladislava Čelakovského, který seznámil počátkem 40. let 19. století české čtenáře s díly několika ukrajinských básníků. V českém prostředí silně rezonoval například Metlynského „Odrodilec“. K sepsání sborové skladby inspiroval samotného Bedřicha Smetanu.

Pomaleji si české prostředí osvojovalo prozaické práce ukrajinských autorů. Zde náleží prvenství krátkým textům Ševčenkova souputníka Pantelejmona Kuliše, z jehož ukrajinských i ruských textů se překládalo už na přelomu první a druhé poloviny 19. století. Koncem 50. let přišla na řadu i prozaička Marko Vovčok, tak trochu „ukrajinská Božena Němcová.“ Z básníků začal překladatele lákat od 60. let 19. století slavný Taras Ševčenko, který se na dlouhou dobu stal vůbec nejpřekládanějším ukrajinským autorem.

V knižní podobě byly vydány první, nepříliš rozsáhlé texty několika ukrajinských autorů (Ivana Franka, Boryse Hrinčenka a Mychajla Drahomanova) až na sklonku 19. století, výbor z Tarase Ševčenka přišel na řadu až na samém počátku 20. století. Před počátkem první světové války zaujal české překladatele opravdu výrazně západoukrajinský prozaik Vasyl Stefanyk.

Až do osmdesátých let 19. století se však na vzniku rozšířených, převážně značně romantizujících představ o někdejší kozácké Ukrajině podíleli víc než ukrajinští autoři spisovatelé polští, ruští a někdy i západoevropští. V polské literatuře existovala dokonce tzv. „ukrajinská škola“, do níž se řadí díla o Ukrajině. Také ti měli vliv na české prostředí a podobná díla a dílka byla po dlouhou dobu čtena více než práce ukrajinských spisovatelů. Recepce jejich díla byla po dlouhou dobu zastiňována také už zmíněným písňovým folklórem.

Nemá smysl postupovat dál v čase a zabíhat tu do dalších podrobností, které by laika nezaujaly. Jisté je to, že dosti skromné začátky překládání z ukrajinštiny, popsané na počátku tohoto článku, vytvořily základ pro zvolna rostoucí zájem o nesnadno se vyvíjející a často „přidušovanou“ ukrajinskou literaturu.

Podobu i možnosti překladatelské práce a recepci toho nejlepšího z ukrajinské literatury často brzdily nepříznivé politické peripetie. Jestliže za německé okupace v letech druhé světové války překlady z ukrajinštiny téměř nevycházely, brzy poté se dostavil opačný trend. Zejména po únoru 1948 počet překladů z ukrajinštiny (a ještě více samozřejmě z ruštiny) výrazně stoupl, bylo to však na úkor kvality. Překládána byla z velké části díla podporující tehdejší komunistickou ideologii a propagandu.

Autoři současné ukrajinské literatury se nepochybně stali mluvčími národa a státu bránícího se bezohledné a brutální ruské invazi. Právě ta způsobila zřetelný vzrůst zájmu o ukrajinskou literaturu prokazovaný zvyšujícím se počtem knižních překladů. Přesto se zájem o ukrajinské písemnictví (především to současné) nestal masově rozšířeným jevem – jistě není snadné prosadit se v rostoucí záplavě překladů z jiných jazyků, zejména z angličtiny. K dalšímu pokroku v této věci je však, doufejme, nakročeno. Jistě se o to zaslouží vytrvalé úsilí současných, už velmi početných překladatelů. Tato potěšitelná skutečnost je zároveň hlavním pokračováním a poselstvím malého jubilea, na které jsem tu chtěl dnes upozornit.

(boz)