Osobní vzpomínka na Mykolu Mušynku

Začínající odborník mívá v první fázi života asi jen několik učitelů, kteří ho potřebným způsobem nasměrují, radí mu při překonávání prvních úskalí a dovedou ho do situace, kdy si začne vědět rady. Těmi prvními učiteli jsou často rodiče a poté lidé z vysoké školy, která mladého zájemce a adepta zlákala. Najdou se však i učitelé, kteří pomohou jinde a jinak.

Osud mne svedl s Mikulášem Mušinkou (Mykolou Mušynkou) v mých ještě ne dovršených dvaadvaceti letech. Bylo to za situace, kdy jsem nečekaně ztratil otce a ocitl se na určitém bezcestí – nebo na křižovatce. Hodně mi tehdy pomohla dívka, která mi krátce předtím padla do oka, ale to nebylo vše.

Někdy koncem léta se v Praze objevili dva ukrajinisté s už značně známými jmény. Přijeli i se svými manželkami kondolovat a projevit zájem o to, co bude se mnou a mou nevlastní matkou, která byla otcovým odchodem zasažena neméně než já. Shodou okolností nesli oba návštěvníci jméno Mykola. Jeden byl z Bratislavy (Čecho-ukrajinec Mykola Nevrlyj): byl otcovým vrstevníkem a dávným přítelem. Mykola Mušynka z Prešova (1936–2024) byl o půl generace mladší než můj otec a cítil se být jeho mimouniverzitním žákem. Oba Mykolové vzpomněli otce v nekrolozích a s oběma jsem si začal psát (kde je dnes konec ručně psané a poštou doručované korespondence, na kterou denně čekaly naše poštovní schránky…

Blíže mne svedl osud s Mykolou Mušynkou, o kterém tu už byla řeč. Byl znalcem Prešovska, resp. jeho ukrajinské či ukrajinsko-rusínské části, která profesionálně zajímala mého otce a která začínala zajímat i mne. Patřil mezi lidi postižené nástupem normalizace, ale nevzdával nic a snažil se pracovat a publikovat dál, třebaže jeho hlavní pracovní náplní byla nuceně péče o stádo krav v jeho rodné obci na Bardějovsku.

Mykola Mušynka podchytil můj pramálo profesionální zájem a snažil se ho usměrnit. Zdá se mi, že chtěl splatit určitý symbolický dluh a předat mi něco z toho, co sám získal od mého otce. Tentokrát jsem to byl já, kdo byl o půl generace mladší a dost jsem tápal, jak dál. Mé studium bylo zaměřeno na středověké dějiny Čech a tímto směrem se ubírala má diplomní práce a první stati publikované v druhé polovině 70. let. Mykola Mušynka vnímal mou situaci a to, že i já cítil dluh vůči svému otci. V dopisech radil a nabízel mi maximum z vlastních znalostí, byť mne srdce k jeho oboru – etnografii a folkloristice, netáhlo.

Postupně došlo i na přesvědčování, abych se pokusil o nějaký text psaný v ukrajinštině a věnovaný minulým česko-ukrajinským vztahům. Tématem byla činnost literárního vědce a etnografa Jiřího Horáka (1884–1975) v této zájmové oblasti. Článeček pro ukrajinský kalendář vydávaný ve Varšavě jsem s nemalými problémy vytvořil, Mykolovou kritickou revizí však prošel sotva s „odřenýma ušima“ a musel být přepracován – vyšel pak pod jménem obou autorů – zkušeného odborníka i benjamínka.

Později už jsem se pokoušel s větším úspěchem psát texty sám a zodpovídat za ně. Vycházely už v prešovském ukrajinském tisku. Bylo pak na místě poděkovat Mykolovi za jeho pomoc v krátkém článku k jeho padesátinám, který otiskly strážnické Národopisné aktuality v roce 1986. Když mne krátce poté navštívil nepříjemný pán z obávané instituce, zmiňoval se o tomto článku s ironickým úsměvem a pozdviženým prstem, který měl zřejmě nahradit slova: „Nechte toho včas“.

Kromě toho, že jsme si psali, při různých příležitostech jsme se setkávali v Praze i Prešově, kam jsem občas vyjížděl na několikadenní poznávací pobyty. Mykola mně i mé manželce jednou zapůjčil i svou chatu nad Zemplínskou Šíravou, v jejímž okolí jsme strávili příjemný a zajímavý týden. Mnohokrát jsem mohl využít pohostinství Mušynkových na prešovském předměstí, v ulici Gorkého, procházet si jeho bohatou knihovnu. Tam jsem poznal kromě jeho paní, která ho často doprovázela na cestách do Prahy, na Ukrajinu i jinam do světa také dva jeho šikovné a sympatické syny. Naše hovory se však nejednou konaly i v kotelně, kterou Mykola obsluhoval, když zaměnil pasení krav za péči o teplo v jednom z prešovských sídlišť.

V Prešově mi Mykola umožnil setkání a seznámení s řadou tehdejších osobností ukrajinského odborného i literárního života Prešovska – s Ivanem Macynským, Olenou Rudlovčakovou, Ivanem Vanatem, Marusjou Ňachajovou a řadou dalších. Začal jsem díky tomu trochu lépe chápat specifika Prešovska a jeho Ukrajinců. Jednou jsem měl navíc možnost navštívit i jeho rodnou vesnici a krátce poznat jeho staré a ustarané rodiče.

Vzpomínám také na první setkání po listopadových událostech. Navštívil jsem známou kotelnu a vyslovil jsem názor, že jsem do ní vstoupil naposled. Zdálo se mi, že Mykola o tom není přesvědčen, ale vývoj mi naštěstí dal za pravdu. Brzy mohl znovu a zaslouženě zaujmout místo na prešovské univerzitě a věnovat se tématům, kterým rozuměl a která ho k sobě ve vzrůstajícím počtu a rozsahu přitahovala. Vždyť okruh jeho zájmů a množství vydaných prací byly zcela neuvěřitelné.

V katalogu pražské Slovanské knihovny najdeme čtyři desítky samostatně vydaných publikací z let 1967–2023, jejichž autorem nebo editorem byl právě Mykola, o nespočetných časopiseckých a novinových článcích nemluvě. Řada z nich vyšla i v češtině, protože Mykola byl například výrazným znalcem historie a tradic ukrajinské emigrace, ale stejně tak i Ukrajinců a Rusínů, kteří se ocitli po druhé světové válce v českých zemích. Podobné kvantum znalostí asi nikdo jiný nedokázal nahromadit. Mykola navíc zachránil mnoho archivních a muzejních, literárních i uměleckých památek, kterým hrozil neminoucí zánik. Byl aktivním spolutvůrcem československé, české i slovenské ukrajinistiky, ale stejně tak ukrajinistiky bez jakýchkoli upřesňujících označení. V tomto směru ho respektovali a byli mu za mnohé vděčni i další ukrajinisté, kdekoli bychom je ve světě našli…

Po rozpadu Československa jsme se vídali méně často a v komputerově-mailové době také začala usychat naše dřívější korespondence. Myslím, že každý z nás snahy toho druhého v rámci možností sledoval. Možná jsem Mykolu nakonec trochu zklamal – nebyl jsem schopen dosáhnout takového rozsahu činnosti, rozletu a publikačních úspěchů, jak si představoval. Nic to nemění na tom, že mu zůstávám hrozně moc vděčný. Stále se opakující pocit dlužnictví vůči těm, kteří pracovali před námi, tu zůstane i v tomto případě a pevně věřím, že mne povzbudí k další práci.

Дякую Тобі, Миколо, за все

(boz)